LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Emanuel Rádl (1933)

Od vystoupení Hobbesova do osmnáctého století reakce náboženská hledala cesty, jak překonat nevěru. Její práce nebyla sice marná, ale nevěry nepřekonala; naopak, nová filosofie, jakoby na posměch, navázala zrovna na obrany náboženství a pokročila směle dál proti metafyzice, theologii, křesťanství. Hume, osvícenství, francouzská revoluce, ruská revoluce ukazovaly, jak se nedá zadržet myšlenka jednou pojatá, dokud není dohrána do konce.
(7938, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 185.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Neuvěřitelné se stalo skutkem: Rusové si zopakovali starý scénář, tentokrát v Zakavkazí. A to právě v srpnu, kdy si po celý rok připomínáme Pražské jaro a sovětskou invazi; a také přímo v době konání Olympijských her. Je to zkouška, co všechno jim bude dovoleno? Už se vzpamatovali a potřebují vzbudit nějaké nadšení doma? Nebo jim jde o něco většího? Mají zprávy – nebo aspoň podezření (to mají ovšem vždycky), že Američané chystají něco v Iránu – a oni chtějí být u toho? Zdá se, že si jsou téměř jisti tím, že Bush na konci svého funkčního období už nemůže podniknout v zahraničí nic razantního? A jsou si nepochybně jisti tím, že ani státy EU se zase na ničem nedohodnou. Co by je mohlo ještě zastavit? V Sarajevu 1918 stačilo sedm výstřelů – a začala první světová válka. Mnichov dokázal, že Společnost národů je nejen bezmocná, ale že evropské hlavní mocnosti chtějí znovu akceptovat nacistickou agresi a že jsou připraveni něco obětovat, pokud oni budou moci zůstat v klidu (tj. pokud to nebude nic stát je samé, což ovšem byl omyl). Německo-sovětský pakt ukázal, jak obě strany myslí a jednají velmi podobně; jak Francii, tak i Anglii se falešný appeasement nevyplatil, ale prodražil. Likvidace Polska ze dvou stran už musela znamenat válku, ale Spojené státy stále ještě zůstávaly stranou, dokud nebyl bez vyhlášení války napaden Harbour a neutrpěly obrovské ztráty na životech vojáků a námořníků i na vojenském i civilním materiálu. Bude dnes schopen nějaký státník státnicky myslet dekády dopředu? Kdo bude dnes ochoten (a dost pevný v kramflících) Rusy varovat a zastavit? Cožpak se lidé nejsou schopni z dějin vůbec nijak poučit?
Po mém soudu nejde o Gruzii resp. o tzv. odštěpená území (i když na tom Rusko pracovalo již dlouhé roky a šetřilo si to pro vhodnou příležitost; v čem je ta dnešní příležitost vhodná? – to mi trochu uniká; chtělo být tímto nesmyslným způsobem Rusko při tom, když Čína ukazuje světu svou mohutnost – všichni připomínají olympiádu v Berlíně). Jistě nejde vposledu ani o druhou linku ropovodu, která jde přes Gruzii – to bude jen vedlejší zisk. Řekl bych, že jde o Irán ( a ovšem o celou tu ostatní sféru kolem); Rusové nechtějí promeškat příležitost, dojde-li k nějakému konfliktu. No, uvidíme. Byla by tu malá (ale bohužel asi zcela nereálná) naděje, že Čína připomene, za jakých okolností kdysi po třikrát předala obrovská území carskému Rusku. Bude-li Rusko chtít restituovat nějakým způsobem svou minulou sféru vlivu a odvolávat se, že to přece byla jejich sféra, tak to může udělat Čína podobně a může chtít Velký kus dálné Sibiře zpátky. No jo, ale to už jsou jen fantazie.
(Písek, 080810-1.)

