Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1935)

Tato brožura se obrací na ty Němce našeho státu, kteří věří v pokrok, tedy na socialisty a na liberály, kteří jsou ochotni i v nových podmínkách pokračovat ve velkém kulturním boji minulého století. Vím, že jejich počet je mnohem větší, než si my, Češi, představujeme; nám, českým pokrokářům, leží na srdci jejich síla a jejich vliv; s nimi chci v této rozpravě diskutovat o podstatě pokroku. Místo o pokroku lze také hovořit o svobodě nebo právu a povinnosti každého jednotlivce ručit osobně za směr světového dění.Jedná se o pokrok, který roznítil nadšení spoluzakladatelů věku osvícenství; jeho jménem byl započat boj za vládu rozumu, za vzděláni lidu, za sociální povznesení nejnižších tříd a za vládu techniky, bok, který trvá až do našich dní. Epochální boj, o němž si lidstvo bude vyprávět po staletí a který pomohli vyhrát také Němci, i Němci sudetští. Neoslavovali císaře Josefa II., jednoho z předních zastánců pokrokových ideálů, jako svého vlastního hrdinu?
Slovo „pokrok“ je asi opotřebované a jeho smysl je vybledlý; probouzí vzpomínky na dávno uplynulé doby. ...
(K politické ideologii sudetských Němců, in: O německé revoluci tec., Praha 2003, str. 95.)

Emanuel Rádl (1928)

Humanitní program příliš ustupuje positivismu, jest příliš realistický, příliš „jen lidský“ a tedy nahodilý. Stát jako nástroj pro národní ideály nemá pevného cíle, proto, že tyto ideály jsou nahodilé, příliš hmotné, světské. Národ tu svým cílem nepřerůstá sám sebe a jeho základem jest konec konců jen egoismus, shlížení se v sobě samém; stát se stává jen „výrazem národního charakteru“. K takovým důsledkům docházela ráda filosofie předešlého století, které svoboda byla jen možností rozvinout zděděné vlohy. Kant si uvědomoval nesnáze z toho plynoucí, ale prakticky toto pojetí svobody podporoval; romantika je rozvinula; positivisté v něm pokračovali. Jestliže však svoboda není z tohoto světa,, nýbrž předpokládá smysl poslání, kvůli němuž má člověk svoboden býti, pak národnost a stát nemohou býti cílem společenského úsilí, nýbrž také jen jedním z možných nástrojů pro cíle vyšší. Tuto jest nebezpečí pro budoucnost národních států: jsou dítětem XIX. století, dítětem ideologie, která už překročila vrchol svého života a která nedává nových ideálů pro budoucnost, až realismus naší doby bude opuštěn.
(3868, Válka Čechů s Němci, Praha 1928, str. 272.)

Emanuel Rádl (1933)

Společnost prý není dílem jednotlivců, učí Spann, nýbrž je projevem jednoty ducha, o které píše už staroindická filosofie a v kterou věřili Fichte, Schleiermacher, Baader a j. romantikové. V prapodstatě všechno splývá v jedno; z ní se jednotlivec vybavuje, diferencuje; jest však pořád jejím organickým projevem; bez této jednoty ničím není. ...
(0948, Dějiny filosofie II, Praha 1933, str. 535.)

Emanuel Rádl (1905)

Neboť opravdu přesvědčení, ať vědecké, ať jakékoli, není mimo nás, ani ve faktech, ani v theoriích, ani ve filosofii, neboť každý máme už předem přesvědčení, ale skryté, nepochopené; v sobě samých je musíme hledati, a fakta, filosofie jsou jen reagenciemi, kterými své smýšlení poznáváme. Chcete-li, sbližte si toto probíjení se fakty s „uměleckým tvořením“, nechcete-li mu říkati „vědecké hledání pravdy“; v tom se obojí stýká že jest projevem individuální víry.
Jednaje o vědeckých otázkách, Mareš však napořád šlape po této své zásadě. Kdo bojuje za vědu, která jest individuálním poměrem k přírodě, ten bude nenáviděti prázdná hesla, kterým říkají Kant, Darwin, a kterým dávají jména končící na –ismus, do žádní z církví nepůjde. Kdo žádá, aby věda byla životem, ten nezačne žíti vědu filosofickými abstrakty, neboť život jest během všedních událostí a nejhlubší pravdy jsou v nejobyčejnějších faktech.
Mareš se zastavil v půli cestě: vyslovil požadavek po individualizaci vědecké, ale neprovedl ho. ...
(Dějiny biologických teorií novověku II, Praha 2006, str. 430.)

Ladislav Hejdánek (2007)

V dějinách nemají „příčiny“ rozhodující význam, i když to tak mnozí historikové předpokládají a vykládají (i Masaryk např. 0065, Ot.soc.I, 172 považuje příčinný výklad za podmínku vědeckosti historie). Na „nižších“ úrovních má tzv. příčinnost svou důležitost pouze v tom, že je založena v setrvačnostech přírodního charakteru (např. že nějaký dokument zůstává po svém vytvoření po dlouhou dobu beze změny, pokud není umělec narušen nebo zničen, a chátrá jen velmi pomalu; nebo že hrad nebo palác po svém dostavení přečká jak svého zakladatele i stavitele a dělníky, tak i řadu dalších generací, pokud je náležitě udržován; apod.); naproti tomu jiné přírodní „setrvačnosti“ mohou představovat jen buď pomalé nebo naopak náhlé narušování nebo i zničení, ale nemají žádný přímý pozitivní vliv dějinný, tj. nejsou dějinně produktivní, nýbrž jen destruktivní. Naopak vše, co můžeme rozpoznat jako vytváření a udržování dějinnosti, je založena na aktivitě a reaktibilitě dějinných subjektů. Dějinné subjekty jednak reagují nejen na přírodní okolnosti, ale také na situace dějinné, a to předpokládá, že je nějak (správně či nesprávně) chápou, že jim nějak rozumějí, že na ně nějak v tomto smyslu i navazují a na ně resp. na výzvy s nimi spojené nějak odpovídají, tj. právě reagují.
(Písek, 070120-2.)