Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Eugen Rosenstock-Huessy (1955)

Fortschritt und Zukunft sind tatsächlich untrennbar, aber das Verhältnis ihrer Abhängigkeit ist gerade umgekehrt. Genau deswegen, weil das Christentum die Zukunft erschaffen hat, ist der Fortschritt die Gabe der christlichen Zeitrechnung.¹⁸ Und er verschwindet genau proportional zu unserer Entfernung von dieser Zeitrechnung. ... Was wäre denn z.B. aus der griechischen Wissenschaft und Philosophie geworden, wenn Rom einfach gestürzt wäre wie Babylon, ohne eine Kirche, um sie wieder aufzunehmen und ihre Wiedergeburt zu beginnen? War das nicht einer unserer Siege seit dem 12. Jahrhundert?
Die Idee des Fortschritts wurde nicht 1789 oder 1942 erfunden. Jesus versprach, daß seine Nachfolger Größeres vollbringen würden, als er getan hatte (Joh. 14, 12). Die Kirchenväter verteidigten den Fortschritt als die christliche Anschauung gegenüber dem heidnischen Glauben an Zyklen des Schicksals, bei denen das goldene Zeitalter in der Vergangenheit liegt; sie verkündigten die Auerstehung des Lebens und der Liebe nach und durch Leiden, wodurch Gott selbst Fortschritt in den Herzen der Gläubigen macht.¹⁹ Im Zwölften Jahrhundert prophezeite Joachim von Fiore für das folgende Jahrhundert sichtbaren, irdischen Fortschritt über die Kirche hinaus, und damit proklamierte er alle sozialen Reformen und Revolutionen unseres eigenen Jahrhunderts.²⁰ Aber seine Konzeption des Fortschritts über die Kirche hinaus war abhängig von dem Dasein der Kirche, weil sie nur mit dieser gegeben war, und dadurch blieb seine Einstellung christlich.²¹ Jeder Rückschritt oder Zyklus des Großen Jahres wurde ausdrücklich im Mittelalter bekämpft.²² Die betont moderne Fortschrittsidee ist kaum älter als das 18. Jahrhundert, als ein Mann wie Condorcet, in seinem „Les progrès de l´esprit humain“,²³ sich löste von den vorausgehenden Jahrhunderten religiöser Kontinuität und ein außergöttliches Humanitätsideal aufstellte.²⁴ ...
(3651, Des Christen Zukunft, München 1956, S. 118-9.)

Ladislav Hejdánek (2014)

