Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1933)

Výklady Rickertovy ukazují, že hodnotami rozumí konec konců také jen objektivní skutečnosti, které se od přírodních liší jen tím, že to jsou názory lidské. ...
Jak by však bylo možno jednat neutrálně o hodnotách? Kdo nevěří, pro toho neplatí hodnoty; každá hodnota je moje hodnota a platí jen potud, pokud za ni sám ručím; podstatou kultury jest, že není neutrální.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 569.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Připustíme-li, že k pravém jsoucnu náleží vedle jeho právě aktuální jsoucnosti ještě to, co z jeho událostného dění už proběhlo, jakož i to, co ještě neproběhlo, přičemž tuto jeho „bylost“ i „budost“ musíme považovat za integrální „součást“ onoho jsoucna jakožto celku (tj. celku i v čase), pak musíme také připustit, že událostné dění nemůžeme chápat jako něco, co probíhá po jednotlivých fázích, nýbrž musíme vzít vážně, že každé pravé jsoucno se děje (odehrává) jako celek, tj. v celém svém rozsahu. Proměna, která se bytostně týká každé aktuální jsoucnosti, se nějak týká také všech jsoucností již proběhlých (a minulých), ale také všech jsoucností ještě nenastalých (ale k aktualizaci se připravujících). To má své důsledky nejen pro naše chápání „bylosti“ jsoucna, tj. toho, co ze jsoucna jakožto události již proběhlo, ale také pro chápání jeho „budosti“, tj. toho, co ještě neproběhlo a co ještě nemohlo za sebou ponechat žádné „stopy“, žádné „relikty“. [Z toho zřetelně vyplývá několik závěrů i pro chápání „času obecného“, totiž že nadále nemůžeme akceptovat představu, že to jediné, co se v tomto světě nemění, je to, co se už stalo, tedy minulost (jak to zdůrazňoval např. můj učitel J.B.Kozák)]. Tzv. „vlastní čas“ události nemůže být odvozován z „obecného času“, nýbrž právě naopak „obecný čas“ je zakládán a ustanovován společným vytvářením časového pole kolem každého z pravých jsoucen. Lze připustit (a odpovídá to představám teoretických fyziků), že teprve „obecný čas“ poskytuje možnost každému pravému jsoucnu, aby se odehrávalo (dělo, aby probíhalo) pomaleji, než jak by tomu muselo být, kdyby toto jsoucno bylo izolováno, tj. kdyby nebylo obklopeno mnoha jinými pravými jsoucny ve společném (obecném) čase i prostoru. Proto lze mít oprávněně za to, že bez ustavení a udržování „obecného času“ by nemohl „existovat“ „svět“ ve smyslu vesmíru (ať už jde jen o jediný vesmír, totiž náš Vesmír, anebo ať je takových vesmírů celá řada nebo i mnoho). Přesto však vznik každého pravého jsoucna musíme nadále brát jako původně a bytostně nezávislý jak na „existence“ (výskytu) nějakého světa (vesmíru), tak na „existenci“ nějakého obecného času a prostoru (event. časoprostoru). A protože se každé pravé jsoucno „rodí“ (vzniká) tak, že nejprve není a pak se začíná dít (odvíjet, uskutečňovat), musí být od samého svého vzniku „vybaveno“ svým vlastní časem, tj. svou budostí, a to rovněž nezávisle na tom, zda vzniká v nějakém vesmíru nebo mimo jakýkoli vesmír (teoretičtí fyzikové rozlišují i terminologicky taková jsoucna, tj. v jejich vidění kvanta nebo částice, které vznikají i mimo „reálný vesmír“, jako „virtuální“, na rozdíl od analogických, ale v rámci vesmíru vznikajících či vzniklých, tzv. „reálných“). Proto jak obecný čas (event. časoprostor“, tak skutečný vlastní čas tzv. reálných, ale pravých „jsoucen“, musí být závislý na jakémsi zvláštním „generování“ jednotlivých budostí příslušných „jsoucen“; zvláštností tohoto původu a zdroje všech „budostí“ je to, že nemůže být chápán jako „již jsoucí“ (a tím méně jako „již minulý“.
