Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Erazim Kohák (1983)

... Snad jen básník dovede i v představách žít tak živě jako v přímém prožitku. Obyčejný smrtelník žije přítomností, a před sebou vídává nanejvýš budoucnost. Uchovat si naději, to není nic samozřejmého. Čím déle trvá zima, byť je tím objektivněji jaru blíž, tím více se jaro stává nepravděpodobné. Z naděje se stává čin víry.
Nad tím se dnes zamýšlím, nadmírou a nadějí. Není to docela totéž: aspoň sám je prožívám zcela odlišně. O naději mívám pocit, že je to něco jako setrvačnost přerušeného pohybu, který v člověku /35/ ještě přežívá, i když objektivně jej svět mezitím zastavil. Třeba když začátkem května udeří na pár dní mrazy, třeba i sněhu napadne – stává se to tu. To už žiju v rozběhu jarních prací. Není mi dobře v chalupě, v níž jsem spokojeně přežil zimu. Táhne mě to ven, do lesa, na záhumenek a večer uléhám s nadějí, že ráno bude po sněhu a jarní život se zase rozběhne. Tak prožívám naději jako setrvačnost.
Víra mi připadá jako něco jiného. To už není samopohyb. Je to výslovně čin, rozhodnutí věřit, důvěřovat, i když dlouhá zima ve mně ráno zmrazila samohyb naděje. Víra je druhý dech, který nepřichází sám od sebe. Vyžaduje ode mne něco jako vědomé rozhodnutí nestát se člověkem začouzené zimy, vědomou orientaci na něco, co už není samozřejmé. A protože člověk žije tělem a v těle, ve skutcích, vyžaduje víra posilování a vyjádření alespoň symbolickým činem. Bývám si toho vědom, když za zimních večerů vyřezávám kolíčky do hrábí, nebo když koncem zimy začnu u okna blízko kamen pěstovat sazeničky. To je zároveň čin víry a čin víru posilující. Nemění zimu, ale tím, že jej mám, že i pod sněhem mi zůstává něco z činnosti léta, mění mě: žiji v zimě, ale nestávám se zimním člověkem.
A pak najednou jaro a kolíčky přestanou být symbolikou a stanou se vítanou samozřejmostí, když po sněhu pohrabávám louku.
(Dopisy přes oceán, SPN, Praha 1991, str. 34-35.)

Elias Canetti (1967)

O jednom jediném člověku, takovém, jaký je, by se dala napsat celá kniha. Ani tím by nebyl vyčerpán, a nebyl bys s ním nikdy hotov. Budeme-li však sledovat způsob, jak o člověku uvažujeme, jak si ho vybavujeme a uchováváme v paměti, pak dojdeme k mnohem jednoduššímu obrazu: zbude jen několik vlastností, jimi se vyznačuje a odlišuje od ostatních. Tyto vlastnosti v duchu přeháníme na úkor ostatních, a jakmile je jednou pojmenujeme, hrají ve vzpomínce na onoho člověka rozhodující roli. Představují to, co se nám nejhloub vtisklo do mysli, představují charakter.
Každý člověk v sobě nosí řadu charakterů, jež představují sumu jeho zkušeností a určují jeho vlastní obraz lidstva. Takových typů není příliš mnoho, předávají se dál a dědí se z generace na generaci. Časem ztrácejí na ostrosti a stávají se obecnými klišé. Říká se pak: lakomec, hlupák, blázen, závistivec. Bylo by zapotřebí vymýšlet nové, ještě neopotřebované charaktery a otvírat pro ně lidem oči. Sklon vidět lidi v jejich různosti je elementární a je třeba ho podporovat. Tento sklon se nesmí dát odradit tím, že k celému člověku patří daleko víc, než kolik obsáhne ten který charakter. Přejeme si, aby lidé byli velmi různí, nechtěli bychom je mít stejné, i kdyby takoví byli.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46-47.)

Erazim Kohák (2014)

Charta 77 navazovala na zcela jiné momenty našich dějin. Představovala prosté, nedramatické odmítnutí života v kompromisu a ve lži, života v pokřivení a přizpůsobení. Připomínala Masarykovo známé „Nechtěl jsem lhát“. Charta nenabízela politický program, což ostatně prokázal její rozpad po Listopadu. Nebyla a ani se nepokoušela být společenstvím bezúhonných. Byla jen společenstvím statečných – svobodných občanů v nesvobodné době, lidí přímých v době pokřivené. Nepřispívala přizpůsobení. Ač to dnes zní pateticky, tehdy zachraňovala naši čest.
Byla společenstvím různorodým. Podpořil ji Václav Benda, který byl ochoten přijmout i generála Pinochetta, a také Jan Patočka, který ve svém šestém Kacířském eseji a v dopisech Was sind die Tschechen? zaujal v letech beznadějné normalizace krajně pravicový postoj – ač jako mluvčí Charty se postavil jednoznačně na stranu demokracie a lidských práv a stvrdil to svým životem. K Chartě se připojil evangelický teolog v masarykovské tradici Ladislav Hejdánek, a také někdejší sociální demokrat Jiří Hájek, po mnoho let vysoký komunistický funkcionář.
Vyčítat Chartě politickou nevytříbenost nebo personální poskvrněnost je vždycky oprávněné – a představuje to až bolestné nepochopení té solidarity otřesených, kteří už měli dost a prostě řekli ďáblovi NE!
(Pravda a usmíření, in: Listy 2007, č. 2.)
http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=072&clanek=020704