Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-384-324)

V dalším výkladu obraťme zřetel k podstatám, jež jsou souhlasně uznávány. Jsou to podstaty smyslové. Všechny smyslové podstaty však mají látku. Podstatou jest podmět, v jednom smyslu látka – látkou rozumím to, co sice není toto zde, určitá věc, ve skutečnosti, ale jest toto zde v možnosti – , v jiném smyslu však pojem a tvar, a to, poněvadž jest něčím určitým, jest pojmově odlučitelné. Za třetí jest to, co jest z nich složeno; a jenom tomu náleží vznik a zánik a co jest prostě odlučitelné; neboť s hlediska pojmu jsou jedny podstaty odlučitelné, druhé nikoli.
Je však patrno, že také látka jest podstatou. Neboť ve všech změnách z jedné protivy do druhé jest nějaký podklad, na němž se změny dějí; tak při změně místa to, co jest nyní tu, nato někde jinde, při změně kolikostní to, co jest nyní tak veliké a potom menší nebo větší, a při změně jakostní to, co jest nyní zdravé a potom nemocné. A podobně jest také při změně z hlediska podstaty něco, co nyní vzniká a potom zaniká, a co nyní jest podkladem jako toto zde, tj. něco určitého, a potom jako něco ve smyslu zbavenosti, co je prosto tvaru.
(0176, Metafysika, př. A. Kříž, Praha 1946, str. 213 – VIII, 1042a,b.)

Emanuel Rádl (1934)

Rozmanitost a protichůdnost názorů je prastarou vlastností filosofie, v níž je dovoleno o všem pochybovat. I na tomto sjezdu budeme svědky sporů o nejzákladnější zásady filosofické. Není sjezd zrovna k tomu, abychom tu slyšeli mínění různá? Vždyť má ve filosofii velký ohlas i teorie, že není žádné jednotné pravdy, že se i pravda mění podle potřeby, dob a lidí. Buďme si však třebas liberály anebo anarchisty filosofickými do krajnosti. Konec konců jsme přišli všichni na sjezd v přesvědčení, že chceme, aby nám bylo rozuměno a abychom rozuměli výkladům zde přednášeným, a že tedy jest možné dorozumění, tj. přesvědčování druhých a poznávání vlastních omylů. Není sjezd založen na této myšlence dorozumění? Ale víra ve vzájemné dorozumění, která nás bude všechny spojovat po celé jednání sjezdové, znamená, že se konec konců podrobujeme všichni jedné poslední normě pro naše poznání filosofické. Bylo by nemístné odtud vyvozovat dogmatické důsledky: čím více však budeme pracovat na tomto sjezdu pro společné dorozumění, tím spíše naplníme program sjezdový a tím více mezi námi bude dlít skutečná láska k moudrosti.
(Proslov při zahájení VIII. mezinárodního kongresu filosofického v Praze.)
(Co nám slibuje filosofie? in: Česká mysl 33, 1934, č. 2-3, str. 78.)

Emanuel Rádl (1933)

Rozumíme-li filosofií, v smyslu velmi širokém, víru v pravdu, hledání pravdy a odevzdanost v její moc, byl u nás před válkou zájem o filosofii dosti veliký. Nebyl to jen zájem odborníků, ani zájem o určitou filosofickou myšlenku, nýbrž spíše romantické nadšení. Často pak se filosofií rozumívá nejasně vymezený povšechný zájem literární nebo vědecký. Masaryk byl vůdčí silou tohoto nadšení pro filosofii; v praktické pedagogice se projevil, když zvěčnělý profesor František Drtina začal usilovat, aby filosofie měla na střední škole větší práva. Něco z toho se také uskutečnilo.
Můžeme se však pochlubit, že dnes jest vliv filosofie ve škole i mimo školu větší než býval tehdy? Domnívám se, že jsme od té doby prošli dobou úpadku zájmu o filosofii, i úpadku na střední škole. Nesoudím, že by se byl rozmnožil počet těch, kteří se snaží proniknout všechno vyučování filosofií a kteří v přátelském, intimním styku s žákem dovedou ho přesvědčit, že filosofie žádá důslednou a zásadovou životní praxi, založenou na jasné teorii.
Ani v našem veřejném životě filosofie nepokročila; fakt, že máme ne jednu, ale několik filosofických revuí, je dokladem rozvratu, nikoli pokroku filosofického.
Ovšem, vliv filosofie upadl v celém světě. K tomu chci říci několik poznámek.
…
(Dnešní stav filosofie, in: Dnešní stav ffie a psychologie, Praha 1933, str. 9.)

Emanuel Rádl (1933)

O poměru jednotlivých věd navzájem a tedy v podstatě o roztřídění věd se mnoho píše, zvláště v Německu, a celkovou tendencí je, zdůrazňovat význam věd duchovních proti přírodovědě, která vládala dříve. Jaký rozsah duchovědy mají, o tom není souhlasu. Většinou se však k nim počítají dějepisectví, jazykověda, práva, estetika, etika, theologie, kdyžto psychologie se mnohdy počítá k vědám přírodním. Rozeznávání těchto dvou vědních skupin pochází asi od Hegla a bylo obnoveno jednak známým filosofem Wilhelmem Windelbandem a jeho žákem Heinrichem Rickertem, v jiné poněkud formě pokračovatelem romantiky Wilhelmem Diltheyem a jeho žákem Eduardem Sprangrem. Diskusi o poměru těchto dvojích věd nelze pokládat za ukončenou. Jistě však už je dávno odmítnuto stanovisko, hlásané svého času Wilhelmem Ostwaldem, že duchovědy jsou vědy jakoby vedlejší. Nemluvím o jejich oceňování praktickém; jejich filosofický význam, tj. jejich původní i obsahový přínos do filosofie, je příliš patrný. Po mém soudu nás tyto vědy učí chápat smysl, podstatu věcí. Jestliže se donedávna zkoumání „podstat“ zavrhovalo, bylo to proto, že se nepostihoval filosofický význam duchověd.
(Dnešní stav filosofie, in: Dnešní stav ffie a psychologie, Praha 1933, str. 13.)

Emanuel Rádl (1933)

Antika a středověk hledaly přesné vyjádření pro to, co všichni věděli; metodou byla dialektika, původně rozhovor mezi lidmi, neboť pravda byla mezi člověkem a člověkem. V nové době člověk stojí sám a sám proti nekonečné přírodě, mrtvé, němé, neznámé; nelze s ní mluvit, není žádného dorozumění s ní, lze jen opatrně vnikat do ní jako do nepřátelské země, zabezpečovat každý krok a pořád se ohlížet dozadu. K tomu cíli je třeba nové logiky, jakési válečné metody na dobytí přírody; toto nové pojetí indukce formuloval Bacon. Třeba jest prý studovat fakta a pokračovat od jednotlivých faktů k obecným zásadám; neboť pravda je v přírodě a je třeba ji tam hledat; nový vědec nechť se podobá mravencům, kteří sbírají materiál a zpracovávají jej. Jde o to, zjednat si pravý obraz přírody jakoby v rovném zrcadle; dosud vládly falešné obrazy („idoly“).
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 110.)