Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1933)

Filosof je nejšťastnější, je-li odloučen od vlády veřejného mínění, je-li ve své tiché pracovně; věří, že tam jemu (a nikomu jinému) zjevuje se absolutní pravda; on sám mluví s Bohem, on sám stojí tváří v tvář absolutnu; on pochopil, on je prorokem nové pravdy, kterou nikdo nechce uznat. Není, nechce být mluvčím veřejného mínění; protestuje proti němu ve jménu své pravdy.
(0948, Dějiny filosofie I., Jan Laichter, Praha 1932, str. 3.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Základní zkušeností nejen lidskou, ale hluboko předlidskou (přinejmenším všech živých bytostí) je orientace na smysl (význam, také pozadí, kontext atp.) toho, co se nám (především našemu smyslovému vnímání) jakoby „přímo“ dává. Tato „zkušenost“ ovšem už eo ipso předchází každé reflexi, bez níž ani není dost dobře možné obojí odlišit. Proto můžeme zcela opodstatněně říci, že tzv. danosti (pouhé, „ryzí“ danosti, tzv. „fakta“) nám nejsou ve skutečnosti „přímo“ dána, ale že musí být z naší původní, skutečné „zkušenosti“ nejprve vypreparována, tj. jakoby „očištěna“ od všeho „smyslu“, s nímž jsou původně nerozlučně spjatá, v každém případě však námi vytvořena. Předpoklad, že se nám vůbec něco může „přímo“, tj. bezprostředně „dávat“ (tedy předpoklad tzv. bezprostřední zkušenosti) je od základu mylný a zavádějící. (Je to omyl, stojící v základech anglosaského empirismu.) Můžeme to velmi dobře nahlédnout dokonce na základě vědeckých znalostí (které Husserl viní z „konstruování“, takže nemusíme k tomuto cíli hned přijmout jeho kritiku). Anglosaská tradice vychází od jakýchsi „bezprostředních dat“, jimž říká počitky, imprese apod. Co však můžeme o takových „počitcích“ vědět? Tak třeba na určité místo sítnice našeho oka dopadne několik fotonů světla – tady to ještě můžeme technicky napodobit ve fotografickém přístroji. Na citlivé emulzi desky nebo filmu to zanechá „stopu“, kterou můžeme zviditelnit ve vývojce a pak zafixovat v ustalovači. A pak už jen můžeme z negativu vytvořit pozitivní obrázek oné „stopy“. Takové napodobení jakési prvotní fáze procesu vidění však probíhá naprosto odlišně oproti tomu, co se děje při skutečném vidění (tam chybí jak vývojka, tak ustalovač, tak kopírování atd.). Musíme předpokládat, že to, co je možno chápat jako přímý účinek skupiny fotonů, které dopadly na jednu buňku očního pozadí, nezůstává beze změny, aby bylo pak jen nějak dále zpracováváno (spolu s mnoha dalšími „účinky“ či „stopami“ v jiných buňkách) v nějaký větší mozaikový obraz, nýbrž mění se okamžitě v jakousi informaci, s níž se dále pracuje zvláštním selektivním způsobem, na nějž má vliv mnoho komplexních okolností (jako je situace, v níž nejen něco vidíme, ale chceme nebo nechceme se na to soustřeďovat atp.). Skutečný nebo jen předpokládaný „smysl“, který připisujeme viděnému, silně ovlivňuje to, bude-li určitá jednotlivá „informace“ (o „stopě“) zahrnuta do našeho vidění, anebo bude-li potlačena či dokonce vyloučena. A takto selektivně si nepočínáme jen my (a jen na základě své vědomé volby), ale počínají si tak i nižší organismy, dokonce takové, které nemůžeme podezírat z nějaké subjektivní svévole. „Smysl“ je zkrátka něco skutečného, co je úzce spjato s naší situací, do níž jsme zasazeni a v níž reagujeme způsobem, který ji sice musí bát vážně, ale který z ní samé prostě nevplývá. Do této situace totiž náležíme také my sami, a právě my (nebo jiné subjekty) můžeme tu situaci měnit tak, jak by se ona sama (bez nás a naší aktivity) neměnila. (Písek, 050125-1.)

Emanuel Rádl (1933)

Výklady Rickertovy ukazují, že hodnotami rozumí konec konců také jen objektivní skutečnosti, které se od přírodních liší jen tím, že to jsou názory lidské. ...
Jak by však bylo možno jednat neutrálně o hodnotách? Kdo nevěří, pro toho neplatí hodnoty; každá hodnota je moje hodnota a platí jen potud, pokud za ni sám ručím; podstatou kultury jest, že není neutrální.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 569.)

Emanuel Rádl (1932)

Moje maminka byla prostinkou obchodnicí v malém městečku a já jsem studoval. Často jsme hovořívali o poměru těchto dvou povolání, obchodu a studia. Maminka byla hrdá na svůj malý obchod: na to že obchod uživí velkou rodinu, že obchodník má přímý styk s potřebami lidu, vyzná se v lidech a dovede jim poradit, že výsledek opravdové práce v obchodě je makavý, slovem, že obchod tkví jakoby v samém srdci života. Jaký vztah ke skutečnému životu má však studium, sedění nad knihami, čtení románů, spisování? Maminka uznávala význam studia a měla respekt před ním; k čemu však doopravdy jest? Jaký jest jeho poměr k té praktické činnosti, jejíž výsledek snadno rozpoznáš u obchodníka v krámě, u rolníka na poli, u zedníka na vystavěné zdi? ... Je už to velmi dávno, co jsme spolu takto hovořívali; zkusil jsem promyslit teď toto thema, nikterak neobvyklé v hovorech intelektuálů s lidmi povolání praktického. Ale nepodařilo se mi podat je tak, aby můj rozbor mohl /VI/ číst prostý obchodník, rolník, dělník,ačkoli vlastně o nich a o jejich poměru k idálům studovaného člověka tuto jednám; spis je mnohem učenější než být měl. To je nedostatek, který jsem nedovedl překonat; ale thema, poměr mezi praktickým zaměstnáním a studiem, zůstalo. (V Praze, v červnu 1932.)
(Dějiny filosofie I., předmluva, Praha 1932, s. V-VI.)

Emanuel Rádl (1933)

Od vystoupení Hobbesova do osmnáctého století reakce náboženská hledala cesty, jak překonat nevěru. Její práce nebyla sice marná, ale nevěry nepřekonala; naopak, nová filosofie, jakoby na posměch, navázala zrovna na obrany náboženství a pokročila směle dál proti metafyzice, theologii, křesťanství. Hume, osvícenství, francouzská revoluce, ruská revoluce ukazovaly, jak se nedá zadržet myšlenka jednou pojatá, dokud není dohrána do konce.
(7938, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 185.)