Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1938)

Edmund Husserl byl veliký věřící. Předmětem jeho víry byla praktická moc theoretické ideje, pakliže je v pravém, velikém elánu uchopena a čistým, neomezeným, nezaujatým zrakem zírána. Pochopena ve své hloubce, idea sama uchopuje, uchvacuje, stává se v nejvyšším významu praktickou. Především všechny vědy, všechny theoretické discipliny jsou v určité míře dítkami ideje; a víme, jakou nesmírnou institucí, spoluurčující život každého člověka, se stala věda během posledních staletí. ...
(Edmund Husserl, in: 1290, ČM 34, 1938, s. 2.)

Emanuel Rádl (1918)

Tak byl připravován biologický názor světový. Nebyl proveden ani důsledně, ani s plnou uvědomělostí a jeho poměr k názoru mechanistickému nebyl ještě vůbec řešen; noví vědci cítili jen všeobecně, že i oni, jakožto biologové, mají právo rozhodovati o filosofických otázkách a že mechanistická řešení starého stylu již nestačí; jinak však se cítili sami mechanisty. Herder, Goethe, Erasmus Darwin, Cuvier a Lamarck pracují dále v tomto směru, až konečně Darwinovi se podařilo postaviti biologii doprostřed zájmu filosofického. Tento vývoj, tento odvrat od Galilea a Descarta není ještě ukončen a jen málo myslitelů si jeho význam uvědomilo. Tento vývoj nebude jistě plným návratem k Aristotelovi; nebudeme už nikdy tak naivně věřit v oživenost vesmíru jako on věří; ale uvědomujeme si, že rozpor mezi mechanickým a organickým názorem na svět musí být řešen a že jeho řešení přinese smíření mezi Aristotelem a Galileim a mezi objektivismem a subjektivismem.
(0244, Romantická věda, Jan Laichter, Praha 1918, str. 194.)

Alexandr Kliment (2013)

... Ale teror začíná tam, kde násilí funguje samo od sebe. ... Princip teroru je totální pohrdání lidským životem. ... /59/ ... Nová epocha, která začíná po válce, má Kainovo znamení – terorismus.
(Tři žíně, Torst, Praha 2009, str. 58.).)

Emanuel Rádl (1932)

Svět – příroda i duch – jsou neobsáhlé, a naše myšlení sklouzá jen po tenounké vrstvičce na jeho povrchu; proto právem mluvíme o hloubce, tajemnosti, nedostupnosti podstaty dějství; nejen zbožní lidé, i filosofové a vědcové stejně skromně mluví o tajemných silách světa a ducha lidského. Je-li tajemnost faktem z oblasti mystiky, pak každá velká filosofie stojí na podobných základech jako mystika: mythus, Plato, scholastika i Kant! Poznání lidské je založeno na nekonečně tajemné skutečnosti; jednání jest krokem do nekonečného neznáma; víra jest napjatá odevzdanost v cosi nevýslovného, nepochopitelného. Nuže, mystika počítá s touto tajemností a s malomocí člověka; a přece je mystika na scestí! Vypadá jako víra a jako poznání a jako odevzdání se skutečnosti, ale není to ani víra ani poznání. Není to víra: schází jí napřažení věřícího k činu. ... /244/ ... Ve filosofii pravé filosof pronáší soud o věcech a je tedy sám mimo tyto věci, je jejich pozorovatelem a kritikem, je odpovědným původcem myšlenky.
(0948, Dějiny filosofie 1, Praha 1932, str. 243-44.)

Emanuel Rádl (1918)

Místo víry ve vnitřní pravdu filosofických nauk, v pravdu, které jest se každému jednotlivci pro sebe domysliti a ji podle svých životních zkušeností individualisovati, Kant věří po způsobu dogmatiků, že jest možno absolutní pravdu formulovati, pravdu totiž, která by neplatila zrovna teď, za daných okolností, nýbrž byla povznešena nade všechen čas a prostor a nade všechnu skutečnost a platila pro všechny lidi všech časů a za všech okolností. Hle, jeho ideál: ...
0244, Romantická věda, Laichter, Praha 1918, str. 132.)