LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

A. Halder – M. Müller (1988)

existenziell (lat.), das unmittelbare Dasein eines Einzelnen, bestimmten Menschen betreffend, im Unterschied zu existenzial = (fundamental-)ontologisch zum Dasein des Menschen als solchem gehörig.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist nun zu sehen, welche Gestalt das Innere und Äußere in seinem Sein hat. Das Innere als solches muß ebensosehr ein äußeres sein und eine Gestalt haben wie das Äußere als solches; denn es ist Gegenstand oder selbst als seiendes und für die Beobachtung vorhanden gesetzt.
(2239, Phänomenologie des Geistes, ed. Hoffmeister, Leipzig 51949, S. 199.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Stalo se zvykem považovat za důležité, že ve světě panují jisté pravidelnosti (obvykle se mluví o zákonitostech), zatímco o odchylky, zvláštnosti a jedinečnosti není žádný velký zájem. A přece je zvláštní, že odchylky a jedinečnosti nejsou ve světě výjimkou, nýbrž naopak pravidlem. A neplatí to je ve světě živých bytostí, ale třeba také v astronomii: ačkoliv astro-nomie se stará především o zákonitosti a pokouší se je matematicky simulovat, ukazuje se že každá galaxie je zvláštní a osobitá, že hvězdy se rodí a vyvíjejí dost různě, že různé jsou i jejich planetární systémy, velmi odlišné jsou i jednotlivé planety v naší sluneční soustavě atd. – a tady nejde o nic opravdu „živého“ (i když ten „vývoj“ planet, hvězd, hvězdných soustav, galaxií atd. onen vývoj života docela připomíná). Zdá se však opravdu, že uprostřed té obrovské různosti se přece jen uplatňují některé pravidelnosti, ale jen potud, že pak nejde o pouhý chaos, nýbrž o jakýsi chaos relativní, snad dokonce jemně „řízený“. Ale jak – a čím – řízený? Příklad: u některých mých rostlin bramboříku (většinou pěstovaných ze semen) se občas vyskytují květy nikoliv o 5, ale o 6 okvětních lístcích; zcela výjimečně se dokonce ukázaly květy o 7 lístcích. Zkoušel jsem ty víceplátečné zkřížit, ale nezdá se (zatím), že by to bylo možno nějak cíleně propěstovat. (Možná, že o tom už je nějaká literatura, ale to teď není důležité.) Podobná je ostatně situace i v případě jiných rostlin; nejznámější jsou čtař- a pětilístky jetelů. Jak vlastně dochází k těmto anomáliím – ať už jsou dědičné nebo ne? Pokud to je nějak „řízeno“, jak dochází ke změnám v takovém „řízení“? A pokud to není řízeno, ale dochází k tomu nahodile, jak vůbec může dojít k takovým nahodilostem ? A jak je možné, že i takové ničím neřízené nahodilosti se občas vyskytují, tedy že nejsou zcela výjimečné? Můžeme snad mluvit o nějaké „tendenci směrem k chaosu“? Pak by mělo ovšem smysl mluvit o tendenci opačné, tendenci k „pravidelnosti“, tj. k zachovávání pravidel. Jaký bychom pak mohli dělat rozdíl mezi pravidelností (eventuelně nahodilostí) a tendencí k chaosu nebo aspoň k nahodilostem?
(Písek, 150224-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Tradičně se o „jednotlivinách“ a „jednotlivém“ uvažuje v protivě vůči tzv. obecninám a obecnému. Nám půjde o něco jiného, což vyžaduje příslušné osvětlení. Problém „obecnosti“ teď necháme stranou a soustředíme se jen na ono „jednotlivé“. Máme-li upřesnit rozdíl mezi hromadou a celkem, půjde přece v obou případech o hromady jednotlivé, tedy „konkrétní“ (ovšem nikoli ve smyslu původním, tedy o srostlice), jakož ovšem i o celky jednotlivé, tedy konkrétní (nyní v plném původním slova smyslu). Naše otázka tedy bude znít: kdy a za jakých okolností můžeme považovat resp. považujeme hromadu za jednotlivost? Hromada je ex definitione mnohost; jak by tedy mohla být chápána jako jednotlivost? (Obecnost však rovněž předpokládá mnohost: abychom mohli vytknout nějakou vlastnost, nějaký znak apod. jako „obecný“, musíme předpokládat mnohost „jednotlivin“, které se touto vlastností či tímto znakem vyznačují, tj. navzájem se podobají). Každý celek je jednotlivostí, ale nemusí být jedinečný, nýbrž může vedle sebe mít množství podobných celků. To, čím se sobě takové celky podobají, je jejich „obecným“ rysem, charakterem, vlastností. Celek se nestává celkem tím, že je jedinečný a tedy v ničem (nebo v něčem) nepodoben jiným, nýbrž tím, že je „jeden“. Na druhé straně však i tam, kde je podobnost určitých celků obrovská, nemusí tím být (a skutečně není) narušena jedinečnost každého z nich. Ovšem takováto jedinečnost je pouze nepravá resp. je nižšího řádu (každý atom vodíku resp. každé jádro vodíku, navzdory obrovské podobnosti s jinými jádry vodíku – i když to vše záleží na naší rozlišovací schopnosti – je jedinečný v tom smyslu, že na témž místě v témž čase nemůže být víc než právě jeden jediný atom resp. jedno jediné jádro tohoto atomu; ovšem umístění v čase a prostoru, tj. situovanost, není v pravém smyslu vlastností, v našem případě vlastností určitého jádra – už jenom proto, že tato jeho situovanost se proměňuje). Nicméně k jednotlivým atomům nemáme náležitý přístup, takže předpoklad „totožnosti“ všech atomů téhož druhu je v nejlepším případě jen metodický či praktický, ale nikoli nepochybný a nezpochybnitelný. Obecná zkušenost s „věcmi“, zejména pak živými (tj. živými bytostmi) nám říká, že dokonalá „identita“ v tomto světě neexistuje. Takže je „jedinečné“ vlastně vůbec všechno jednotlivé. Jsme ovšem zvyklí tomuto druhu jedinečnosti nevěnovat náležitou pozornost, pokud nejde o lidi, o známé, tedy o konkrétního člověka.
(Písek, 130629-2.)