(Písek, 070121-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Myšlenka vytvořit (konstruovat) intencionální „model“ události má nepochybně také některé své předpoklady, které je nutno co možná do hloubky vyjasnit. První myšlenkové „modely“, které můžeme historicky doložit, byly zbaveny časovosti, byly nečasové, mimočasové: byla to „čísla“ a pak zejména geometrické obrazce (tj. myšlené obrazce, nikoli obrazce nějak realizované nebo ve skutečnosti (v „realitě“) objevované což ovšem bylo možné jen na základě jakési myšlenkově přitažlivé „podobnosti“, ale ještě nikoli ve srovnávání s dokonalým tvarem pouze myšleným). Chtít vytvořit takový model, který by měl svou časovost (byť modelovou), bylo možné teprve poté, co nadšení z atraktivních geometrických obrazců a posedlost čísly poněkud opadly a zájem se obrátil (obracel) také a možná stále více k dění, ke změnám a procesům. Tento obrat lze v počátečních formách a spíše v náznacích vidět už v řecké antice; nejdále šel sám Aristotelés, který dokonce programově vytyčil teoretickou povahu a zaměření zvláštní disciplíně, náležící do „první filosofie“ (totiž „fysice“), a sám se „vznikem a zánikem“ skutečných věcí intenzivně zabýval, ale zejména s novou dobou zvítězila tendence měnit význam takto nazývané disciplíny (již dávno vydělené z filosofie) tak, že tam čísla, kvantifikace a matematika (také v novém smyslu) převzaly dominant ní funkce. Teprve když se cílem zkoumání a promýšlení ve stále větší a naléhavější míře stávala biologie (což ve skutečnosti představovalo jakýsi nevytyčovaný návrat k Aristotelovu pojetí „fysiky“), stávalo se nevyhnutelným důsledkem, že nezadržitelně rostl zájem o čas, časovost a časové struktury. V onom přechodném období, kdy se biologický způsob myšlení ještě nedokázal metodologicky a především myšlenkově (pojmově) odpoutat od tradičních prostředků modelování, jak se vyvinulo při práci pomocí čísel a geometrických obrazců a na nich samých, byly všechny pokusy o principiální odlišení živých bytostí (a živých „procesů“) od těles a procesů fyzikálních odsouzeny po několika počátečních pokusech (např. vitalistů apod.) odsouzeny k nezdaru. Právě proto se ukazuje, že je třeba jít až k těm nezákladním problémům pojmové práce s děním, které už nadále nelze redukovat na po sobě následující stavy s drobnými odlišnostmi. Vedle pojmovosti, spjaté s ustavováním intencionálních předmětů, zabavených jakýchkoli rysů časovosti, je třeba začíst od základů budovat pojmovost odlišnou, která se změnou, s děním a událostností počítá od samého počátku a nepokouší se je složitě a nedostatečně budovat s prostředky, jež s časem vůbec nepočítají.
(Písek, 070122-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Připustíme-li, že k pravému jsoucnu (tj. k aktuálně probíhajícímu vnitřně integrovanému událostnému jsoucnu) náleží vždy vedle jeho právě aktuální jsoucnosti ještě to, co z jeho událostného dění už proběhlo, jakož i to, co ještě neproběhlo, přičemž tuto jeho „bylost“ i „budost“ musíme považovat za integrální „součást“ onoho jsoucna jakožto celku (tj. celku i v čase), pak musíme také připustit, že událostné dění nemůžeme chápat jako něco, co probíhá po jednotlivých fázích (či dokonce snad bodových okamžicích), nýbrž musíme vzít vážně, že každé pravé jsoucno se děje (odehrává) jako celek, tj. v celém svém rozsahu. Proměna, která se bytostně týká každé aktuální jsoucnosti, se nějak týká také všech jsoucností již proběhlých (a minulých), ale také všech jsoucností ještě nenastalých (ale k aktualizaci se připravujících a tudíž rovněž se „dějících“). To má své důsledky nejen pro naše chápání „bylosti“ jsoucna, tj. toho, co ze jsoucna jakožto události již proběhlo (a co se stále ještě děje), ale také pro chápání jeho „budosti“, tj. toho, co