Emanuel Rádl (1933)

...Např. hledím z okna a ptají se mne: je zamračeno? Odpovím, ano, je zamračeno. Tu poznání obsahuje „tvrzení o tom spojení představ, které obsahuje opakování toho, co mi dává přímý názor poznat jako správné“. Takto „správná“ je odpověď žákova, která se kryje s tím, co je řečeno v knize. V životě je věc složitější. Když se mne ptají, je-li zamračeno, odpovím např. že to přejde, nebo že pro momentku je světla dost. Ve skutečnosti totiž nejde o krytí výroku se skutečností, nejde o poznání pro poznání; otázka o sobě vzatá, zda je zamračeno či nic, nás nezajímá, nýbrž poznání naše jde pořád vpřed, vyhmatávajíc, jak si máme vést, a určujíc naše kroky. Pravda tedy není jen formálním souhlasem výroku s daným objektem poznání, nýbrž je to světlo, kterým si svítíme na cestu. Když Ježíš řekl o sobě /565/ „Já jsem pravda“, nechtěl se vydávat za poslední noetickou záruku lidského poznání, nýbrž chtěl říci, že je vůdcem a rozhodčím v našem životě.
(7938, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 564-65.)

Emanuel Rádl (1942)

Žádný filosof z doby antické a z raného středověku necítil rozpor mezi svým učením a učením Aristotelovým; víra v Aristotelovu autoritativnost nepocházela z víry v jednotlivé poučky Aristotelovy, nýbrž pocházela ze společného a jednotného přesvědčení o pod/33/statě světa. Podle Aristotela je svět (vesmír i s jednáním lidským) účelný, tj. správný, dokonalý, srozumitelný; podobá se obrovskému organismu tak, že jako v organismu jsou oběh krevní – řízení teploty tělesné, výživa atd. účelné, správné, potřebné, přirozené. I v této věci Aristotelés souhlasil s dobou archaickou i s celou vzdělaností antickou a středověkou, že svět je harmonický, že jest „kosmem“, tj. dokonalým útvarem. Nová doba, počínajíc renesancí, opustila víru v kosmos, tj. v dokonalost, účelnost, správnost světa. Opustila ji právem? ...
(7622, Útěcha z filosofie, Praha 1994, str. 32-33.)

Emanuel Rádl (1942)

Protože Aristotelés byl zajedno s Asií a s Egyptem, byla později bez obtíží přijata jeho filosofie jednak alexandrijskou vědou (z velké části orientální) a ještě později arabskými theosofy.
Žádný filosof z doby antické a z raného středověku necítil rozpor mezi svým učením a učením Aristotelovým; víra v Aristotelovu autoritativnost nepocházela z víry v jednotlivé poučky Aristotelovy, nýbrž pocházela ze společného a jednotného přesvědčení o pod/33/statě světa. Podle Aristotela je svět (vesmír i s jednáním lidským) účelný, tj. správný, dokonalý, srozumitelný; podobá se obrovskému organismu tak, že jako v organismu jsou oběh krevní – řízení teploty tělesné, výživa atd. účelné, správné, potřebné, přirozené. I v této věci Aristotelés souhlasil s dobou archaickou i s celou vzdělaností anitkcou a středověkou, že svět je harmonický, že jest „kosmem“, tj. dokonalým útvarem. Nová doba, počínajíc renesancí, opustila víru v kosmos, tj. v dokonalost, účelnost, správnost světa. Opustila ji právem? Nikdy neprokázal, že by svět účelný, rozumný, pochopitelný nebyl – nýbrž předpokládá se teď, že jest náhodný. Předpokládá se tak právem?
Život náhodný není; spekulace o mechaničnosti, pouhé hotovost a bezsmyslnosti života, rozšířené renesancí a novou dobou, jsou už opuštěny; jestliže však není náhodný život, který vládne nad povrchem zemským, jak spojíme účelnost života s náhodností vesmíru?
Aristotelés ovšem chápal i přírodní dějství jako dějství organické, účelné, pochopitelné, rozumné. Rozeznával totiž dvojí dějství, jedno přirozené, druhé násilné. Toto rozlišení, jehož základ jest zřejmě vitální, ba morální, nová doba odstranila. Odstranila je právem?
...
(7622, Útěcha z filosofie, Praha 1994, str. 32-33.)