LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Emanuel Rádl (1942)

A proto jsem v dobách své nemoci znovu a znovu pročítal Platonovo vypravování o Sokratovi, o jeho odsouzení, o víře v nsmrtelnost, o jistotě, že pravda je pánem lidí nikoli služebníkem. Sokrates je naším pravým učitelem metafysiky a bude jednou záchranou pro svět, který utonul v sofistice. Dbám přitom rozdílu mezi Sokratovým /17/ učením, že vědění (theorie) je základem života, a mezi myšlenkou, kterou zde hájím, že nejvyšší věcí je zákon, přikázání, autorita. V praxi však rozdíl je menší než by se zdálo, neboť morální autorita k nám mluví skrze rozum, skrze poznání ; a vědění, jak Sokrates učil, nutně, samo sebou vede k jednání, které není možné bez normy, bez přikázání, bez poslušenství.
Hlavní věcí je učení Sokratovo, že je jen jedna pravda, jedna čest, jedna spravedlnost, jedno rozumné jednání.
(0613, Útěcha z filosofie, Čin, Praha 1946, str. 16-17.)

Emanuel Rádl (1932)

Nenapadá mi odsuzovat theologii: křesťanství je bez theologie nemožné, ba theologie mu teprve dodává, abych tak řekl, kulturního významu; theologie je soustavnou teorií, jednotnou formulací křesťanské praxe; v úsilí theologickém (jako ve filosofickém) proniknout do podstaty věcí je něco možného, odvážného, vzdělaného. Potřebujeme tedy nutně theologie, a je velkou zásluhou Barthovou a Brunnerovou, že nám ukázali na tu potřebu – ale potřebujeme smělé revize staré theologie ve jménu lásky k bližnímu, neboť vzpoura proti křesťanství od počátku nové doby, od Hobbesa až do komunismu, je namířena v prvé řadě proti theologii; ta vzpoura přece má nějaký smysl a nelze prostě přes ni přejít k dennímu pořádku! Základní chyba této staré theologie (kterou theologové krize znovu nám doporučují) jest, že staví Boha příliš vysoko mimo lidský život; jako by to, co děláme na tomto světě (v sociálním životě, politice, vědě) bylo mimo přímý vztah k Bohu, jako by osudy světa měly svoji zvláštní zákonitost a vedle toho jako by existoval náš poměr k Bohu. To je názor zhola neevangelický: k Bohu se nelze dostat jinak než skrze bližního, tj. jednáním na tomto světě; cokoli uděláte jednomu z lidí, Bohu jste udělali; život rodinný, volby do parlamentu, jednání mezinárodní, všechno je přímou službou Bohu.
(Obtíže křesťanské etiky, napsáno 1932, ale nevyšlo; otištěno bylo až:
Křesťanská revue, 111109-1.)

filosofický slovník (1998)

Víra významová škála slova v. je značně široká, od „mínění“ či „domněnky“ sahá přes pravděpodobnostně zdůvodněný „názor“ až k náb. personálnímu vztahu založenému na „důvěře“ v transcendentní protějšek člověka. Obecně je v. vyjádřením postoje, jenž se vztahuje k něčemu, co stojí mimo možnost aktuálního, nepochybného a plného ověření racionálními prostředky a přesto je považováno za pravdivé a skutečné. V. tedy nemůže nárokovat objektivně potvrzenou platnost, nýbrž je stále oblastí nejistoty, vynuceného spolehnutí na neověřitelné, a tudíž svým způsobem odvahy. Bezpodmínečné a bez předporadové přitakání objektu víry je současně prvkem jistoty, kterou po/433/skytuje náb. v. Tuto polaritu termínu nejlépe vystihuje angl. rozlišení mezi teor. v., že něco je či nastane (belief) a náb. v. v něco (faith). Toto rozlišení postihuje též v. jako soc. cit, je-li důvěrou v jinou osobu či skupinu a zprostředkovává tak pozitivní soc. vztah. V. je založena v lidské emocionalitě, nelze ji však považovat za pouhý afekt, nýbrž za syntézu cítění, chtění, vůle poznávat a rozumět, nacházet orientaci a útočiště, tedy za projev spektra duchovních sil člověka. Protikla k racionálnímu, do něhož bývá v. často vsazována, ztrácí tak brizanci; v. může být jak podnětem, tak doprovodným znakem a posléze i důsledkem čistě racionálního kognitivního úsilí. V dějinách fil myšlení byl ovšem kladen důraz zpravidla ... bh [Břetislav Horyna]
(7233, Filosofický slovník, Praha 21998, str. 432-33.)

ep. Židům 11, 1-3 ()

1Es ist aber der Glaube eine feste Zuversicht auf das, was man hofft, und ein Nichtzweifeln an dem, was man nicht sieht. 2Durch diesen Glauben haben die Vorfahren Gottes Zeugnis empfangen. 3Durch den Glauben erkennen wir, dass die Welt durch Gottes Wort geschaffen ist, sodass alles, was man sieht, aus nichts geworden ist.
(Luther 1884)
1Der Glaube aber ist eine Wirklichkeit1 dessen, was man hofft, ein Überführtsein von Dingen, die man nicht sieht. 2Denn durch ihn haben die Alten Zeugnis erlangt. 3Durch Glauben verstehen wir, dass die Welten2 durch Gottes Wort bereitet worden sind, so dass das Sichtbare nicht aus Erscheinendem3 geworden ist.
(Elberfelder Bibel)
1Was ist denn der Glaube? Er ist ein Rechnen mit der Erfüllung dessen1, worauf man hofft, ein Überzeugtsein von der Wirklichkeit unsichtbarer Dinge. 2Weil unsere Vorfahren diesen Glauben hatten, stellt Gott ihnen in der Schrift 3ein gutes Zeugnis aus.
(Neuer Genfer Übersetzung)
1Glaube aber ist: Feststehen in dem, was man erhofft, Überzeugtsein von Dingen, die man nicht sieht. 2Aufgrund dieses Glaubens haben die Alten ein ruhmvolles Zeugnis erhalten. 3Aufgrund des Glaubens erkennen wir, dass die Welt durch Gottes Wort erschaffen worden und dass so aus Unsichtbarem das Sichtbare entstanden ist.
(Einheitsübersetzung)
1Was ist also der Glaube? Er ist die Grundlage unserer Hoffnung, ein Überführtsein von Wirklichkeiten, die man nicht sieht. 2Darin haben unsere Vorfahren gelebt und die Anerkennung Gottes gefunden. 3Aufgrund des Glaubens verstehen wir, dass die Welt durch Gottes Befehl entstand, dass also das Sichtbare aus dem Unsichtbaren kam.
(Neue evangelische Übersetzung)
Es ist aber der Glaube Zuversicht auf das, was man hofft, Überzeugung von Dingen, die man nicht sieht. In diesem Glauben haben die Vorfahren sich das Ehren-Zeugnis der heiligen Schrift erworben. Durch den Glauben erkennen wir, daβ die Welt durch Gottes Wort hergestellt ist; das, was wir sehen sollte nicht sus Sichtbarem, sondern aus dem Unsichtbaren hervorgehen.
(Kurt Stage, 1023)

Franz Kafka (1910-23)

Věřit znamená: osvobodit v sobě nezničitelné, nebo lépe: osvobodit sebe, nebo lépe: být nezničitelný, nebo lépe: být.
(5618, Aforismy, Praha 1968, str. 54.)