ještě neproběhlo a co ještě nemohlo za sebou ponechat žádné „stopy“, žádné „relikty“(co se však navzdory tomu již nepředmětně, „nerealizovaně“ rovněž „děje“). [Z toho zřetelně vyplývá několik závěrů i pro chápání „času obecného“, totiž že nadále nemůžeme akceptovat představu, že to jediné, co se v tomto světě nemění, je to, co se už stalo, tedy minulost (jak to zdůrazňoval např. můj učitel J.B.Kozák)]. Tzv. „vlastní čas“ události nemůže být odvozován z „obecného času“, nýbrž právě naopak „obecný čas“ je zakládán a ustavován společným vytvářením časového pole kolem každého z pravých jsoucen. Lze připustit (a odpovídá to představám teoretických fyziků), že teprve „obecný čas“ poskytuje možnost každému pravému jsoucnu, aby se odehrávalo (dělo, aby probíhalo) pomaleji, než jak by tomu muselo být, kdyby toto jsoucno bylo izolováno, tj. kdyby nebylo obklopeno mnoha jinými pravými jsoucny ve společném (obecném) čase i prostoru (takže platí, že v tomto smyslu a tedy částečně se na časování pravého jsoucna ostatní blízká jsoucna přece jen nějak podílejí). Proto lze mít oprávněně za to, že bez ustavení a udržování „obecného času“ by nemohl „existovat“ „svět“ ve smyslu vesmíru (ať už jde jen o jediný vesmír, totiž náš Vesmír, anebo ať je takových vesmírů celá řada nebo i velmi mnoho). Proto lze mít oprávněně za to, že bez ustavení a udržování „obecného času“ by nemohl „existovat“ „svět“ ve smyslu vesmíru (ať už jde jen o jediný vesmír, totiž náš Vesmír, anebo ať je takových vesmírů celá řada nebo i velmi mnoho). Přesto však vznik každého pravého jsoucna musíme nadále brát jako původně a bytostně nezávislý jak na „existenci“ (výskytu) nějakého světa (vesmíru), tak na „existenci“ nějakého obecného času a prostoru (event. časoprostoru). A protože se každé pravé jsoucno „rodí“ (vzniká) tak, že nejprve není a pak se začíná dít (odvíjet, uskutečňovat), musí být od samého svého vzniku „vybaveno“ svým vlastní časem, tj. zejména svou budostí, a to rovněž nezávisle na tom, zda vzniká v nějakém vesmíru nebo mimo jakýkoli vesmír (teoretičtí fyzikové rozlišují i terminologicky taková jsoucna – tj. v jejich vidění kvanta nebo částice – která vznikají i mimo „reálný vesmír“, jako „virtuální“, na rozdíl od analogických, ale v rámci vesmíru vznikajících či vzniklých, tzv. „reálných“). Proto jak obecný čas (event. časoprostor), tak skutečný vlastní čas tzv. reálných, ale pravých „jsoucen“, musí být závislý na jakémsi zvláštním „generování“ jednotlivých budostí příslušných „jsoucen“, a to již v okamžiku jejich vzniku; zvláštností tohoto původu a zdroje všech „budostí“ je to, že nemůže být chápán jako „již jsoucí“ (a tím méně jako „již minulý“). To znamená, že jeho „původ“ nemůže být odvozován z již existujících (a tím méně již pominulých) jiných pravých jsoucen.
Z toho je vidět: vedle „obecného času“ (který je „relativní“, tj. je vždy ve vztahu a v závislosti na již existujících jsoucnech a jejich pohybech a proměnách) je třeba odlišovat „vlastní čas“, který je neodlučně spjat s děním každé jednotlivé události (a je proto jen „její“, takříkajíc „vnitřní“), a posléze jakýsi další „čas“, který nyní nepojmenovávám (a který vlastně ani nemusí být nutně nazýván „časem“, ale který nemůže být ztotožňován s „bezčasím“), díky kterému je každé jednotlivé události jakoby „přidělován“ její vlastní čas zároveň s jejím vznikem (je to analogie toho, jak sám vznik každého jednotlivého pravého jsoucna je „provázen“ přidělením příslušného jeho „bytí“ a tedy jeho událostné jsoucnosti, aniž by to nutně muselo znamenat, že takové „bytí jsoucna“ či jakákoli „jsoucnost jsoucna“ musí být prejudikována i pro jeho „původce“). Z toho, co bylo řečeno, vyplývá naprosté odmítnutí a vyloučení kauzality v klasickém smyslu; toho se v tuto chvíli nedotýkám.
