Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Už ve starém Řecku došlo k tomu, že někteří myslitelé zásadně odlišili touhu po moudrosti od moudrosti samé. Podle nezaručené pozdější tradice to prý jako první vyslovil Pythagoras: moudrost sama je vyhrazena bohům, lidem zbývá jen láska k ní a touha po ní. Tak to – bez citování Pythagory – vykládá také Platónův Sokrates (třeba v Symposiu, a tam Sokrates vzpomíná na své mládí, kdy ho na tuto myšlenku přivedla mantinejská kněžka Diotima v souvislosti s Erótem, kterého prohlásila za „prvního filosofa“). „Láska“ k filosofii je jiného druhu než láska k moudrosti, a také pro to Sokrates užívá odlišných pojmenování (FILIA není totéž co ERÓS). Na tuto starou tradici je i pro nás možno určitým způsobem navázat. V tomto pojetí pak nebude moudrost zpochybňována, tj. nebude interpretována – stejně jako zmiňovaní „bohové“ – jako pouhá iluze. Filosofie nemůže připustit, že ona „moudrost“, po které touží a kterou hluboce miluje, je pouhý fantóm; proto ona láska k moudrosti musí být a je důvěrně spjata se spolehnutím na to, že má smysl rozlišování mezi moudrostí a nemoudrostí, mezi moudrým činem a nemoudrým činem, mezi moudrou myšlenkou a nemoudrou myšlenkou. Láska k moudrosti je tak proto hluboce spjata se spolehnutím na moudrost (i když nikoli vlastní, lidskou moudrost – ), tedy také s důvěrou, že to má smysl se na moudrost spoléhat a toužit po ní, i když to není něco, co bychom jako lidé mohli plně „mít“, tj. držet ve vlastnictví. A už tohle zároveň vede k jisté opatrnosti vůči onomu přechodu, oné změně orientace, kterou uskutečnil zejména Aristotelés, když filosofii vymezil jako „vědění pravdy“ a umožnil tak ono zvláštní vydělení jednotlivého „vědění“, jednotlivých „vědomostí“ a „poznatků“ z celkové důvěry ve smysl hledání moudrosti, které pochopitelně nemůže být kouskována na jednotlivé „moudrosti“, týkající se jen jedné vymezené záležitosti, jednotlivého poznatku něčeho určitého. Vydělení jednotlivých „věd“ z filosofie, tj. jejich osamostatnění jako souboru jednotlivých poznatků, na které je plné spolehnutí, protože je prostě „máme“, znamená nejen ztrátu vztahu k celku, ale zejména také ztrátu onoho sdůvěřujícího se spoléhání na moudrost samu (tj. tu, k níž mají přístup jen bozi), kterou my lidé ovšem (zatím) nemáme, a pokud máme, pak jen jako závdavek, který musíme stále ještě doplňovat, vylepšovat a podrobovat dalšímu zkoumání. Tento vztah k moudrosti samé, kterou nemáme, ale na kterou celoživotně spoléháme, se blíží tomu, o čem se už v hebrejské tradici, pak zejména u Ježíše a později v některých momentech myšlení křesťanského mluví jako o „víře“. V tomto smyslu je tedy filosofie vskutku důvěrně spjata s vírou, i když trochu jinak, než jak to vidí Jaspers.
(Písek, 070716-3.)

Jan Patočka (1942)

... Stati čistě filosofické jsou však slabší než přírodovědecké a jistě vzbudí námitky. Jest vůbec základní otázka, je-li možno dospět k soustavnější filosofii z periferie vědeckých fakt a nevede-li vlastní cesta filosofie z centra velké, jednotící, ústřední myšlenky, která vrhá světlo na všechny podružné problémy.
(Otakar Matoušek, Člověk kritisuje přírodu, recenze, in: Češi I., Praha 2006,
str. 770.)

Emanuel Rádl (1932)

