Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

Tradičně se o „jednotlivinách“ a „jednotlivém“ uvažuje v protivě vůči tzv. obecninám a obecnému. Nám půjde o něco jiného, což vyžaduje příslušné osvětlení. Problém „obecnosti“ teď necháme stranou a soustředíme se jen na ono „jednotlivé“. Máme-li upřesnit rozdíl mezi hromadou a celkem, půjde přece v obou případech o hromady jednotlivé, tedy „konkrétní“ (ovšem nikoli ve smyslu původním, tedy o srostlice), jakož ovšem i o celky jednotlivé, tedy konkrétní (nyní v plném původním slova smyslu). Naše otázka tedy bude znít: kdy a za jakých okolností můžeme považovat resp. považujeme hromadu za jednotlivost? Hromada je ex definitione mnohost; jak by tedy mohla být chápána jako jednotlivost? (Obecnost však rovněž předpokládá mnohost: abychom mohli vytknout nějakou vlastnost, nějaký znak apod. jako „obecný“, musíme předpokládat mnohost „jednotlivin“, které se touto vlastností či tímto znakem vyznačují, tj. navzájem se podobají). Každý celek je jednotlivostí, ale nemusí být jedinečný, nýbrž může vedle sebe mít množství podobných celků. To, čím se sobě takové celky podobají, je jejich „obecným“ rysem, charakterem, vlastností. Celek se nestává celkem tím, že je jedinečný a tedy v ničem (nebo v něčem) nepodoben jiným, nýbrž tím, že je „jeden“. Na druhé straně však i tam, kde je podobnost určitých celků obrovská, nemusí tím být (a skutečně není) narušena jedinečnost každého z nich. Ovšem takováto jedinečnost je pouze nepravá resp. je nižšího řádu (každý atom vodíku resp. každé jádro vodíku, navzdory obrovské podobnosti s jinými jádry vodíku – i když to vše záleží na naší rozlišovací schopnosti – je jedinečný v tom smyslu, že na témž místě v témž čase nemůže být víc než právě jeden jediný atom resp. jedno jediné jádro tohoto atomu; ovšem umístění v čase a prostoru, tj. situovanost, není v pravém smyslu vlastností, v našem případě vlastností určitého jádra – už jenom proto, že tato jeho situovanost se proměňuje). Nicméně k jednotlivým atomům nemáme náležitý přístup, takže předpoklad „totožnosti“ všech atomů téhož druhu je v nejlepším případě jen metodický či praktický, ale nikoli nepochybný a nezpochybnitelný. Obecná zkušenost s „věcmi“, zejména pak živými (tj. živými bytostmi) nám říká, že dokonalá „identita“ v tomto světě neexistuje. Takže je „jedinečné“ vlastně vůbec všechno jednotlivé. Jsme ovšem zvyklí tomuto druhu jedinečnosti nevěnovat náležitou pozornost, pokud nejde o lidi, o známé, tedy o konkrétního člověka.
(Písek, 130629-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Ze zkušenosti víme, že věci (skutečnosti) se nám „ukazují“ jako jednotlivé, a to i když se zároveň vždycky „ukazují“ spolu s jinými a tedy v určitých souvislostech. Tzv. „jednotlivost“ různých věcí (skutečností) je však také různá: některé souvislosti se nám jeví jako nahodilé, jiné jako naprosto nezbytné, a některé také jako více nebo méně pravděpodobné. Latinské slovo „individuum“ znamená to, co je „nedělitelné“. To může vést k četným nesnázím a omylům, neboť dříve nebo později zjistíme, že téměř všechno, co se jeví jako jednotlivé, lze dělit (např. rozbít na několik kusů). Ale ne vždy je výsledkem takového rozbití či rozdělení jen vznik několika dalších, menších „jednotlivin“, podobných té původní. Kámen nebo cihlu můžeme rozbít, a výsledkem je několik menších kamenů a nebo několik kusů cihly. Někdy opravdu potřebujeme několik menších kamenů, ale kusy cihel nám většinou k ničemu nejsou. Když však „rozbijeme“ (rozřežeme, rozsekáme) nějaký organismus, třeba strom nebo zvíře, výsledkem je cosi zcela odlišného, totiž záhuba či zničení onoho stromu nebo zvířete. Někdy i to může být užitečné, např. když řezník porcuje zabité zvíře na díly a na maso, ale tím není smazán onen zásadní výsledek, totiž uhynutí resp. zabití zvířete. V jistém smyslu i taková kýta je jednotlivina, ale je to zcela jiný druh jednotliviny než původní zvíře, ještě živé. Zvíře (jako ostatně téměř většina organismů) je „nedělitelné“ v tom smyslu, že není dělitelné bez zásadní ztráty, totiž živé integrity, jímž se zvíře jako celek vyznačovalo. Strom nebo zvíře jsou „celkem“; celek je nedělitelný v tom smyslu, že po rozdělení (rozsekání) přestává být celkem. To neznamená, že nemůže být rozbit, rozsekán na něco menšího. Ale zatímco kámen může být rozbit na menší kameny, organismus nemůže být rozsekán na menší organismy (výjimky jako schopnost regenerace rozsekaného nezmara zatím nechme stranou; malý kámen nikdy nedoroste na větší, pokud nejde o „růst“ krystalický).
(Písek, 130529-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

O „bytí“ můžeme mluvit jen v případě pravých jsoucen, tj. jsoucen-celků, které jsou vnitřně sjednoceny, integrovány. Hromada, pouhá agregace nemá žádného „bytí“, ani když je „skutečná“ ve smyslu fakticity, faktického výskytu. To pochopitelně vůbec neznamená, že nějakým velmi jednoduchým, „nízkým“ způsobem spolu jednotlivé části, jednotlivé složky „hromady“ nejsou nějak spjaty, ale pak musíme vzít v úvahu, že to nejsme my, kdo smí určovat meze oné „hromady“ (resp. rozhodovat, co k té hromadě náleží a co už ne). A navíc musíme vždy také přihlížet k tomu, zda ony „složky“ hromady nejsou třeba také pouhé „hromady“ vzhledem k oné větší hromadě, která se z nich „skládá“. Pokud ano, nemají také žádného svého vlastního „bytí“, a ona větší „hromada“ jim žádného „bytí“ nezajistí. Naproti tomu ovšem je každá hromada „skutečná“ ve smyslu konstatovatelné fakticity; nicméně pouhá fakticita se omezuje vždy jen na „hic et nunc“, na právě aktuální „jsoucnost“, k níž náleží vše, co je ve zvoleném okruhu zároveň „vedle sebe“, aniž by to mělo jakoukoli další souvislost (aspoň v našem pohledu, nebo také aktualita závisí na našem pohledu). Protože však o aktuální „jsoucnosti“ můžeme mluvit i v případě pravých jsoucen, bude dobré obojí „jsoucnosti“ i terminologicky odlišit. Podržíme proto termín „jsoucnost“ pro pravá jsoucna, zatímco pro hromady a tedy pohled „zvenčí“ zavedeme termín „jestota“. Souvislost mezi „jestotou“ hromady a příslušnými „jsoucnostmi“ jejích subsložek (a pokud i subsložky jsou pouhými hromadami, tedy jsoucnostmi dalších sub-subsložek atd.) musí být buď metodicky a s plným vědomí redukování odložena stranou – anebo blíže zkoumána a rozpoznávána.
(Písek, 110131-1.)