Závěr: „budost“ pravého jsoucna/události nemůže být propůjčována ani přidělována žádnému jsoucnu v celém rozsahu žádným jiným aktuálním jsoucnem (a ovšem tím méně jakýmkoli jsoucnem již pominulým), ale musí být individuálně „generována“ nějakým „nejsoucnem“ (či přesněji výlučně nepředmětným „nejsoucnem“), tedy „ryzí nepředmětností“.
(Písek, 23.1.2007.)
(z dopisu Lence a Filipovi Karfíkových – B)

Ladislav Hejdánek (2007)

Chápeme-li událost jako určité (tedy nikoli neurčité) dění, jež má svůj počátek, průběh a konec, musíme podrobit zkoumání každý odkaz tohoto výměru. Stále ovšem musíme mít na paměti rozdíl mezi „reálnou“ událostí (u té bude toto zkoumání mít jinou povahu a jiné postupy) a „událostí“ jakožto myšlenkovým modelem. Zároveň nesmíme obojí oddělit tak ostře, jak tomu bylo v platonismu: náš myšlenkový model není žádnou samostatnou skutečností, nýbrž pojmovým konstruktem, který musí sloužit jako prostředek a pomůcka, s níž v myšlení chceme (a budeme) pracovat, když se budeme zabývat událostmi „reálnými“. (Musíme jednak pamatovat na to, že i v případě tradiční zpředmětňující pojmovosti se ukázalo, že skvěle promyšlený geometrický systém euklidovský odpovídá „reálným“ poměrům ve Vesmíru jen přibližně; a za druhé na to, že jsme stále ještě příliš zvyklí v myšlení vše zpředmětňovat, takže budeme ještě dlouho dělat chyby v pokusech o pojmovost, která už nebude zpředmětňovat ani příslušné modely, ani skutečné události, k nimž se za pomoci takových modelů bude chtít přiblížit a v myšlení je zvládnout.) To se ukazuje ostatně hned, když se pokusíme – bez onoho „zpředmětňování“ – myšlenkově „uchopit“ počátek události. Především se musíme vyhnout chybě, jíž mohlo být (a často bylo) poplatno i staré, tradiční myšlení (dokonce už to nejstarší, totiž myšlení presokratiků): musíme důsledně odlišovat „počátek“, chápaný jako součást toho, čeho je počátkem, od „počátku“, který takovou součástí není, nýbrž který zůstává mimo to a vně toho, čeho je počátkem. Touto chybou bylo, jak známo, zatíženo veškeré kauzalistické myšlení; v našem případě se sice zdánlivě snadno tomuto omylu dokážeme vyhnout, ale dostáváme se do nebezpečí, že upadneme do chyby jiné, totiž že ztratíme možnost a schopnost přesněji určit, kde vlastně taková „událost“ začíná a kde končí. To je ovšem problém jiný, problém našeho myšlení, takže také ten necháme nyní stranou. Nám půjde o jiný problém, mnohem závažnější: každá událost, má-li se opravdu dít, odehrávat, musí vskutku začít, ale nemůže začít spontánně, sama, neboť před svým počátkem tu ještě není. Vlastní. základní problém počátku události musí být proto uchopen a formulován velmi obezřetně: a právě k tomu cíli musíme upřesnit, jak vlastně taková událost začíná, jak to s ní vypadá („je“) při tom začínání a pak při pokračování atd. Důležitým momentem přitom bude, stále mít na paměti, když budeme chtít uvažovat o tom, kde se ten počátek bere, kde je jeho zdroj, rozhodně nehledat v minulosti, v tom, co předchází jako již kdysi nebo dokonce ještě nyní „jsoucí“, nýbrž musíme „hledat“ v budoucnosti, tj. v tom co „předchází“ jakožto ještě nejsoucí, ale mající přijít a už už přicházející.
(Písek, 070302-1.)