Moje maminka byla prostinkou obchodnicí v malém městečku a já jsem studoval. Často jsme hovořívali o poměru těchto dvou povolání, obchodu a studia. Maminka byla hrdá na svůj malý obchod: na to že obchod uživí velkou rodinu, že obchodník má přímý styk s potřebami lidu, vyzná se v lidech a dovede jim poradit, že výsledek opravdové práce v obchodě je makavý, slovem, že obchod tkví jakoby v samém srdci života. Jaký vztah ke skutečnému životu má však studium, sedění nad knihami, čtení románů, spisování? Maminka uznávala význam studia a měla respekt před ním; k čemu však doopravdy jest? Jaký jest jeho poměr k té praktické činnosti, jejíž výsledek snadno rozpoznáš u obchodníka v krámě, u rolníka na poli, u zedníka na vystavěné zdi? ... Je už to velmi dávno, co jsme spolu takto hovořívali; zkusil jsem promyslit teď toto thema, nikterak neobvyklé v hovorech intelektuálů s lidmi povolání praktického. Ale nepodařilo se mi podat je tak, aby můj rozbor mohl /VI/ číst prostý obchodník, rolník, dělník,ačkoli vlastně o nich a o jejich poměru k idálům studovaného člověka tuto jednám; spis je mnohem učenější než být měl. To je nedostatek, který jsem nedovedl překonat; ale thema, poměr mezi praktickým zaměstnáním a studiem, zůstalo. (V Praze, v červnu 1932.)
(Dějiny filosofie I., předmluva, Praha 1932, s. V-VI.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Dlouhotrvající konflikt filosofie (a věd) s theologií, jak jej známe z počátků nové doby a jak dodnes straší v některých jinak dost osvícených hlavách, má po mém soudu svůj původ právě v odlišnosti dvou velkých zejména (ale nejen) myšlenkových tradic, totiž řecké a hebrejské. K počátkům tohoto velkého setkání dvou „kultur“ docházelo již několik staletí před vznikem křesťanství a křesťanské theologie. Interpretovat zdroj tohoto napětí tak, že theologie je stále ještě příliš spjata s mýtem a mythologií, zatímco filosofie je na cestě k zvědečtění a k opravdové vědě, je prostě nesprávné, protože dává důraz na nepodstatnou stránku sporu (takže je tím onen spor, ono napětí falešně ideologizováno). Pokud pojmeme mýtus a mytologii tak, že rozhodující rys vidíme v narativitě, ukáže se pochopitelně, že řecký LOGOS se vskutku velmi ostře a zásadně postavil proti narativitě, tj. proti nejrůznějším vyprávěním (báchorkám), a že naproti tomu se co nejdůsledněji opíral o pojmy a pojmovost. A proti tomu ovšem je naprosto zřejmé, že hebrejské tradice s pojmy ani pojmovostí dlouho nepočítaly a narativity neopouštěly, a to ani v době, kdy už v pozdním židovstvu – řecký vliv lze beze všech pochyb zjišťovat. Zcela jinak ovšem vztah mezi obojím bude vypadat, když se soustředíme na dvojí různé chápání času a časovosti ještě i tam, kde v řeckých tradicích narativita ve jménu LOGU odmítána nabyla. Vyprávění má vždycky velmi blízko k času, neboť ve svém líčení musí čas předpokládat a také samo zpodobovat. A tu vidíme, že mytické vyprávění je soustavně orientováno na minulost resp. praminulosti, a svůj vlastní cíl vidí v tom, že naslouchajícímu tu pominulost prostředkuje a zpřítomňuje. Naproti tomu tím největší vynálezem hebrejského myšlení je soustředěná orientace myšlení (event. reflexe či praereflexe) směrem k budoucnosti a do budoucnosti, tedy orientace směrem k „něčemu“, co „ještě není“ (a zejména co není v moci čehokoli aktuálně přítomného, natož minulého).
(Písek, 070807-2.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Patočka ve svém Úvodu do fenomenologické filosofie upozorňuje na to, že poprvé se o tom, co je „vlastní věcí“ filosofie a jaké jsou „nejvyšší úlohy“ filosofie, mluví v Platónově 7. listě. A Patočka zároveň připomíná, že „je to velký, vždy znovu nedorozumění vydaný pasus“ (7243, s. 47-48). Už sama formulace, totiž ono rozlišení mezi filosofií na jedné straně a její „vlastní věcí“, eventuelně jejími „nejvyššími úlohami“, poukazuje na cosi podstatného, i když stále ještě nikoli dost zřetelně a jasně: filosofie se vztahuje ještě k něčemu jinému, než čím je sama (a to navzdory tomu, že sama je bytostně reflexí, a to znamená reflexí svých vlastní aktů, aktivit, tedy přesněji aktů či aktivit příslušného filosofa). Mám za to, že o tomhle pochopení filosofie jako myšlenkové aktivity (a jejích výsledků), která se vztahuje k něčemu dalšímu, nemůže být větších pochyb ani nějakého většího „nedorozumění“. Pokud k nějakému nedorozumění může docházet, týká se to především oné „vlastní věci“ filosofie a jejích „nejvyšších úloh“. Ta adjektiva, totiž „vlastní“ a „nejvyšší“ jsou také velmi důležitá. Filosofie totiž nemá žádný svůj vymezený obor, v němž by mohla, měla nebo dokonce musela zůstávat a na nějž by se mohla, měla nebo dokonce musela omezovat. A proto je nezbytné rozlišit, čím se ona „vlastní věc“ filosofie liší od čehokoli jiného, čím se filosofie principiálně také může zabývat, a tedy čím se její „nejvyšší úlohy“ odlišují ode všech jiných úloh, které tím vůbec nepřestávají být legitimními úlohami filosofie. Ovšem jedna věc nesmí být nikdy zapomínána: jakmile se začneme pokoušet rozhodnout (vlastně stanovit), co je onou „vlastní věcí“ filosofie a v čem spočívají její „nejvyšší úlohy“, už jsme ve filosofii, už filosofujeme, už vydáváme veřejně tím či oním způsobem počet ze svého chápání filosofie, neboť právě v tomto směru nelze spoléhat na nic jiného než právě na filosofii. „Vlastní věcí“ filosofie není a nemůže být nic, čím by se mohla zabývat nějaká jiná disciplína, nějaké jinak, nefilosoficky zaměřené myšlení ani zkoumání. Otázka, co to vlastně je filosofie, co je její „vlastní věcí“, a v čem spočívají její „nejvyšší úlohy“, může být platně a relevantně položena pouze filosoficky – žádná jiná disciplína ji v tom nemůže zastoupit. Neexistuje žádné nefilosofické, mimofilosofické východisko, z něhož by bylo možno se k této otázce platně a relevantně vztáhnout. A tak se nutně otvírá před každým filosofickým pokusem velký, ba přímo základní problém: o tom, zda je právě tento pokus vskutku filosofický a tedy filosoficky relevantní, nerozhoduje žádná mimofilosofická instance, ale ani žádná konkrétní, určitá filosofie. Z toho pak je nutno vyvodit jediný možný a platný závěr: tou rozhodující a tudíž „vlastní věcí“ filosofie je právě tato „instance“, kterou nedisponuje nejen žádný člověk ani žádná skupina lidí (např. škola apod.), ale ani žádná myšlenková disciplína, dokonce ani filosofická, ale – jak kupodivu věděl kdysi Spinoza – jediná sama Pravda, která je (nepředmětným) kritériem sebe samé (a svých „vtělení“ ve slovo, přesně v LOGOS), tak i všech omylů, chyb a lží (falsi).
(Písek, 070823-1.)