Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1933)

Od vystoupení Hobbesova do osmnáctého století reakce náboženská hledala cesty, jak překonat nevěru. Její práce nebyla sice marná, ale nevěry nepřekonala; naopak, nová filosofie, jakoby na posměch, navázala zrovna na obrany náboženství a pokročila směle dál proti metafyzice, theologii, křesťanství. Hume, osvícenství, francouzská revoluce, ruská revoluce ukazovaly, jak se nedá zadržet myšlenka jednou pojatá, dokud není dohrána do konce.
(7938, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 185.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

... To nejlepší, co o křesťanství jeho kritikové umějí říci, je feuerbachovský názor, že křesťanské náboženské pojmy vyjadřují povahu a podstatu lidství, že křesťanovy názory o Bohu, nesmrtelnosti, vzkříšení a spasení odhalují jen přirozenost /10/ lidské konkretní existence. Drsný, brutální, ale v jádru svém přece jen ušlechtilý rozbor náboženství, který vykonal Ludwig Feuerbach, rozšířil se marxistickým hnutím dělnickým do nejširších kruhů lidových. Praktický náboženský život a také moderní theologická teorie o náboženství dávají arci Feuerbachovi za pravdu: člověk je mírou sám sobě. Co mu imponuje, to si člověk zpředmětňuje jako zvláštní bytost božskou. V podstatě a ve vědomí náboženském není nic jiného, než čeho je si člověk vědom o sobě a o světě. Jediným obsahem náboženství je člověk, jeho tužby, ideály a přání. Věříme v lásku jako božskou vlastnost, protože sami milujeme; věříme v Boha jako moudrou a dobrotivou bytost, protože ničeho vyššího neznáme než dobrotu a rozum. Věříme v Boha, že existuje, protože sami existujeme. Do Boha promítáme to, co je nám nejmilejší, nejcennější a nejžádoucnější. Tak krok za krokem vyložil Feuerbach celou křesťanskou dogmatiku. Každé dogma nějakým způsobem obráží v sobě lidský život, jeho hmotné, konkretní vlastnosti a podstatu. Víra je obrazivá mohutnost v člověku, která zpředmětňuje člověku jeho samého, zosobňuje nám to, čím žijeme, ovšem znázorňuje nám nás samy tak, že místo sebe domníváme se mít před sebou a nad sebou Boha, nebe a nebeské království.
Feuerbach rozbil nebe a popřel Boha, aby člověku odhalil člověka, aby prý ho zbavil metafysických pout a vnitřního rozdvojení. Víra prý odcizuje člověka jemu samému, jeho vlastní bytosti, učíc ho hledět za hranice pozemského života. Ale víra také odděluje člověka od člověka, klade hranice mezi něho a jeho bližního. Teprve prý láska, pravý protiklad víry, osvobozuje člověka a klade lidství na prvé místo,tam, kam patří a odkud je /11/ víra vytlačila. Láska dává člověku poznat, že předmětem jeho víry je on sám a že hlavním a jediným jeho posláním je služba lidství, sjednocení lidí, návrat člověka k člověku. Víra je zlý princip, protože osamocuje člověka, klade hranice mezi lidi, budí sebevědomí a pýchu osoby vůči osobě, učí člověka, aby lišil mezi věřícími a nevěřícími a aby zatracoval a odsuzoval. Láska je princip dobra, osvobozuje, sjednocuje, miluje a nesoudí; popírá vše, co člověku a lidství odporuje.
Feuerbachův boj o člověka zanechal stopy v kulturním ovzduší evropském a znamená významný mezník v odkřesťanšťování Evropy.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 9-11.)