V jakém smyslu lze termínů „existovat“ a „existence“ užít v širším rozsahu, než je běžné u filosofů existence a fenomenologů (kteří omezují takové užití na existenci „lidskou“)? Vzhledem k tomu, že v našem pohledu jsou všechna pravá jsoucna pověřena až nucena „vykonávat“ své „bytí“ a tím v celém průběhu svého událostného dění být s to se byť nepatrně vyhnout setrvačnému opakování téhož (a tím se jakoby dopustit „nepřesnosti“) a dát tak průchod vzniku něčeho nového, je zásadně třeba připustit užití těchto termínů v případech všech pravých, tj. vnitřně integrovaných jsoucen-událostí. Pochopitelně je vždycky vysoce potřebné upozornit, že se tu už velmi vzdalujeme stále ještě doznívajícímu zvyku chápat „existenci“ jako pouhý výskyt, tj. časoprostorové zařazení „věcí“ mezi další podobně se vyskytující „věci“.
(Písek, 140416-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Ještě v jedné věci je třeba udělat krok proti zmíněné Patočkově myšlence. Patočka totiž zdůrazňuje, že „žití v situacích nás lidi však nepostihuje jako indiferentní objekty, pasivní hříčky životního okruhu, jako je tomu pro zvířata. Člověk ví o situaci a staví se k ní, a toto vědění o situaci je samo faktorem, jenž situaci mění.“ (s. 303-04.) To, co tady Patočka naznačuje o zvířatech, je prostě chybný předsudek; nejen zvířata, ale živé bytosti obecně jsou schopny proměňovat své životní „situace“, i když si na nižších úrovních nemohou k tomu využít nějakého „vědění“ či vůbec vědomí. A mluvit o „indiferentních objektech“ je vůbec nepřípadné, protože ve světě není naprosto žádných takových indiferentních, „netečných“ jsoucen, neboť reaktibilita je obecnou charakteristikou všeho skutečného (ovšemže na různých úrovních). Pozdní Husserl sám korigoval zmíněný předsudek; Patočka sám připomínal, s jakým zájmem se u něho setkaly myšlenky von Uexkülla a jeho školy (sám Patočka recenzoval Petersenovu malou knížku v České mysli 1937). Takže stačí jen rozšíření na všechna jsoucna (pravá jsoucna) vůbec, tedy přiznání všeobecné reaktibility všeho skutečného. Nejen zvíře můžeme uvažovat „netoliko jako objekt, ..., nýbrž také jako subjekt“ – Fenomenologické spisy I, str. 379 – a nejen živé bytosti vůbec, nýbrž všechna pravá jsoucna!
(Písek, 140601-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Vlastně jen o subjektu můžeme říci, že „existuje“ (resp. jen o subjektech, že „existují“), jestliže pod „existováním“ rozumíme onu vykloněnost (ono vždy znovu se opakující vyklánění) do budoucna (do sféry toho, co „ještě není“). Hegel v této souvislosti (snad, tak si to aspoň vykládám) mluví o „nesmírné moci záporna“: právě pro subjekt je charakteristické (jako jeho „bytostný moment“) „odloučení“, jinde také jeho „smrt“, neboť subjekt „jako konkrétum se pohybuje jen z toho důvodu, že se rozkládá a činí se neskutečným“. „Vlastního jsoucna a oddělené svobody“ nabývá totiž subjekt právě díky oné „nesmírné moci záporna“, díky které „žije“, ačkoli se tímto žitím „rozkládá a činí s neskutečným“, a to znamená, že „umí vydržet smrt a v ní se udržet“ jako živý, ale zároveň „udržet to, co je mrtvé“, což vyžaduje „největší síly“. Hegel dokonce mluví o „absolutní rozervanosti“, díky které subjekt „najde sebe sám“ a „svou pravdu“. Hegel ovšem – naproti tomu, jak my to vidíme – chápe to, co my máme za „ryzí nepředmětnost“, jako „záporno“, kterému subjekt „pohlíží do tváře“ a dokonce u záporna „prodlévá“. A o tomto „prodlévání“ pak říká, že to je „ona kouzelná moc, která záporno převrací v bytí“; a pak náhle prohlásí, že to je „táž moc, která byla shora nazvána subjektem“. (Což není nic menšího než zkrat.) (Všechno, co tu bylo citováno, bylo převzato z Patočkova překladu Fenomenologie ducha, 2098, str. 68-69, který vyšel v Praze v roce 1960 – a má, jak se ukazuje mnohé a nemalé vady, nicméně má obrovský význam pro jakési „zdomácnění“ Hegela a hegeliánství v češtině, ve světě českého jazyka.) Mám tedy za to, že o existenci lze mluvit pouze v případě subjektu, zatímco v případě události (jakékoli) lze mluvit pouze o bytí (a o výkonu tohoto bytí), což v této obecnosti nezahrnuje schopnost aktivně vytvořit svůj subjekt (resp. stát se subjektem). Událost sama jako taková (tedy jen pokud je událostí, událostným děním) ještě neumí, nemůže „existovat“ – leč skrze subjekt a z podnětu subjektu (a ten si nejprve musí vytvořit, anebo jinak řečeno: tím se nejprve musí stát).
(Písek, 121019-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

David J. Chalmers začíná svůj článek „Ontological Anti-Realism“ těmito třemi větami: „The basic question of ontology is „What exists?“. The basic question of metaontology is: are there objective answers to the basic question of ontology? Here ontological realists say yes, and ontological anti-realists say no.“ Už hned na začátku se musíme tázat: 1) co se míní tím, že něco „existuje“? 2) Co se míní tím, že nějakou odpověď (tedy výrok nebo soubor výroků či výpovědí) kvalifikujeme jako „objektivní“? A konečně: 3) Jak je tu chápán „realismus“? (A tedy jak je chápán „anti-realismus“?) Jako jakýsi přídavek můžeme ještě formulovat poslední otázku: 4) Jaký je významový vztah (rozdíl nebo shoda) mezi slovy „existuje“ a „jest“? Právě touto poslední otázkou míříme na nevyjasněný obsah termínu „ontologie“, neboť řecké on se odvozuje od einai, eimi a nikoli od eksto, event. entasis, transponovaných později do latiny v podobě existo, existentia. (Zatím zcela stranou nechávám onu žel rozšířenou podivnost, spočívající v mylném domnění, že řecké meta- poukazuje k něčemu vyššímu, k vyšší rovině, zatímco ve skutečnosti znamenalo něco jako vedle nebo za. Podivnost ta je prastarého data, neboť kdysi souvisela s dodatečnou, vlastně až ve středověku rozšířenou filosofickou interpretací původně knihovnického termínu, takže ,metafyzické‘ bylo v latině chybně překládáno jako ,supranaturale‘, tedy česky ,nadpřirozené‘.)
(Písek, 110814-2.)