Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1973 (-74))

Co je vlastně metafyzika? Obvykle se za metafyzické považují nauky o tom, co nemůže být předmětem smyslů. Co však je takovým ne-předmětem? První, kdo filosofovali o tom, co smyslům uniká, předsókratikové Hérakleitos, Parmenidés, Anaxagoras, Empedoklés a Démokritos, vesměs se vyjadřují o nepředmětném jako o něčem, co samo se skrývajíc, zjevuje všecky věci. Hérakleitos: HŮ MALISTA DIÉNEKÓS HOMILÚSI LOGO,… TOTO DIAFERONTAI, KAI HOIS KATH‘ HÉMERAN ENKYRÚSI, TAUTA AUTOIS XENA FAINETAI4 Parmenidés: LEUSSE D‘ HOMÚS APEONTA NOO PAREONTA BEBAIOS.5 U Anaxagora a Démokrita: OPSIS GAR TOŇ ADÉLČ-N TA FAINOMENA.6 Již u nich je toto „neviditelné“ ARCHÉ, počátek a vláda nade vším, a v tom smyslu první příčina; dále je božské nebo blízké božství, ale není to vždy nutné: Démokritovy atomy jsou neviditelné právě tak jako prostor, bohové stojí na listě viditelného. Božské je však nazírání, zabývání se univerzem v jeho základech a celku, a tato GNÉSIÉ GNÓMÉ stojí v neviditelném a dotýká se ho. – Za metafyziku ve vlastním, vědomém a plném smyslu se však obvykle považuje až nauka Platónova. U žádného z předchozích uvedených netvoří „ne-předmět“ zvláštní svět pro sebe. Platón však stvořil toto „nepředmětné“ jako oddělenou nadsmyslnou říši. V ní existuje pravé jsoucno, pravda, jejímž pouhým zobrazením a degradací je smyslová realita. Její povaha je božská: filosofie je zároveň nauka o pravém jsoucnu i o božském a o jeho působnosti. Ideje jsou počátky a samy mají nejvznešenější prapočátky, PROTAI ARCHAI, Jedno a neurčitou Dvojici. – Aristoteles z ideového světa zachránil božstvo, prvního hybatele, jako příčinu a zachovatele pohybu; jím počínaje je proto nesmyslové ryze duchové povahy, NOÉSIS NOÉSEOS, a tento pojem nadsmyslové ARCHÉ se udržuje též v helénismu a zvláště v křesťanské theologii, pokud přejímá antickou tradici: Bůh stvořitel jako causa sui.
(Může filosofie zaniknout? in: Filosofický časopis 38, 1990, č. 1-2, str. 10.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Jako příklady „ne-předmětů“ lze uvést především „subjekt“ (pochopitelně v onom novém smyslu, jak byl tématizován zejména po Kierkegaardovi (a po Nietzschem) v novodobé německé romantické filosofii; subjekt totiž můžeme označit jako charakteristický non-objekt, tedy ne-předmět. Ovšem každý skutečný subjekt je skutečným subjektem jen potud, pokud se aktivně uskutečňuje (což zajisté nemůže bez spoluúčasti jiných subjektů), a to znamená: pokud se zvnějšňuje, zpředmětňuje. Odtud je zřejmé, že žádný skutečný (uskutečněný) subjekt není a nemůže být chápán jako „ryzí“ ne-předmět, jako skutečnost „ryze“ nepředmětná. Jiným charakteristickým příkladem ne-předmětnosti je „svět“ jako celek, neboť ten už nemůže být pochopen jako „něco v něčem“ ani jako „něco před něčím“, tedy jako něco přístupného zvnějšku. Tady však jde o jiný problém: nevíme, zda je „svět“ skutečným celkem, tj. zda je opravdu sjednocen zevnitř (ze svého nitra, tedy svou niterností).
