Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Nam que tandem est iniquitas, cum omni uite insti tuto suos lusus concedamus, studiis nullum omnino lusum permittere, maxime si nuge seria ducant, atque ita tractentur ludicra ut ex his aliquanto plus frugis referat lector non omnino naris obese, quam ex quorundam tetricis ac splendidis argumentis? …
(Moriae encomium, staženo www. )

Jaroslav Vlček (1893-)

Touhou Píseckého bylo humanismem obroditi pokleslé vysoké učení pražské. Úřední kališnictví totiž koleji Karlově neprospívalo. Zbavená jmění a zchudlá, zbavená opravdových učenců a hojných posluchačů, zbavená osobního spojení a duševních styků s universitami ostatními, zejména italskými, sklesla na samu fakultu artistickou, zřízenou a řízenou způsobem a duchem zhola klášternickým. Zabloudil-li na ni na čas muž osvícený a vědám oddaný opravdu, – záhy opět ji opouštěl. Zbývala jen samá síla prostřední, nebo slabá hlava, zakrsávající v ztrnulé bezduchosti a pohodlném odporu proti všem novotám: ignoranti nebo fanatikové. Za obecného rozkvětu studií humanistických na jihu i na západě pražskou universitu stále ještě ovládala stará scholastika se svými otřelými zbraněmi dialektické disputace jako před půl druhým stoletím: dechu nové doby ústav houževnatě se zavíral, domnívaje se tím sloužiti samostatnosti a ryzosti domácího utrakvismu, a při stálém nedostatku žactva utěšuje se jeho ,jakostí‘. Ital Balbus na př. od 1499 konal své přednášky, houfně poslouchané, v soukromí, mimo síně universitní; vysoké učení naše jej ignorovalo. Na snahy pražského měšťanstva o zvelebení koleje pak komise k tomu zřízená 1509 odpovídala — zavíráním škol soukromých. Přátelé humanismu v Čechách tudíž veliké naděje skládali v Píseckého jako reformátora pražské university.
Ale snahy a oběti jeho byly marné. R. 1507 sice nechal vyučování na škole novoměstské a přestěhoval se do nuzné koleje, na podzim r. 1508 zvolili jej děkanem — ale již v březnu 1509, nevyčkav ani obvyklé lhůty roční, hodnosti se vzdal, a poslechnuv pobídek Šlechtových, v květnu odjel do Itálie zdokonalit se v řečtině. Zkušenosti Píseckého byly opravdu smutné. Ze současných vyjádření i z pozdějších dopisů přátelských zračí. se veškerá tehdejší bída universitní. ,Na lyceu našem, jež jsme uvykli nazývati universitou, zavládlo přehrozné tyranství lenosti a nedbalosti‘… ,Nechceme — pravíte — Vergila, nechcemeť vésti život pastýřský. Nechceme Homéra, nebudouť z nás Řekové. Básníky zavrhujeme naprosto … učí zamilovaným pletkám — pravíte — a rozptylují studia. Ačkoliv prý jakýsi Homér (nevíme, jaký jest) učí ctnosti, stavěje za vzor nějakého Ulyssa, jak vypravuje Basilius, a jakkoliv jej považují za otce básníků; jejž prý onen Vergil (kterého jsme sice nikdy nečtli) docela následuje a mladíky učí jakési rekovné ctnosti (je-li to pravda, nevíme): přece jsme přesvědčeni, že pěje o jakýchsi nápojích lásky. Proto jsme uzavřeli, že se /279/ nemá Čísti, ba ani podívati se naň nikdo nemá!‘ Tak bodavě pražské mistry Ironisuje Písecký.
(ex: Jaroslav Vlček, Dějiny české literatury I., Praha 1951, str. 278-80.)

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Vt enim nihil nugacius quam seria nugatorie tractare, ita nihil festiuius quam ita tractare nugas ut nihil minus quam nugatus fuisse uidearis. De me quidem aliorum erit iudicium; tamet si, nisi plane me fallit philautia, Stulticiam laudauimus, sed non omnino stulte.
(Moriae encomium, staženo www. )

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Dopřejeme-li totiž každému stavu nějakou zábavu, jak by bylo nespravedlivé, odpírat i tu nejmenší zábavu mužům vědy, zvláště když jejich žerty v nás vyvolávají vážné myšlenky a to směšné v nich jest podáno tak, že čtenář (není-li ovšem na hlavu padlý) si z nich leckdy odnáší víc užitku než z nějakého honosného díla vážného obsahu. …
(2790, Chvála bláznivosti, př. Rud. Mertlík, Praha 1966, str. 8.)

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Jako totiž nic není tak hloupé, jako tropit si žerty z věcí vážných, tak naopak nic /9/ není tak půvabné, jako podat žert tak, aby vůbec nevznikl dojem, že žertuješ. Soudit mé dílo bude ovšem věcí jiných lidí; neklame-li mne však vlastní ješitnost, zdá se mi, že jsem si nepočínal nijak bláznovsky, třebaže jsem chválil Bláznivost.
(2790, Chvála bláznivosti, př. Rud. Mertlík, Praha 1966, str. 8 – 9.)