Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1931)

... Politické jednání se děje vždy z konkrétní historické situace v nepřehlédnutelném celku; každý člověk a každá skupina a každý stát stojí jen na jednom jediném místě, ne všude; všechno má jen svou možnost, ne možnost lidstva vůbec. Politické jednání je skutečnost, která chce celek a rozhoduje, když zároveň vidí, že je vztažena na něco, co ji obepíná. Stojí v poslední závislosti, která jí zůstává nepochopitelná, ať už jako totální skutečnost či transcendence.
Že však jsou bitevní fronty ve státě a v poměru států dnes tak nejasné, je přesazení z neurčité vůle do vlastní vůle politického jednání tak neslýchaně těžké.
(Duchovní situace doby, př. Milan Váňa, Praha 2008, str. 109.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Obvykle považujeme za samozřejmé, že o „chování“ lze mluvit (a uvažovat) pouze u živých bytostí, a o „jednání“ pouze v případě člověka. To je ovšem jen terminologická konvence, kterou není nutno se v každém případě vázat. V určitých souvislostech má smysl význam obou termínů rozšířit a třeba i jinak upravit, zejména najdeme-li oporu ve zkušenostech lidí, kteří se některými jevy dlouhodobě a odborně zabývají, anebo někdy dokonce ve zkušenostech celých generací lidí, kteří jsou určitým jevům trvale nebo opětovně vystavováni (v určitých lokalitách, oblastech či zemědílech). Můžeme pak zcela odůvodněně mluvit (a uvažovat) o tom, jak se chová potok nebo řeka v různých ročních obdobích, jak se chová určitý prvek nebo sloučenina za určitých specifických podmínek, jak se chová určitá sopka v delších obdobích, a podobně; a vskutku bývá docela běžné o takových jevech podobným způsobem mluvit (a myslit). Jinak tomu je ovšem, když jde o „jednání“: tam vždycky předpokládáme nějaký jednající „subjekt“ jakožto „činitele“. Jestliže se však nenecháme vést a omezovat obecných chápáním slova „subjekt“, ale naopak také zde rozšíříme jeho význam i na oblasti, kde se ho běžně nikdy neužívá (za předpokladu, že pro to uvedeme i náležité důvody a význam podle toho také pojmově upřesníme), otevřeme si možnost mluvit (a myslit) o subjektu nejen v případě všech živých bytostí, ale dokonce daleko za hranicemi (či pod úrovní) života, např. u každé molekuly, u každého atomu – a možná ještě hlouběji, proč ne? Jde jen o to, takový krok náležitě zdůvodnit. A potom budeme postaveni před nutnost stanovit vztah mezi takto rozšířeně chápaným „chováním“ a „jednáním“ (místo slova „jednání“ pak můžeme mluvit o akcích, aktivitě, dokonce – jak tomu na vyšší úrovni chtěl třeba Masaryk – i o „spontaneitě“; redukcionistický přístup naopak bude nakloněn mluvit o nahodilosti, kontingenci, neurčitosti atd.)
(Písek, 100101-1.)

Eugen Rosenstock-Huessy (1955)

In dieser Geschichte kommt das Dilemma unserer Zeit zum Ausdruck. …
Wir stehen vor einer sprachlich armen Zukunft. In dieser neuen Gesellschaft wird weder die Redegewandtheit von /26/ Daniel Webster noch von Philipps Brooks, weder von St. Paul noch von Shakespeare von den Massen gehört werden. Die Wellenlänge, auf der Menschen heute hören oder sprechen, hat auf „Infra-Eloquenz“ gewechselt, in einen leicht hingeworfenen Stil wie „Mir doch gleich“ und „Du kannst mich mal“. Wenn das die Zukunft ist, hat das Christentum keine Zukunft. Denn der Fluß lebendiger Rede ist das Zeichen lebendiger Christen. Er macht Pfingsten gegewärtig mit seinem Geschenk der Zeugen oder er hat aufgehört zu fließen.
(3651, Des Christen Zukunft, München 1956, S. 25-6.)

Eugen Rosenstock-Huessy (1955)

Ich habe großen Respekt vor dem eschatologischen Sehnen, das sich in diesen Bewegungen regt, genau wie ich aus der Liturgie der alten katholischen Kirche zu atmen trachte. Wenn ich also zwischen Bultmann und Karl Barth einerseits und den pfingstlichen Sekten andrerseits zu wählen gezwungen wäre, so müßte ich die Ernsten Bibelforscher oder die Latter Day Saints wählen. Die Heilsarmee ist christlicher als die Theologie seit Overbecks „Christlichkeit“.
Aber so tief sind wir doch wohl noch nicht gesunken. Noch gehört doch wohl der Weltuntergang zum rechten Glauben, und das Leben im neuen Aeon auch. Aber ist es meine Sache, mit diesem Buche in eine Zeit hineinzureden, die Religion mit Theologie und Christentum mit Religion verwechselt? … Hiermit spricht er mich frei; denn Glauben ohne theologische Fassung, das ist immer der einzige Glaube, der /22/ Zukunft hat. Alle Theologie ist vergangen. Wenn dies ein OKR versteht und druckt, in einem Kirchenblatte druckt, dann kann also doch vielleicht unser Glaube von unserer Theologie gereinit werden? Lassen wir es darauf ankommen, nämlich auf die Zukunft..
(3651, Des Christen Zukunft, München 1956, S. 21-22.)

Eugen Rosenstock-Huessy (1955)

Es ist also DES CHRISTEN ZUKUNFT nur jenes Minimum orthodoxer Übereinstimmung, ohne die wir als Laien heute nicht Christen zu sein vermögen. Natürlich belehrt mich ein Blick in die theologische Literatur, daß trotz Friedrich Nietzsche, Johannes Weiß und Albert Schweitzer die Eschatologie, das Wirken aus der Zukunft, heutzutage weitgehend ein Sondergut der pfingstlichen Sekten, der Mormonen, der Ernsten Bibelforscher und ihrer zahlreichen Vettern im Sektenschwarm geworden ist.
Ich habe großen Respekt vor dem eschatologischen Sehnen, das sich in diesen Bewegungen regt, genau wie ich aus der Liturgie der alten katholischen Kirche zu atmen trachte. Wenn ich also zwischen Bultmann und Karl Barth einerseits und den pfiungstlichen Sekten andrerseits zu wählen gezwungen wäre, so müßte ich die Ernsten Bibelforscher oder die Latter Day Saints wählen. Die Heilsarmee ist christlicher als die Theologie seit Overbecks „Christlichkeit“.
Aber so tief sind wir doch wohl noch nicht gesunken. Noch gehört doch wohl der Weltuntergang zum rechten Glauben, und das Leben im neuen Aeon auch. Aber ist es meine Sache, mit diesem Buche in eine Zeit hineinzureden, die Religion mit Theologie und Christentum mit Religion verwechselt? …
(3651, Des Christen Zukunft, München 1956, S. 21.)