Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1952)

Některý mladý člověk přečte snad to, co zde napsáno, a bude protestovat, že taková složitá cesta musí vést jen k úbytku tvořivosti. Povede zajisté k úbytku falešné, zdánlivé tvořivosti, která pracuje fantazií a nezná plného dosahu svých slov. Ve filosofii nejde tak o nové myšlenky, jako o prohloubení a osvojení myšlenek, k nimž géniové myšlení otevřeli cestu. Kdo to pochopí, může se časem stát i tvůrčím filosofem.
(Mládí a filosofie, in: Sebrané spisy, sv. I, Péče o duši 1, Praha 1996, str. 125.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Každá „myšlenka“ musí být (vy)myšlena, tj. musí být uskutečněna aktivitou myšlení; v tom smyslu je vždy „věcí subjektivní“. Důležité však je, abychom si zároveň také uvědomili, že žádnou (skutečnou) myšlenku nelze redukovat na pouhou subjektivitu. Jednou (vy)myšlena, stává se tato myšlenka skutečností; to za prvé, ale není to zdaleka vše. Myšlenka se totiž vždycky také vztahuje k něčemu, co není pouhou součástí subjektivity, ale co od myšlenky (a její skutečnosti) nelze oddělit: myšlenka, která se nevztahuje k něčemu takto s aktem myšlení zásadně nespojeného, nesvázaného, tedy vlastně nějak mimo sám tento akt „skutečného“, „jsoucího“, přestává být skutečnou myšlenkou (zůstává jen jakýmsi dojmem či pocitem, ale ani zde nemůžeme nají „dojmy“ nikterak nespojené s intencí, tj. nezatížené, „neznečištěné“ vztahem k něčemu, co není jejich součástí). To platí ještě významněji a bytostněji o každém „pojetí“, zejména pak filosofickém: každé filosofické pojetí je výmyslem, tj. muselo a musí být aktivně (vy)myšleno, protože nikdy nemůže jen prostě vyplývat z čehokoli již daného; a naproti tomu žádné filosofické pojetí nemůže být obviňováno ani usvědčováno z toho, že je „čirým výmyslem“, protože v každém takovém pojetí je a vždy musí být mnohé, co nezůstává pouhou jeho součástí ani složkou, nýbrž odkazuje na něco jakoby „skutečného“ nebo přinejmenším stojícího mimo toto pojetí a před ním jakoby „vně“. (Viz Aristotelés: je nesnadné s s pravou naprosto minout. )
(Písek, 120629-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Každá ucelená myšlenka může oslovovat, i když pro její důkladnější provedení je třeba ji uvést do nějakého širšího kontextu. Někdy ovšem myšlenka oslovuje v novém kontextu jinak, než jak oslovoval původně (v kontextu původním). To je dokladem toho, že myšlenka je čímsi relativně samostatným a takřka „živým“ nebo přinejmenším schopným oživení, kdykoli je myšlena. Myšlenka je vždycky něčím víc, než jako co je myšlena; aby mohla být myšlena resp. domýšlena dále, musí být uváděna do nových a nových kontextů. A v takovém případě se zároveň ukáže její „nosnost“, tj. šíře a hloubka toho, jak může v těch nových kontextech být s důsledností uplatněna (resp. dál a dál uplatňována). A protože nikdy nelze myslit jen jednu jedinou myšlenku, platí všechno to obdobně i pro každou myšlenku další, která je schopna nás také oslovit. A pak se takové myšlenky buď navzájem snášejí (tolerují), nebo se významně podporují, ale také třeba vylučují. A potom se musíme rozhodnout, pro kterou myšlenku jsme připraveni a nakloněni víc a kterou se napříště dáme vést (pochopitelně „jakoby vést“ – jde o metaforu). A tak posléze dospíváme k tomu, že vědomě a cíleně podržujeme ve svém dalším myšlení respekt jen k některým myšlenkám, ale ty že v našem pochopení začínají vytvářet jakousi malou nebo později větší soustavu, jakýsi větší soustavný pseudo-celek, „systém“, který ovšem musí být stále znovu ověřován a prověřován.
(Písek, 130505-2.)

Emanuel Rádl (1932)

Svět – příroda i duch – jsou neobsáhlé, a naše myšlení sklouzá jen po tenounké vrstvičce na jeho povrchu; proto právem mluvíme o hloubce, tajemnosti, nedostupnosti podstaty dějství; nejen zbožní lidé, i filosofové a vědcové stejně skromně mluví o tajemných silách světa a ducha lidského. Je-li tajemnost faktem z oblasti mystiky, pak každá velká filosofie stojí na podobných základech jako mystika: mythus, Plato, scholastika i Kant! Poznání lidské je založeno na nekonečně tajemné skutečnosti; jednání jest krokem do nekonečného neznáma; víra jest napjatá odevzdanost v cosi nevýslovného, nepochopitelného. Nuže, mystika počítá s touto tajemností a s malomocí člověka; a přece je mystika na scestí! Vypadá jako víra a jako poznání a jako odevzdání se skutečnosti, ale není to ani víra ani poznání. Není to víra: schází jí napřažení věřícího k činu. ... /244/ ... Ve filosofii pravé filosof pronáší soud o věcech a je tedy sám mimo tyto věci, je jejich pozorovatelem a kritikem, je odpovědným původcem myšlenky.
(0948, Dějiny filosofie 1, Praha 1932, str. 243-44.)

Emanuel Rádl (1918)

Místo víry ve vnitřní pravdu filosofických nauk, v pravdu, které jest se každému jednotlivci pro sebe domysliti a ji podle svých životních zkušeností individualisovati, Kant věří po způsobu dogmatiků, že jest možno absolutní pravdu formulovati, pravdu totiž, která by neplatila zrovna teď, za daných okolností, nýbrž byla povznešena nade všechen čas a prostor a nade všechnu skutečnost a platila pro všechny lidi všech časů a za všech okolností. Hle, jeho ideál: ...
0244, Romantická věda, Laichter, Praha 1918, str. 132.)