Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

Konrad Lorenz napsal malou knížku (1994) „Die Zukunft ist offen“ (v češtině: 7663, Budoucnost je otevřená; jde vlastně o rozhovory); titul může být omluven, ostatně i tak je důležitý, ovšem jen v jistém směru. Ale není to správná formulace, a vlastně ani správná myšlenka. Budoucnost není otevřená, ale sama se otvírá, resp. přichází (možná proto, že by bylo lépe říci, že je otvírána – ještě nevíme, jak), a ještě lépe: přicházejí z ní všechny nové nepředmětné výzvy, na které teprve může být reagováno (nebo nereagováno), a to naprosto jiným, odlišným způsobem, než jak může být reagováno na cokoli „daného“, „jsoucího“, „předmětného“. – Takže: budoucnost přichází – a teprve pak se stává přítomností (a pak i minulostí). Říci, že přichází sama a spontánně, je sice možné, ale ve skutečnosti to nevíme – je to nedoložené tvrzení. Co je však nepochybné, že přichází-li odněkud, z něčeho nebo od někoho (či z někoho), nemůže to být nic minulého a dokonce ani právě aktuálně „jsoucího“. Jediné řešení je akceptování a hledání skutečnosti (nebo skutečností), které „jsou“ „ne-jsoucí“. Tyto ne-jsoucí, ne-předmětné skutečnosti musí nepochybně přicházet samy; nesou-li si svůj čas (termín, lhůtu) s sebou nebo je-li jim „přidělováno“ či „udělována“, o tom zatím nemáme žádných vědomostí (a dokonce asi ani žádných tušení).
(Písek, 130902-1.)

Eugen Rosenstock-Huessy (1955)

