LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Aristotelés (-384-324)

… Ježto zkoumání směřuje k tomu, zda …, jest třeba uvažovat předně o tvrzení jiných filosofů, abychom nepodlehli týmž omylům, jsou-li nějak nesprávná, a jestliže v našem a v jejich učení jest něco společného, abychom se nehoršili nad tím, že je nezastáváme sami. Neboť stačí, i když se podaří říci lépe jenom něco, něco ne hůře.
(O176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 322.)

Romain Rolland (1918)

V rozsáhlém sesutí naší civilisace bloudí hodně často myšlenka v rozvalinách Evropy. V temném bludišti, do něhož pronikají tu a tam sluneční šípy, hledá ve Věčném návratu tvary, podobající se těm, jež ji obklopují a dávají jí klíč k přítomnosti. Hledá tvary, které ... Hledá velké duchy, jejichž jasný a osobitý rozum vyjádřil tyto doby, podstatu jejich touhy, jejich metafyzický sen a hledá ještě víc to, čím chtěli býti /8/ než to, čím byli. Naši mistři filosofové moderní Evropy se nám stali jakýmisi přáteli ze včerejška, kteří nás nechali odejít uprostřed bouře a nešli za námi. Věrní a domáčtí zůstávají u domácího krbu, ale krb se zřítil: bude znovu vybudován? Jejich hlas je nám posvátný, protože nám připomíná dobrodiní své odpovědi na naše včerejší otázky, neodpovídá však již na naše otázky dnešní.
(Empedoklés z Akragantu, Symposion, Praha 1947, str. 7-8.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Dost často se rozlišuje mezi filosofy, kteří ve svém myšlení staví svou vlastní filosofii, a filosofy, kteří interpretují ty druhé. Někdy toto dělení má jistý omezený význam, ale zhusta je zavádějící. Žádný filosof nemůže svou vlastní filosofii budovat, aniž by znal a tudíž určitým způsobem interpretoval některé významné filosofy jiné; to znamená, že se žádný filosof nemůže obejít bez interpretování jiných filosofů. A na druhé straně žádný filosof nemůže náležitě interpretovat druhého filosofa (byť je jednoho jediného), aniž by měl v jakémsi základním pořádku svou vlastní filosofii. Proto ve skutečnosti rozdíl mezi filosofy tzv. tvořivými a filosofy tzv. interprety není tak veliký, a spočívá vlastně jen v důrazu a ještě spíš v převaze látky či tématiky, kterou se ten či onen filosof zabývá. Naproti tomu skutečný a velmi vážný rozdíl je mezi filosofy, kteří ty druhé jen napodobují, ať už v té jejich (a ne své!) tvořivosti, anebo v tom jejich (ne svém!) interpretačním zaměření; jinak řečeno, je tu rozdíl mezi skutečnými filosofy, ať už tvořivými nebo převážně interprety, a mezi pseudofilosofy či filosofickými eklektiky nebo epigony. Tak to vidí např. Theunissen (6997, S. 14), když říká, že pouze epigoni vědí, co to je filosofie, zatímco tvůrčí filosof zkoumá („přezkušuje“) vždy znovu sám sebe a svou filosofii. A pak dodává, že to někdy může dělat i na cestách, které jsou z pohledu školských tradic považovány za scestí.
(Písek, 080111-2.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Aristotelés vyjádřil trefně důvod, proč je třeba znát myšlení jiných filosofů, zejména také starších (on ovšem ještě neměl představu, co to znamená po dvou a půl tisících let): nejde podle něho jen o znalosti, ale „jest třeba uvažovat předně o tvrzení jiných filosofů, abychom nepodlehli týmž omylům, jsou-li nějak nesprávná“ (Met. XIII, 1, 1076a). Tedy je třeba je nejen znát, ale kriticky posuzovat, zda jsou správná či správná. Ale pokud v nich najdeme něco, co si myslíme i my, netřeba se tomu nějak vyhýbat („jestliže v našem a v jejich učení jest něco společného, abychom se nehoršili nad tím, že je nezastáváme sami“). Zvláštní je Aristotelův dodatek: „stačí, i když se podaří říci lépe jen něco, něco ne hůře“; Křížův překlad „říci něco“ věc zužuje – nejde o rétoriku, máme-li uvažovat o správnosti či nesprávnosti – platí to o způsobu, jak věc myslíme, ne pouze, jak to jazykově vyjádříme, vyslovíme. Máme se pokusit myslet alespoň něco lépe než ti druzí, zejména než ti starší; ale znalost jejich učení (tedy jak myšlení, tak jejich formulací) nám má sloužit k tomu, abychom nebyli horší než oni tam, kde naše myšlení je shodné s jejich anebo se mu hodně podobá. (Písek, 030814-1.)

