Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1969)

E: Jak se díváte na vztah mezi filosofií a vědou?
H: To je velmi těžká otázka. Věda postupně zahrnuje do své moci celou zemi. Ale věda nemyslí. Její postupy a její prostředky jí totiž myslet nedovolují.
E: Je to její nedostatek?
H: Ne, přednost. Věda se může založit a postupovat v oborech svých výzkumů jen proto, že nemyslí.
E: Přesto jsme dnes nakloněni ztotožnit myšlení vůbec s vědou.
H: Teprve až uznáme, že mezi myšlením a vědou je propast, začne být vztah mezi myšlením a vědou autentický.
E: Říkáte, že věda nemyslí. Není to pobuřující tvrzení?
H: Jistě, ale věda bez myšlení není nic platná. A jak jsem vždycky říkal v přednáškách: to nejzávažnější v naší době je, že pořád ještě doopravdy nemyslíme.
E: Co tím myslíte?
H: Možná, že člověk už po staletí příliš mnoho jedná a málo myslí. Ve světě, kde máme /18/ stále víc důvodů k zamyšlení, myšlení stále ještě neexistuje.
(Rozhovory k osmdesátým narozeninám, přel. I. Chvatík, Praha 2013, str. 17-18.)

Emanuel Rádl (1932)

Moje maminka byla prostinkou obchodnicí v malém městečku a já jsem studoval. Často jsme hovořívali o poměru těchto dvou povolání, obchodu a studia. Maminka byla hrdá na svůj malý obchod: na to že obchod uživí velkou rodinu, že obchodník má přímý styk s potřebami lidu, vyzná se v lidech a dovede jim poradit, že výsledek opravdové práce v obchodě je makavý, slovem, že obchod tkví jakoby v samém srdci života. Jaký vztah ke skutečnému životu má však studium, sedění nad knihami, čtení románů, spisování? Maminka uznávala význam studia a měla respekt před ním; k čemu však doopravdy jest? Jaký jest jeho poměr k té praktické činnosti, jejíž výsledek snadno rozpoznáš u obchodníka v krámě, u rolníka na poli, u zedníka na vystavěné zdi? ... Je už to velmi dávno, co jsme spolu takto hovořívali; zkusil jsem promyslit teď toto thema, nikterak neobvyklé v hovorech intelektuálů s lidmi povolání praktického. Ale nepodařilo se mi podat je tak, aby můj rozbor mohl /VI/ číst prostý obchodník, rolník, dělník, ačkoli vlastně o nich a o jejich poměru k idálům studovaného člověka tuto jednám; spis je mnohem učenější než být měl. To je nedostatek, který jsem nedovedl překonat; ale thema, poměr mezi praktickým zaměstnáním a studiem, zůstalo.
(V Praze, v červnu 1932.)
(Dějiny filosofie I., předmluva, Praha 1932, s. V-VI.)

Emanuel Rádl (1942)

A proto jsem v dobách své nemoci znovu a znovu pročítal Platonovo vypravování o Sokratovi, o jeho odsouzení, o víře v nsmrtelnost, o jistotě, že pravda je pánem lidí nikoli služebníkem. Sokrates je naším pravým učitelem metafysiky a bude jednou záchranou pro svět, který utonul v sofistice. Dbám přitom rozdílu mezi Sokratovým /17/ učením, že vědění (theorie) je základem života, a mezi myšlenkou, kterou zde hájím, že nejvyšší věcí je zákon, přikázání, autorita. V praxi však rozdíl je menší než by se zdálo, neboť morální autorita k nám mluví skrze rozum, skrze poznání ; a vědění, jak Sokrates učil, nutně, samo sebou vede k jednání, které není možné bez normy, bez přikázání, bez poslušenství.
Hlavní věcí je učení Sokratovo, že je jen jedna pravda, jedna čest, jedna spravedlnost, jedno rozumné jednání.
(0613, Útěcha z filosofie, Čin, Praha 1946, str. 16-17.)

Emanuel Rádl (1932)

Nenapadá mi odsuzovat theologii: křesťanství je bez theologie nemožné, ba theologie mu teprve dodává, abych tak řekl, kulturního významu; theologie je soustavnou teorií, jednotnou formulací křesťanské praxe; v úsilí theologickém (jako ve filosofickém) proniknout do podstaty věcí je něco možného, odvážného, vzdělaného. Potřebujeme tedy nutně theologie, a je velkou zásluhou Barthovou a Brunnerovou, že nám ukázali na tu potřebu – ale potřebujeme smělé revize staré theologie ve jménu lásky k bližnímu, neboť vzpoura proti křesťanství od počátku nové doby, od Hobbesa až do komunismu, je namířena v prvé řadě proti theologii; ta vzpoura přece má nějaký smysl a nelze prostě přes ni přejít k dennímu pořádku! Základní chyba této staré theologie (kterou theologové krize znovu nám doporučují) jest, že staví Boha příliš vysoko mimo lidský život; jako by to, co děláme na tomto světě (v sociálním životě, politice, vědě) bylo mimo přímý vztah k Bohu, jako by osudy světa měly svoji zvláštní zákonitost a vedle toho jako by existoval náš poměr k Bohu. To je názor zhola neevangelický: k Bohu se nelze dostat jinak než skrze bližního, tj. jednáním na tomto světě; cokoli uděláte jednomu z lidí, Bohu jste udělali; život rodinný, volby do parlamentu, jednání mezinárodní, všechno je přímou službou Bohu.
(Obtíže křesťanské etiky, napsáno 1932, ale nevyšlo; otištěno bylo až:
Křesťanská revue, 111109-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Karel Floss cituje se souhlasem jakýsi názor (Chisholmův), že o člověku nemůže být věda. To je sice viděno správným směrem, ale nejde to dost daleko, není to dost „radikální“, nejde to ke „kořenům“. V jistém – nepochybně oprávněném – smyslu totiž platí, že „věda“ (jak jí dnes rozumíme, jak ji chápeme) není vlastně možná o ničem skutečném, přesněji o žádné pravé skutečnosti, o žádném pravém jsoucnu. Nejde tedy pouze o „vědu o člověku“, že je nemožná; nemožná je věda o jakémkoli pravém jsoucnu. Takže budeme-li se tázat, proč tomu tak je, nesmíme se orientovat pouze na člověka a vykládat to snad jeho mimořádným postavením ve světě, ve Vesmíru apod., nýbrž musíme to vidět jako záležitost obecnou, týkající se všeho (opravdu) „skutečného“, všeho (vskutku) „jsoucího“. To tedy platí na jedné straně; ale na druhé straně je přece zřejmé, že jakási věda o člověku, ale také o všem živém, dokonce o všem jsoucím, být může, a že takové vědy existují a že jich je celá řada (a dokonce občas přibývají nové). Tož co z toho můžeme uzavřít? Inu: takové vědy opravdu možné jsou, ale nikdy nedokáží nejen postihovat, ale dokonce ani se pokoušet postihovat, nedokáží se vztahovat (ba ani jednorázově vztáhnout) k žádnému (pravému) jsoucnu jako k celku, tedy ve všech směrech, ze všech stran, nic nenechat bez povšimnutí.
(Písek, 110821-2.)