Fortschritt und Zukunft sind tatsächlich untrennbar, aber das Verhältnis ihrer Abhängigkeit ist gerade umgekehrt. Genau deswegen, weil das Christentum die Zukunft erschaffen hat, ist der Fortschritt die Gabe der christlichen Zeitrechnung.¹⁸ Und er verschwindet genau proportional zu unserer Entfernung von dieser Zeitrechnung. ... Was wäre denn z.B. aus der griechischen Wissenschaft und Philosophie geworden, wenn Rom einfach gestürzt wäre wie Babylon, ohne eine Kirche, um sie wieder aufzunehmen und ihre Wiedergeburt zu beginnen? War das nicht einer unserer Siege seit dem 12. Jahrhundert?
Die Idee des Fortschritts wurde nicht 1789 oder 1942 erfunden. Jesus versprach, daß seine Nachfolger Größeres vollbringen würden, als er getan hatte (Joh. 14, 12). Die Kirchenväter verteidigten den Fortschritt als die christliche Anschauung gegenüber dem heidnischen Glauben an Zyklen des Schicksals, bei denen das goldene Zeitalter in der Vergangenheit liegt; sie verkündigten die Auerstehung des Lebens und der Liebe nach und durch Leiden, wodurch Gott selbst Fortschritt in den Herzen der Gläubigen macht.¹⁹ Im Zwölften Jahrhundert prophezeite Joachim von Fiore für das folgende Jahrhundert sichtbaren, irdischen Fortschritt über die Kirche hinaus, und damit proklamierte er alle sozialen Reformen und Revolutionen unseres eigenen Jahrhunderts.²⁰ Aber seine Konzeption des Fortschritts über die Kirche hinaus war abhängig von dem Dasein der Kirche, weil sie nur mit dieser gegeben war, und dadurch blieb seine Einstellung christlich.²¹ Jeder Rückschritt oder Zyklus des Großen Jahres wurde ausdrücklich im Mittelalter bekämpft.²² Die betont moderne Fortschrittsidee ist kaum älter als das 18. Jahrhundert, als ein Mann wie Condorcet, in seinem „Les progrès de l´esprit humain“,²³ sich löste von den vorausgehenden Jahrhunderten religiöser Kontinuität und ein außergöttliches Humanitätsideal aufstellte.²⁴ ...
(3651, Des Christen Zukunft, München 1956, S. 118-9.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Běžně se eschaton chápe a překládá jako „to poslední“; eschatologie pak je učení o tom posledním. To je však velmi problematické, ano více než problematické, naprosto chybné chápání budoucnosti. Především to je ovšem i chybné chápání přítomnosti, jako by byla orientována, jako by směřovala na „to poslední“. Ve skutečnosti je zapotřebí to celé pojmout docela jinak, v jistém smyslu dokonce obráceně. „Přítomnost“ je otevřená vůči přicházející budoucnosti, a to, co z budoucnosti přichází, není „to poslední“, není to nějaký „konec“ (ani předem rozhodnutý a „daný“ cíl). To, co z budoucnosti přichází (jako „ještě nejsoucí“) není žádný „konec“, nic posledního, dokonce ani nic „předposledního“ (či „před-před-posledního“), nýbrž něco nového, nebývalého, předem nerozhodnutého, ani v pouhém projektu „ne-daného“.
(Písek, 120707-3.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Česká etymologie slova „pravda“ (ostatně jako mnoha dalších slov, jako spravedlnost, právo, pravidlo, pravítko, náprava, oprava, výprava, rozprava, praviti atd.atd.) poukazuje původně na prostorovou orientaci. Dnes je ve fyzice čas chápán jako jedna z dimenzí vedle prostorových. Ale Patočka např. deklaruje prostorové dimenze za dimenze času, tj. prostor považuje za jednu z dimenzí času (7100, doslov k „Přirozenému světu“, 1969, Praha 21970, s. 156). Přijmeme-li toto nové vidění a hodnocení času, musíme reinterpretovat onen etymologický poukaz slova „pravda“ (a všech dalších slovo se stejným kořenem) tak, aby onen poukaz k prostoru byl vztažen k mnohem základnější skutečnosti, jíž je čas. Každé jsoucno je vůbec možné jen díky času (Patočka: „čas (...) je to, bez čeho není možné ani jsoucno jednotlivého ve světě ...“, dtto.), neboť každé (pravé) jsoucno je (pravá) událost. A událostné dění je možné jen v čase, resp. každé dění je neodlučně spjato s časem a časovostí. Proto sama pravda musí být chápána jako dění pravdy, jako něco, co přichází. Ovšem pravda nikdy není přišlá, nikdy není aktuálně tu, před námi, nýbrž podržuje si vždy svůj adventivní charakter. Dění pravdy musíme tedy rozumět jinak, než jak rozumíme dění (pravé) události – pravda se děje tak, že přichází jako nepředmětná výzva, ale sama se nezpředmětňuje. To, co se děje potom, už není dění pravdy samé, nýbrž je děním odpovědi na tuto výzvu. To zároveň znamená, že čas přicházející (a tedy dějící se) pravdy je jiný než čas lidské (nebo jakékoli jiné) odpovědi na tuto přicházející pravdu: lidská odpověď není pokračováním dějící se, přicházející pravdy, nýbrž je právě jen odpovědí na ni. Pravda se tedy vztahuje až druhotně a prostředečně na to, co „jest“ (i na to, co „bylo“), zatímco v první řadě a především se vztahuje k oslovovaným subjektům. Vlastním hájemstvím, doménou pravdy je proto budoucnost; k přítomnosti (vždy k aktuální přítomnosti) se pravda vztahuje tak, že přichází jako oslovení, jako výzva, kdežto minulost stojí až na posledním místě – a může být buď „spasena“ nebo definitivně odvržena a znicotněna.
(Písek, 000430-2.)

Jan Patočka (1971)

Sedmapadesát let Beethovenova života objímá uzavřenou periodu lidské duchovní historie. Je to doba klíčící budoucnosti, jíž nebylo nikdy dáno stát se přítomnou, a obnovované minulosti, která byla objevena ve svém plném svérázu, jen aby se naplnila zkušenost nenávratnosti všeho. Bylo to poslední zastavení Evropy na cestě k její mocenské hybris, k rozběhu zmocnit se světa, a tím ke katastrofě. V této etapě tkví všechny i pozdější pokusy Evropy o ryze duchovní život a svět, neboť zde je naposled zásadně rozvrhována možnost, aby člověk nevykročil úplně na cestu naprostého zvnějšňování, nerozhodl se pro ovládající ovládnutí přírody a zařazení do říše kolosálních sil, jež vydávají lidstvo na pospas svému iracionálnímu rozpoutání.
(Německá duchovnost Beethovenovy doby, in: Umění a čas I, Praha 2004,
str. 468.)