Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2009)

Filosof musí respektovat výsledky vědecké odborné práce, tj. musí o nich vědět (což znamená sledovat stav současných věd), ale musí si zachovat vůči nim jistý kritický odstup. To je nezbytné zejména vzhledem k tomu, že vědci i ve svých nejodbornějších postupech pracují vždycky také s nějakým filosofickým aparátem (byť zjednodušeným do podoby určitých myšlenkových návyků), a ten je obvykle více nebo méně zastaralý. To je třeba si uvědomovat vždycky, ale mimořádnou pozornost si to zasluhuje tam, kde se určitá odborná věda dostává do potíží, protože dospívá k určitým závěrům, jež se vymykají dosavadním „teoriím“ a tím právě také oněm myšlenkovým zvyklostem, jejichž platnost je tím více nebo méně otřesena. V takovém případě se musí vědec specialista pustit do podniku, na který obvykle není dost připraven: musí totiž interpretovat nová zjištění, nové poznatky novým způsobem, takže si k tomu musí nově ustavit pojmové prostředky, tj. musí se nějak pokusit buď o skloubení nově poznaného s dosavadními koncepcemi, nebo musí dosavadní koncepce důkladně revidovat, prověřit, předělat, někdy dokonce odložit a definitivně se s nimi rozloučit. A právě v takových případech musí být filosof ve střehu a udělat všechno pro to, aby dokázal při všem respektu a v rámci kritické recepce příslušných nových poznatků nejen odlišit to nově poznané od vědeckých konstrukcí (a vůbec myšlenkových prostředků), které se v tom poznávání vždycky nějak prosazují), ale aby našel (vynalezl) svůj vlastní přístup k onomu „poznanému“ a interpretoval je zapojením do vlastních konceptů, tj. konceptů alternativních, vůči vědeckým interpretacím co možná (alespoň v něčem) samostatných. Příkladem je třeba situace v současné teoretické fyzice, která už pracuje jen matematickými prostředky a dospívá k něčemu, co je nazváno „superstruna“ a co dosud není ani jen fyzikálně interpretováno. I nejnovější teoretická fyzika, která už prošla obrovskými změnami od doby Newtonovy, dokonce vážnými změnami „paradigmat“, má stále tendenci takovou „superstranu“ chápat jako „objekt“, pro který stále ještě tradičně platí, že „to, co se pohybuje, se nepohybuje“, tj. že pohyb tu je jakousi změnou na „povrchu“ jakéhosi substrátu. A právě v takové situaci musí být filosof připraven intervenovat a aktivně přispět svými specifickými prostředky. Jeho připravenost ovšem nutně předpokládá jakousi základní obeznámenost se současnými problémy teoretických fyziků – jinak se s nimi nedomluví, a oni ho vůbec nebudou poslouchat.
(Písek, 090107-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Filosofie se zásadně liší od odborných věd tím, že nemá a nemůže mít vymezený svůj „obor“. V tom je velká přednost filosofie, ba výsostný závazek a poslání, totiž že nikdy nesmí ztrácet svůj zájem o „všechno“, tj. že nesmí svůj interes natrvalo a definitivně soustředit pouze na „něco“ (i když zajisté nelze ani mluvit, ani myslet zároveň všechno v jednom jediném všezahrnujícím aktu). Na druhé straně v tom je obrovská potíž a vlastně jakási nikdy nezdolatelná překážka, protože prostředky, jichž filosofující používá, aby se při jakékoli tématizaci neodtrhoval od „celku“, aby onen „celek“ neztrácel ze svého zřetele, aby na „celek“ nikdy nezapomínal, si každý filosof musí zajistit, udržovat a eventuelně opravovat (korigovat) sám. Zajisté to nemůže činit bez dobrého „vyučení“ u jiných filosofů, ale vždy s vědomím, že tak jako za svou osobní integritu a integritu svého života musí ručit sám (a nemůže se odvolávat na rodiče, na školu ani na přátele), tak musí také sám ručit za integritu svých koncepcí a vůbec všeho svého myšlení. V každé vědě naprosto nezbytně musí existovat jakýsi základ, na němž se vědci shodují, a na tomto základě je pak možné bádání a zkoumání, které spočívá především v odkrývání dalších poznatků; je tu a tam dochází k tomu, že je nezbytno některé dílčí koncepce revidovat,opravovat nebo vůbec nahradit jinými. K celkovým rozsáhlým změnám „paradigmat“ dochází jen na přechodu dlouhých etap, a ani tehdy nejde o výměnu všech paradigmat. Zkrátka a dobře, v každé vědě, existuje rozsáhlý komplex znalostí a teorií, který musí být každým začínajícím badatelem zvládnut, aby si jeho nová zjištění a nové teorie mohly dělat nárok na to, aby byly aspoň některými jinými badateli brány vážně (byť jen ve vědecké diskusi). Ve filosofii je tomu docela jinak.
(Praha, 070223-1.)

František Xaver Šalda (1919)

... Stále ještě se pokládá u nás za vědu spíše vykramařování mrtvé učenosti než umění správně položiti a rozřešiti naléhavý životný prpobvlém a pomoci tak vývoji v jeho tísni o krůček kupředu ...
(Epilog jubilea Jiráskova, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, s. 228.)

Emanuel Rádl (1932)

Moje maminka byla prostinkou obchodnicí v malém městečku a já jsem studoval. Často jsme hovořívali o poměru těchto dvou povolání, obchodu a studia. Maminka byla hrdá na svůj malý obchod: na to že obchod uživí velkou rodinu, že obchodník má přímý styk s potřebami lidu, vyzná se v lidech a dovede jim poradit, že výsledek opravdové práce v obchodě je makavý, slovem, že obchod tkví jakoby v samém srdci života. Jaký vztah ke skutečnému životu má však studium, sedění nad knihami, čtení románů, spisování? Maminka uznávala význam studia a měla respekt před ním; k čemu však doopravdy jest? Jaký jest jeho poměr k té praktické činnosti, jejíž výsledek snadno rozpoznáš u obchodníka v krámě, u rolníka na poli, u zedníka na vystavěné zdi? ... Je už to velmi dávno, co jsme spolu takto hovořívali; zkusil jsem promyslit teď toto thema, nikterak neobvyklé v hovorech intelektuálů s lidmi povolání praktického. Ale nepodařilo se mi podat je tak, aby můj rozbor mohl /VI/ číst prostý obchodník, rolník, dělník,ačkoli vlastně o nich a o jejich poměru k idálům studovaného člověka tuto jednám; spis je mnohem učenější než být měl. To je nedostatek, který jsem nedovedl překonat; ale thema, poměr mezi praktickým zaměstnáním a studiem, zůstalo. (V Praze, v červnu 1932.)
(Dějiny filosofie I., předmluva, Praha 1932, s. V-VI.)

Emanuel Rádl (1933)

Od vystoupení Hobbesova do osmnáctého století reakce náboženská hledala cesty, jak překonat nevěru. Její práce nebyla sice marná, ale nevěry nepřekonala; naopak, nová filosofie, jakoby na posměch, navázala zrovna na obrany náboženství a pokročila směle dál proti metafyzice, theologii, křesťanství. Hume, osvícenství, francouzská revoluce, ruská revoluce ukazovaly, jak se nedá zadržet myšlenka jednou pojatá, dokud není dohrána do konce.
(7938, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 185.)