(Písek, 140517-3.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Jakmile se rozhodneme pro myšlenkové „konstruování“ modelu či „abstraktního“ prototypu „události“, musíme si stanovit několik základních úkolů, které si před sebe postavíme a které budeme řešit. Skutečné problémy totiž nelze řešit tím, že je pojmenujeme – tím je pouze zvýrazníme, abychom na ně nezapomněli. Pojmenování má však dobrý smysl jen tehdy, když za ním či „pod“ ním je vypracovaný kus práce, s nímž už dále můžeme počítat jako s vykonaným, provedeným. Takovými úkoly jsou např. způsob, jak myšlenkově „uchopit“ a „zvládnout“ něco, co zatím pro „geometrické“ myšlení nikdy nebylo jako problém tématizováno, totiž celkovost, sjednocenost, integritu, a tím také individualitu „události“. U trojúhelníku nebo čtverce nebylo zapotřebí se po něčem takovém dotazovat, protože tam byla jejich „integrita“ záležitostí naší myšlenkové aktivity, nikoli věcí geometrických útvarů samých (trojúhelník nebo čtverec jsou prostě „složeninami“ tří nebo čtyř úseček „sestavených“ určitým způsobem – žádná úsečka „nic neví“ o těch druhých, aktivně se k nim nevztahuje, nýbrž je k nim vztažena našimi intencionálními akty, vůči nimž se každá z nich „chová“ zcela pasivně, jako mrtvá věc). „Událost“ však nemůže být myšlena jako složenina jednotlivých „jsoucností“, které samy o sobě se vůči sobě „chovají“ nezúčastněně a z nichž teprve naše intencionální akty „sestaví“ tu správnou sekvenci, tu složeninu vznikající naším kompilačním postupem. Už v tom se zřetelně ukazuje pronikavý rozdíl mezi povahou intencionálního předmětu a intencionálního ne-předmětu: každý intencionální předmět je čímsi izolovaným pro sebe, nevztahujícím se k jiným takovým předmětům, ale chovajícím se zcela pasivně, vlastně netečně, podrobujícím se pouze naším úmyslům a způsobům, jak s nimi – jakožto mrtvými kameny – operujeme. Jakmile však vezmeme vážně, že událost je vnitřně sjednocena, že se neděje po etapách a po částech, nýbrž celá najednou, tj. že v každém okamžiku svého událostného dění začíná i končí, aniž bychom to, co ještě nezačalo anebo už skončilo, mohli považovat za „nic“ – pakjsme opravdu na cestě k myšlení události jakožto události a nikoli jako „předmětu“.
(Písek, 070311-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Když se ukázalo, že některé skutečnosti nemohou být chápány jako „předměty“, ale přesto je musíme a dokonce legitimně můžeme učinit „tématem“ (tj. „předmětem“ nikoli v ontologickém smyslu), tj. můžeme je „mínit“, musíme podniknout bedlivější zkoumání, které skutečnosti takové jsou, v jakém rozsahu a v jakém smyslu. Především je třeba ty nejvýznamnější vyzvednout a prověřit (vlastně nejspíš vždy znovu prověřovat, aspoň do té doby, dokud se s „nepředmětností“ nenaučíme myšlenkově počítat a pracovat). Takovým typickým ne-předmětem je třeba „subjekt“ (pochopitelně v novém, nikoli starém resp. původním smyslu, neboť kdysi znamenalo latinské slovo subiectum právě to, co dnes znamená slovo předmět, latinsky – ovšem spíš pozdně latinsky – obiectum). „Moderní“ (nikoli tedy už novodobý, ale až vskutku „moderní“) důraz na subjekt je něco jiného než dávné již rozpoznávání „subjektivity“ jako pouhého zdání, dojmu, pocitu apod. Subjekt totiž není něco pouze subjektivního, ale je to skutečnost, která sice subjektivitu podmiňuje a umožňuje, ale rozhodně do ní nespadá. Dnes už je pro mnoho, ne-li většinu významných filosofů subjekt čímsi ne-předmětným, non-objektem. – Jiným takovým ne-předmětem je „celek“, ať už konkrétní (konkrescentní) jsoucno, zejména organické, živé jsoucno, živá bytost, nebo celek všeho jsoucího. Už to, že „celek“ chápeme tak, že jej nemůžeme redukovat jen na to, co na něm nebo v něm můžeme zkoumat a studovat zvnějšku, nýbrž že si musíme uvědomovat, že má také ne-předmětnou, niternou stránku, k níž nelze přistupovat zvenčí, ale která je nejen významnější než ta vnější, předmětná, ale která sama je garantem celkovosti (takovým garantem pochopitelně nemůže nikdy být nic pouze předmětného). Slovu „konkrétní“ tak dáváme nově zásadnější význam (který můžeme podtrhnout úpravou slova na „konkrescentní“, neboť latinské concrescere znamená růsti pospolu, spolu růsti, srůstati): celek je vždy srůstem (přesněji srůstáním, to znamená opětovným napravováním srůstu tam, kde došlo k nějaké poruše) vnitřní a vnější „stránky“, srůstem nepředmětnosti a předmětnosti, který je charakteristický pro každý skutečný celek. A posléze můžeme uvést „pravdu“ jako skutečnost ryze ne-předmětnou, která se nikdy nestává a nemůže stávat žádnou srostlicí niternosti (nepředmětnosti) s vnějškem (předmětností), i když ovšem představuje apel k uskutečňování, k provádění a uplatňování. Ryze nepředmětný charakter „pravdy“ se ukazuje v tom, jak se pravda nikdy nemůže ztotožnit (srůstat) s tím, jak se zdařilo ji uplatnit, tj. jak i při největších úspěších v jejím uplatňování se nikdy nepodaří ji vtělit, inkorporovat do žádného lidského podniku či díla, neboť vždycky zůstává poslední a nejvyšší mírou všeho – i sebe samé (jak říkal Spinoza).
