Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1933)

Ptejte se, k jakému boji sociálnímu, politickému, mravnímu, náboženskému je výzvou spis filosofický – a dostanete odpověď o jeho významu.
(0948, Dějiny filosofie I., Jan Laichter, Praha 1932, str. 7.)

Emanuel Rádl (1933)

Filosofie neplatí jen abstraktní hodnotou svých pouček, nýbrž i temperamentem a životní praxí svých přívrženců.
(0244, Romantická věda, Jan Laichter, Praha 1918, str. 253.)

Emanuel Rádl (1933)

Filosof je nejšťastnější, je-li odloučen od vlády veřejného mínění, je-li ve své tiché pracovně; věří, že tam jemu (a nikomu jinému) zjevuje se absolutní pravda; on sám mluví s Bohem, on sám stojí tváří v tvář absolutnu; on pochopil, on je prorokem nové pravdy, kterou nikdo nechce uznat. Není, nechce být mluvčím veřejného mínění; protestuje proti němu ve jménu své pravdy.
(0948, Dějiny filosofie I., Jan Laichter, Praha 1932, str. 3.)

Emanuel Rádl (1933)

Výklady Rickertovy ukazují, že hodnotami rozumí konec konců také jen objektivní skutečnosti, které se od přírodních liší jen tím, že to jsou názory lidské. ...
Jak by však bylo možno jednat neutrálně o hodnotách? Kdo nevěří, pro toho neplatí hodnoty; každá hodnota je moje hodnota a platí jen potud, pokud za ni sám ručím; podstatou kultury jest, že není neutrální.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 569.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Čas od času musím vždy připomínat, že filosofie je reflexe, která musí vyhovovat některým základním nárokům, z nichž jedním je systematičnost (vedle kritičnosti a radikálnosti – necháme-li další náležitosti stranou). Mnoho evropských myslitelů po doznění hegelianismu se však o systematičnosti a systémech vyjadřovalo opovržlivě; někdy v tom cítíme nejen oprávněnou kritiku, ale i zamlouvání vlastní nedostatečnosti, eventuelně nechuti k řádu, a někdy i doklad nedostatku osobní integrity. Zajisté existuje systematičnost jakoby jen předstíraná, „úřední“, pořádek jen vnějškový, zdánlivý, povrchní. Ale to nemůže být dostatečným důvodem pro naprosté zavržení systematických ohledů. Necháme-li stranou svět fyziky a astrofyziky (tam nás ostatně specialisté stále přesvědčují o pevném řádu, založeném na zákonitostech), pak pro organický svět nepochybně platí, že každá živá bytost zachovává nějaký svůj vnitřní řád a systém, ba že sama je živým systémem. Zároveň se však právě od živých bytostí můžeme poučit, že ten systém, ta systematičnost má jen služebnou funkci, že není posledním a nejvyšším cílem života ani individuálního, ani rodového (a možná ani života vůbec, ale to už překračujeme to, co nám může poskytovat zkušenost). Zvláštní důležitost však musíme připisovat soustavnosti (systematičnosti) v myšlení, neboť to je jednak velmi prchavé, jednak často vlečené cestami necestami a plné nesrovnalostí i nepřekonatelných rozporů. To je zajisté na jedné straně obrovská výhoda, neboť jeho pohyblivost a nestereotypičnost je ne-li zdrojem, tedy aspoň jakýmsi částečným garantem svobody. Ovšem to platí jen za jistých podmínek, a tou hlavní podmínkou je právě schopnost dodržovat jistá pravidla, jistý řád, snad dokonce lze říci řeholi. Pochopitelně tu ještě víc než na úrovni organického života platí, že i ta největší řehole musí ty nejvyšší myšlenkové funkce osvobozovat a nikoli zatěžovat a svírat. Ve filosofii je tato svoboda jakožto otevřenost (přístupnost) novým nápadům a novým přístupům ke starým zkušenostem neméně významná a dokonce bytostně nezbytná, jako je tomu ve všech uměních: dovednosti jsou potřebné, ale jen proto, aby ses jejich pomocí dosahovalo něčeho nového a jedinečně cenného, co ze žádného „řádu“ ani „systému“ nikdy nemůže prostě jen „vyplývat“.
(Písek, 070303-3.)