Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Zdá se, že hlavní vadou (chybou) „teorie chaosu“ je zachovávání zpředmětňujícího způsobu myšlení, v němž je zcela pomíjena problematika tzv. reaktibility. Sféra tzv. „nahodilosti“, dnes už běžně pojmenované jako sféra „motýlího efektu“, by se nemohla zvětšovat, prohlubovat a nemohla by se prosazovat stále víc se posilujícím způsobem, kdyby nebylo už na její úrovni a případně později i na vyšších úrovních spousty dalších „událostí“, schopných proměňujících se možností reagování na takové jedno mávnutí motýlího křídla. Reaktibilita a její relativní, zejména na nejnižších úrovních velmi omezená nepředvídatelnost je předpokladem a základem možnosti vzniku zesilujících (ale také zeslabujících !) systémů, díky kterým někdy (ale rozhodně ne vždycky !) dochází v mocným efektům, prostou kauzalitou nevysvětlitelným. Právě proto, že nejde o „kauzalitu“ ve starém smyslu, nedokáže se žádná taková „anomálie“ sama o sobě udržet a nakonec se jakoby rozpadne. To je pro nás důvodem pro předpoklad všeobecné reaktibility o jistém rozmezí „tolerance“: bez takového zásadního fenoménu, jakým je jistá minimální „neurčitost“ odpovědi na „identickou“ výzvu, se některé obory napříště už prostě neobejdou (a to nutně musí ovlivnit naše chápání skutečnosti obecně). Tím to však ještě zdaleka nekončí: potud by totiž stále ještě mohlo být za uspokojující považováno po mém soudu velmi nedostatečné řešení, totiž že bychom ono „chování“ v rámci příslušné „tolerance“, tj. v mezích určitých mantinelů, které jsou pro pohled z makroperspektivy nakonec rozhodující, považovali za „nahodilé“. To je však zase jen rekurs k dosavadnímu způsobu uvažování, v němž se stalo běžným drobné odchylky považovat za nedůležité nebo dokonce naprosto bezvýznamné, protože se ve výsledku navzájem nutně vyrovnávají a nivelizují. Má-li „teorie chaosu“ vykročit na poněkud perspektivnější cestu (než je třeba zkoumání, jak se chovají kapaliny nebo plyny apod., tj. jak dochází k rozsáhlejším statistickým odchylkám – a nic víc), musí se vydat slibnějším směrem, totiž musí domyslet předpoklady oné reaktibility, o níž byla řeč. Každá reakce je de facto akce; a každá akce musí mít svůj určitý subjekt, který je té akce schopen. Koncept reaktibility je nutně součástí konceptu subjektu jako „pravého jsoucna“; a každý subjekt je třeba chápat jako zásadně odlišný od pouhého „objektu“. To však znamená právě nový způsob celého myšlení: subjekt nesmí být v našem myšlení nikdy zcela redukován na pouhý „objekt o sobě“. Každý „objekt“ je pouhá konstrukce, která může metodicky v některých případech užitečně sloužit, ale nesmí být generalizována („ideologizována“ za způsob zpředmětňujícího myšlení, jež jsme zdědili od starých Řeků a od té doby v mnoha ohledech nejen zdokonalili, ale také vysoce zproblematizovali). Teorie chaosu tedy musí být napříště vyzbrojena několika novými pojmovými prostředky (vlastně konstrukcemi), s nimiž zatím nepracuje a – jak to vypadá – ani pracovat zatím není schopna.
(Písek, 080616-3.)

Erazim Kohák (1983)

... Snad jen básník dovede i v představách žít tak živě jako v přímém prožitku. Obyčejný smrtelník žije přítomností, a před sebou vídává nanejvýš budoucnost. Uchovat si naději, to není nic samozřejmého. Čím déle trvá zima, byť je tím objektivněji jaru blíž, tím více se jaro stává nepravděpodobné. Z naděje se stává čin víry.
Nad tím se dnes zamýšlím, nadmírou a nadějí. Není to docela totéž: aspoň sám je prožívám zcela odlišně. O naději mívám pocit, že je to něco jako setrvačnost přerušeného pohybu, který v člověku /35/ ještě přežívá, i když objektivně jej svět mezitím zastavil. Třeba když začátkem května udeří na pár dní mrazy, třeba i sněhu napadne – stává se to tu. To už žiju v rozběhu jarních prací. Není mi dobře v chalupě, v níž jsem spokojeně přežil zimu. Táhne mě to ven, do lesa, na záhumenek a večer uléhám s nadějí, že ráno bude po sněhu a jarní život se zase rozběhne. Tak prožívám naději jako setrvačnost.
Víra mi připadá jako něco jiného. To už není samopohyb. Je to výslovně čin, rozhodnutí věřit, důvěřovat, i když dlouhá zima ve mně ráno zmrazila samohyb naděje. Víra je druhý dech, který nepřichází sám od sebe. Vyžaduje ode mne něco jako vědomé rozhodnutí nestát se člověkem začouzené zimy, vědomou orientaci na něco, co už není samozřejmé. A protože člověk žije tělem a v těle, ve skutcích, vyžaduje víra posilování a vyjádření alespoň symbolickým činem. Bývám si toho vědom, když za zimních večerů vyřezávám kolíčky do hrábí, nebo když koncem zimy začnu u okna blízko kamen pěstovat sazeničky. To je zároveň čin víry a čin víru posilující. Nemění zimu, ale tím, že jej mám, že i pod sněhem mi zůstává něco z činnosti léta, mění mě: žiji v zimě, ale nestávám se zimním člověkem.
A pak najednou jaro a kolíčky přestanou být symbolikou a stanou se vítanou samozřejmostí, když po sněhu pohrabávám louku.
(Dopisy přes oceán, SPN, Praha 1991, str. 34-35.)

Erazim Kohák (2014)

Charta 77 navazovala na zcela jiné momenty našich dějin. Představovala prosté, nedramatické odmítnutí života v kompromisu a ve lži, života v pokřivení a přizpůsobení. Připomínala Masarykovo známé „Nechtěl jsem lhát“. Charta nenabízela politický program, což ostatně prokázal její rozpad po Listopadu. Nebyla a ani se nepokoušela být společenstvím bezúhonných. Byla jen společenstvím statečných – svobodných občanů v nesvobodné době, lidí přímých v době pokřivené. Nepřispívala přizpůsobení. Ač to dnes zní pateticky, tehdy zachraňovala naši čest.
Byla společenstvím různorodým. Podpořil ji Václav Benda, který byl ochoten přijmout i generála Pinochetta, a také Jan Patočka, který ve svém šestém Kacířském eseji a v dopisech Was sind die Tschechen? zaujal v letech beznadějné normalizace krajně pravicový postoj – ač jako mluvčí Charty se postavil jednoznačně na stranu demokracie a lidských práv a stvrdil to svým životem. K Chartě se připojil evangelický teolog v masarykovské tradici Ladislav Hejdánek, a také někdejší sociální demokrat Jiří Hájek, po mnoho let vysoký komunistický funkcionář.
Vyčítat Chartě politickou nevytříbenost nebo personální poskvrněnost je vždycky oprávněné – a představuje to až bolestné nepochopení té solidarity otřesených, kteří už měli dost a prostě řekli ďáblovi NE!
(Pravda a usmíření, in: Listy 2007, č. 2.)
http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=072&clanek=020704