Francis Bacon (1620)

… Není naprosto žádná naděje, že by se omyly (které převládají a které budou převládat věčně) opravily jeden po druhém samy od sebe (bude-li přitom mysl ponechána sama sobě), ať už že by v rozumu samotném bylo dostatek schopností, nebo že by se použilo pomocných prostředků a opor, jež přináší logika. Je to proto, že první pojmy věcí, které mysl snadno a rychle načerpá, uchovává a vrší na sebe (a z nich pak vyplývá všechno ostatní), jsou nesprávné, zmatené a jsou z věcí odvozeny příliš spěšně. Nemenší libovůle a neustálenost /36/ panuje též mezi pojmy druhotnými a dalšími. Z toho plyne, že všechny metody, jichž používáme ke zkoumání přírody, jsou špatně dány dohromady a nedobře sestaveny, takže připomínají velkolepou stavbu, která nemá žádné základy. …
(6580, Nové organon, Praha 1990, str. 35-36.)
Každá (pravá) událost se jednak „děje“, odehrává ve směru všeho aktivního dění (tj. z budoucnosti přes přítomnost do minulosti), jednak se po ní „ukládají“ jakési relikty jejího již proběhlého dění, z nichž nabýváme dojmu, že se vše „děje“ z minulosti do budoucnosti, tj. že počátky dění jsou minulejší než jejich konce. Tento dvojí možný pohled na dění a tedy na „čas“ není jen záležitostí perspektivy, nýbrž má v obou případech jakési fundamentum in re; nicméně také ona dvojí možná perspektiva má svůj význam a o něčem vypovídá. Blíže se dostaneme k pochopení této podvojnosti, když si řádně uvědomíme její vztah k jiné „podvojnosti“, totiž k dvojí stránce událostného dění, stránce vnitřní a vnější. Mezi vnitřním a vnějším je především časový vztah: vnitřní se zvnějšňuje, stává se vnějším, tudíž vnitřní příslušné (své) vnější předchází. Toto časové předcházení vnitřního před (příslušným) vnějším není záležitostí perspektivy, nýbrž je na perspektivě nezávislé. Věc je však komplikována tím, že (pravá) událost může k tomu, jak se stává a tedy zvnějšňuje, použít materiálu, který zbyl po zvnějšnění jiných událostí (tedy reliktů jiných událostí). Kromě toho náleží ke všem pravým událostem (snad s výjimkou primordiálních, záleží na tom, jak je pojmeme a vymezíme) reaktibilita, umožňující zapracovat za příznivých okolností do vlastního průběhu jiné (nižší) události dokonce včetně jejich niterné stránky. Vyšší události se proto vůbec nemohou dít (stávat) jinak než v prostředí, v němž se uskutečňují (dějí) také nesčetné jiné události. Právě toto prostředí vzniklá na základě jakési sociability událostí, tj. schopnosti událostí vcházet do kontaktu s jinými událostmi a v důsledku toho se na onom prostředí (jak na jeho vzniku, tak na jeho dalším přetrvávání) podílet. Čas tohoto společenstva událostí nemá však skutečnou svébytnost, není především „absolutní“ v newtonovském smyslu, a není ani „objektivní“ ve smyslu naivního realismu, nýbrž může být z různých perspektiv „objektivován“ (a tedy vždy pouze relativně – zejména je třeba připomenout, že „objektivní“ nejsou žádné místní hranice, pro něž by čas mohl být „objektivován“). Tento čas (druh času) představuje vlastně jen jakési časové pole, vytvářené tím, co se v něm děje, odehrává, tudíž jednotlivými (pravými) událostmi. Od tohoto nepůvodního času je třeba odlišovat naprosto původní časovost (aktivní časování) každé samostatné (pravé) události, která se jednak nutně vždy děje ve směru z budoucnosti do minulosti, ale která – právě pokud je aktivní – ve svých akcích (ve své aktivitě) zčásti míří proti tomuto směru, tj. jde aktivně vstříc přicházejícímu času-budoucnosti, bez níž by se vůbec žádné událost nemohla dít. (Písek, 050210-1.)