Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2015)

Co to doopravdy znamená, když o něčem řekneme, že to „jest“? Odhlédneme-li ode všech případů, kdy nám jde jen o funkci pomocnou, např. že „5 + 7 je(st) 12“ nebo že „pes je(st) obratlovec“ nebo že „je sychravo“ nebo že mně „je špatně“ atd., pak tím máme na mysli, že to, co „jest“, je „jsoucí“, tedy že to je „jsoucno“. Co všechno tedy můžeme považovat za „jsoucí“ neboli za „jsoucno“? Někdy tím myslíme totéž, jako bychom řekli, že to je „skutečné“ čili „skutečnost“. Ovšem zase je třeba náležitě rozvážit, co tím vlastně rozumíme. Tak např.: je „pes“ nebo „obratlovec“ opravdu skutečnost? V obou případech jde o tzv. obecninu (abstraktum), a obecniny jsou pouze mínitelné, ale nepovažujeme je za opravdovou skutečnost, za pravá „jsoucna“. Je zřejmé, že o opravdové skutečnosti (nebo o pravém jsoucnu) můžeme vážně mluvit (a rozmýšlet) pouze v případě, že jde o tohoto určitého psa (a v této chvíli) nebo tohoto určitého obratlovce (rovněž v určitou chvíli); a přitom je také zřejmé, že může jít o jednu a touž opravdovou skutečnost, neboť tento určitý pes je nepochybně také obratlovcem (zatímco obratlovec jako takový neexistuje, tj. „není“, „není jsoucí“). Být jsoucí znamená tedy vyskytovat se někde ve světě, přesněji dít se ve světě, stávat se (sebou) ve světě.
(Písek, 150318-2.)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

A. Halder – M. Müller (1988)

existenziell (lat.), das unmittelbare Dasein eines Einzelnen, bestimmten Menschen betreffend, im Unterschied zu existenzial = (fundamental-)ontologisch zum Dasein des Menschen als solchem gehörig.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist nun zu sehen, welche Gestalt das Innere und Äußere in seinem Sein hat. Das Innere als solches muß ebensosehr ein äußeres sein und eine Gestalt haben wie das Äußere als solches; denn es ist Gegenstand oder selbst als seiendes und für die Beobachtung vorhanden gesetzt.
(2239, Phänomenologie des Geistes, ed. Hoffmeister, Leipzig 51949, S. 199.)