Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1933)

… Víra ve filosofii je vírou ve vládu orlů! Filosofie nesnese být pouhým abstraktním důsledkem přírodních věd, pouhou učeností o věcech zbytečných, pouhým profesorským zájmem; filosofie je doma jedině tam, kde země jí mizí pod nohama a nebesa se otvírají.
(0948, Dějiny filosofie II., Jan Laichter, Praha 1933, str. 623.)

Emanuel Rádl (1933)

Na odevzdanosti v sílu uvědomělého programu je založeno vše, co ve světě bylo velikého, smělého, ušlechtilého; bez filosofie se změní lidstvo ve zvěř a sběř. Dnešní svět to nevidí.
(0948, Dějiny filosofie II., Jan Laichter, Praha 1933, str. 622.)

Emanuel Rádl (1934)

… Připomínajíce si tyto věci, uznáváme, že tato minulost i zavazuje: k úctě k filosofii, ke spoléhání na pravdu, která často bolí, jak říkával Masaryk, ale která nakonec vítězí; zavazuje nás k tomu, abychom se cítili členy jedné rodiny národů, podřízené témuž svrchovanému zákonu civilisace, víry v pokrok, ve svobodu, v humanitu, a abychom pomáhali tomuto zákonu k vítězství, které jest zároveň vítězství lásky k pravdě, vítězstvím filosofie.
(Proslov při zahájení VIII. mezinárodního kongresu filosofického v Praze.)
(Co nám slibuje filosofie? in: Česká mysl 33, 1934, č. 2-3, str. 78.)

Emanuel Rádl (1930)

Byl jsem Masarykem nadšen už jako student, a jeho přednášky universitní i na schůzích byly pro mne jakoby zjevením. Nemohu však říci, že bych ho byl slepě poslouchal; „skalním realistou“ jsem nebyl nikdy … Já si v Masarykovi a zvláště v jeho učení o humanitě ztělesňuji to nejlepší, co předešlé století vytvořilo; na něm si měřím myšlenkovou sílu jeho doby – ale vidím víc a víc, jak nestačí ani přírodověda, ani věda, ani politika, jak nutně jsou to jen služebníci, služebníci dobří sice, ale bez nichž by bylo lze se i obejít, a přece dosáhnout životě věčného, dnes jako kdykoli jindy.
(Vzpomínky, in: Českoslovenští evangelíci T.G.Masarykovi. Sborník statí k jeho osmdesátým narozeninám; ed. F.Žilka, Praha 1930, str. 191n.)

Emanuel Rádl (1933)

… Viděli jsme, jak od počátku křesťanství se zahnízdil předsudek, že víra je projev souhlasu s daným učením, tedy akt intelektuální. Locke mu také podléhá ve spise o Rozumnosti křesťanství, který se stal vlivným faktorem ve vývoji deismu. Víra prý není nic jiného než pevný souhlas mysli, který, je-li regulován, jak je naše povinnost, nemůže být dán ničemu leda na základě dobrého důvodu. Tedy věřit musíme, tj. musíme souhlasit s pravdou; ale máme právo žádat důkazů. … „Rozum musí být naším posledním soudcem a vůdcem ve všem.“ Byl příliš zaujat racio/131/nalismem své doby: víry jako spoléhání, jako důvěry, víry, která hory přenáší a která je dříve, než začneme rozumovat a dává rozumování a pochybování teprve smysl, Locke neznal.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 130-31.)