(Písek, 140622-2.)

Francis Bacon (1620)

… Není naprosto žádná naděje, že by se omyly (které převládají a které budou převládat věčně) opravily jeden po druhém samy od sebe (bude-li přitom mysl ponechána sama sobě), ať už že by v rozumu samotném bylo dostatek schopností, nebo že by se použilo pomocných prostředků a opor, jež přináší logika. Je to proto, že první pojmy věcí, které mysl snadno a rychle načerpá, uchovává a vrší na sebe (a z nich pak vyplývá všechno ostatní), jsou nesprávné, zmatené a jsou z věcí odvozeny příliš spěšně. Nemenší libovůle a neustálenost /36/ panuje též mezi pojmy druhotnými a dalšími. Z toho plyne, že všechny metody, jichž používáme ke zkoumání přírody, jsou špatně dány dohromady a nedobře sestaveny, takže připomínají velkolepou stavbu, která nemá žádné základy. …
(6580, Nové organon, Praha 1990, str. 35-36.)
Každá (pravá) událost se jednak „děje“, odehrává ve směru všeho aktivního dění (tj. z budoucnosti přes přítomnost do minulosti), jednak se po ní „ukládají“ jakési relikty jejího již proběhlého dění, z nichž nabýváme dojmu, že se vše „děje“ z minulosti do budoucnosti, tj. že počátky dění jsou minulejší než jejich konce. Tento dvojí možný pohled na dění a tedy na „čas“ není jen záležitostí perspektivy, nýbrž má v obou případech jakési fundamentum in re; nicméně také ona dvojí možná perspektiva má svůj význam a o něčem vypovídá. Blíže se dostaneme k pochopení této podvojnosti, když si řádně uvědomíme její vztah k jiné „podvojnosti“, totiž k dvojí stránce událostného dění, stránce vnitřní a vnější. Mezi vnitřním a vnějším je především časový vztah: vnitřní se zvnějšňuje, stává se vnějším, tudíž vnitřní příslušné (své) vnější předchází. Toto časové předcházení vnitřního před (příslušným) vnějším není záležitostí perspektivy, nýbrž je na perspektivě nezávislé. Věc je však komplikována tím, že (pravá) událost může k tomu, jak se stává a tedy zvnějšňuje, použít materiálu, který zbyl po zvnějšnění jiných událostí (tedy reliktů jiných událostí). Kromě toho náleží ke všem pravým událostem (snad s výjimkou primordiálních, záleží na tom, jak je pojmeme a vymezíme) reaktibilita, umožňující zapracovat za příznivých okolností do vlastního průběhu jiné (nižší) události dokonce včetně jejich niterné stránky. Vyšší události se proto vůbec nemohou dít (stávat) jinak než v prostředí, v němž se uskutečňují (dějí) také nesčetné jiné události. Právě toto prostředí vzniklá na základě jakési sociability událostí, tj. schopnosti událostí vcházet do kontaktu s jinými událostmi a v důsledku toho se na onom prostředí (jak na jeho vzniku, tak na jeho dalším přetrvávání) podílet. Čas tohoto společenstva událostí nemá však skutečnou svébytnost, není především „absolutní“ v newtonovském smyslu, a není ani „objektivní“ ve smyslu naivního realismu, nýbrž může být z různých perspektiv „objektivován“ (a tedy vždy pouze relativně – zejména je třeba připomenout, že „objektivní“ nejsou žádné místní hranice, pro něž by čas mohl být „objektivován“). Tento čas (druh času) představuje vlastně jen jakési časové pole, vytvářené tím, co se v něm děje, odehrává, tudíž jednotlivými (pravými) událostmi. Od tohoto nepůvodního času je třeba odlišovat naprosto původní časovost (aktivní časování) každé samostatné (pravé) události, která se jednak nutně vždy děje ve směru z budoucnosti do minulosti, ale která – právě pokud je aktivní – ve svých akcích (ve své aktivitě) zčásti míří proti tomuto směru, tj. jde aktivně vstříc přicházejícímu času-budoucnosti, bez níž by se vůbec žádné událost nemohla dít. (Písek, 050210-1.)