Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Nam que tandem est iniquitas, cum omni uite insti tuto suos lusus concedamus, studiis nullum omnino lusum permittere, maxime si nuge seria ducant, atque ita tractentur ludicra ut ex his aliquanto plus frugis referat lector non omnino naris obese, quam ex quorundam tetricis ac splendidis argumentis? …
(Moriae encomium, staženo www. )

Ladislav Hejdánek (2003)

Filosofie byla takřka od nejstarších počátků a po dlouhé věky zatížena předsudkem, že trvání je třeba ztotožňovat s neměnností. Už nejstarší filosofové hledali odpověď na (vlastně ovšem nevyřčenou) otázku, co trvá uprostřed změn. Bylo by se jim jistě zdálo být nesmyslné na tuto otázku odpovídat s tím, že i to trvající prochází změnou (změnami). Protože se však od těch dob nepotvrdilo nic, co by vskutku zůstávalo beze změny (s výjimkou tzv. konstant, což je ovšem záležitost ,teoretická‘ – konstantám neodpovídá žádná „realita“, žádná „předmětná danost“), nezbývá nám dnes než se tázat znovu a připustit možnost, že jedna změna může být „nositelkou“ jiné (tak jako rozhlasová nosná vlna může být modulována, aniž bychom museli nebo mohli najít za nosnou vlnou ještě i jejího nehybného nositele). Otvírá se však jiná otázka, totiž zda tím „trvajícím“ uprostřed změn nemůže být něco, co „není“ (tj. co nemá předmětnou stránku), ale co „přichází“. „Přicházení“ nepředmětných skutečností (např. výzev, apelů), tj. jejich adventivní charakter, znamená rovněž pohyb, ale pohyb zcela zvláštní povahy: o budoucnosti totiž nelze mít za to, že je prázdná a že se v ní nic neděje (a tedy nemění, nehýbe). Ale jak máme rozumět, co to je „pohyb“, z něhož se (ještě) nic neukazuje? Tj. z něhož ještě nic není „aktuální“? Jedna věc z toho ale přece vyplývá: ne každá změna je vnitřně sjednocena, integrována. Pokud integrována není, tj. pokud není „pravou událostí“, může se toho, ,co‘ se mění, týkat jen vnějšně, nahodile, povrchně. Naproti tomu tam, kde změna resp. změny jsou integrovány v celek, totiž v celek „pravé události“, tam se to, jak se změna ukazuje v jednotlivých svých fázích (momentálních „jsoucnostech“), stává významným poukazem k dění, které má vnitřní (nepředmětný) původ. (Písek, 030918-1.)

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Vt enim nihil nugacius quam seria nugatorie tractare, ita nihil festiuius quam ita tractare nugas ut nihil minus quam nugatus fuisse uidearis. De me quidem aliorum erit iudicium; tamet si, nisi plane me fallit philautia, Stulticiam laudauimus, sed non omnino stulte.
(Moriae encomium, staženo www. )

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Dopřejeme-li totiž každému stavu nějakou zábavu, jak by bylo nespravedlivé, odpírat i tu nejmenší zábavu mužům vědy, zvláště když jejich žerty v nás vyvolávají vážné myšlenky a to směšné v nich jest podáno tak, že čtenář (není-li ovšem na hlavu padlý) si z nich leckdy odnáší víc užitku než z nějakého honosného díla vážného obsahu. …
(2790, Chvála bláznivosti, př. Rud. Mertlík, Praha 1966, str. 8.)

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Jako totiž nic není tak hloupé, jako tropit si žerty z věcí vážných, tak naopak nic /9/ není tak půvabné, jako podat žert tak, aby vůbec nevznikl dojem, že žertuješ. Soudit mé dílo bude ovšem věcí jiných lidí; neklame-li mne však vlastní ješitnost, zdá se mi, že jsem si nepočínal nijak bláznovsky, třebaže jsem chválil Bláznivost.
(2790, Chvála bláznivosti, př. Rud. Mertlík, Praha 1966, str. 8 – 9.)