Emanuel Rádl (1933)

...Např. hledím z okna a ptají se mne: je zamračeno? Odpovím, ano, je zamračeno. Tu poznání obsahuje „tvrzení o tom spojení představ, které obsahuje opakování toho, co mi dává přímý názor poznat jako správné“. Takto „správná“ je odpověď žákova, která se kryje s tím, co je řečeno v knize. V životě je věc složitější. Když se mne ptají, je-li zamračeno, odpovím např. že to přejde, nebo že pro momentku je světla dost. Ve skutečnosti totiž nejde o krytí výroku se skutečností, nejde o poznání pro poznání; otázka o sobě vzatá, zda je zamračeno či nic, nás nezajímá, nýbrž poznání naše jde pořád vpřed, vyhmatávajíc, jak si máme vést, a určujíc naše kroky. Pravda tedy není jen formálním souhlasem výroku s daným objektem poznání, nýbrž je to světlo, kterým si svítíme na cestu. Když Ježíš řekl o sobě /565/ „Já jsem pravda“, nechtěl se vydávat za poslední noetickou záruku lidského poznání, nýbrž chtěl říci, že je vůdcem a rozhodčím v našem životě.
(7938, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 564-65.)

Emanuel Rádl (1942)

Žádný filosof z doby antické a z raného středověku necítil rozpor mezi svým učením a učením Aristotelovým; víra v Aristotelovu autoritativnost nepocházela z víry v jednotlivé poučky Aristotelovy, nýbrž pocházela ze společného a jednotného přesvědčení o pod/33/statě světa. Podle Aristotela je svět (vesmír i s jednáním lidským) účelný, tj. správný, dokonalý, srozumitelný; podobá se obrovskému organismu tak, že jako v organismu jsou oběh krevní – řízení teploty tělesné, výživa atd. účelné, správné, potřebné, přirozené. I v této věci Aristotelés souhlasil s dobou archaickou i s celou vzdělaností antickou a středověkou, že svět je harmonický, že jest „kosmem“, tj. dokonalým útvarem. Nová doba, počínajíc renesancí, opustila víru v kosmos, tj. v dokonalost, účelnost, správnost světa. Opustila ji právem? ...
(7622, Útěcha z filosofie, Praha 1994, str. 32-33.)

Emanuel Rádl (1942)

Protože Aristotelés byl zajedno s Asií a s Egyptem, byla později bez obtíží přijata jeho filosofie jednak alexandrijskou vědou (z velké části orientální) a ještě později arabskými theosofy.
Žádný filosof z doby antické a z raného středověku necítil rozpor mezi svým učením a učením Aristotelovým; víra v Aristotelovu autoritativnost nepocházela z víry v jednotlivé poučky Aristotelovy, nýbrž pocházela ze společného a jednotného přesvědčení o pod/33/statě světa. Podle Aristotela je svět (vesmír i s jednáním lidským) účelný, tj. správný, dokonalý, srozumitelný; podobá se obrovskému organismu tak, že jako v organismu jsou oběh krevní – řízení teploty tělesné, výživa atd. účelné, správné, potřebné, přirozené. I v této věci Aristotelés souhlasil s dobou archaickou i s celou vzdělaností anitkcou a středověkou, že svět je harmonický, že jest „kosmem“, tj. dokonalým útvarem. Nová doba, počínajíc renesancí, opustila víru v kosmos, tj. v dokonalost, účelnost, správnost světa. Opustila ji právem? Nikdy neprokázal, že by svět účelný, rozumný, pochopitelný nebyl – nýbrž předpokládá se teď, že jest náhodný. Předpokládá se tak právem?
Život náhodný není; spekulace o mechaničnosti, pouhé hotovost a bezsmyslnosti života, rozšířené renesancí a novou dobou, jsou už opuštěny; jestliže však není náhodný život, který vládne nad povrchem zemským, jak spojíme účelnost života s náhodností vesmíru?
Aristotelés ovšem chápal i přírodní dějství jako dějství organické, účelné, pochopitelné, rozumné. Rozeznával totiž dvojí dějství, jedno přirozené, druhé násilné. Toto rozlišení, jehož základ jest zřejmě vitální, ba morální, nová doba odstranila. Odstranila je právem?
...
(7622, Útěcha z filosofie, Praha 1994, str. 32-33.)