LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Francis Fukuyama (2002)

Druhým zdrojem práva je člověk nebo, chcete-li, společnost jedné konkrétní kultury. Toto právo je v zásadě pozitivistické. Jinými slovy, jakmile společnost něco definuje jako právo, automaticky se to právem stává. Existují zde sice určité procedurální testy, které mají právo posoudit (schvalování většinou hlasů, zakotvení práva v ústavě), ale není žádný test , který by prověřoval samu podstatu lidského práva. Tady stojíme před zcela zásadní otázkou. Pokud má pravdu Huntigton, pak nejsou lidská práva, jako je právo na shromažďování, náboženství nebo na svobodu projevu, univerzálně platná, ale musíme je chápat jen v kontextu západní kultury.
A pokud Huntington nemá pravdu, a lidská práva, jak je známe na Západě, jsou univerzální, jaký k nim pak mají poměr ostatní kultury? Je historickým faktem, že mezi tradičním křesťanstvím a současnými světskými lidskými právy existuje spojitost. Není náhoda, že pojem moderních lidských práv vzešel z půdy moderního křesťanského rozkolu, přesněji řečeno z protestantské reformace. Mnoho filosofů, Hegel, Toqueville nebo i antidemokrat Nietzsche, tvrdili, že moderní liberální demokracie je ve skutečnosti sekularizovanou formou křesťanství. Ale navzdory tomuto kulturně danému původu lidských práv si musíme položit otázku, zda naše koncepce práva, i když pochází ze Západu, není sama určitým univerzálním statkem. Zde můžeme uvést příklad z vědy. Pro vědu je charakteristický manipulativní přístup k přírodě, který vznikl v určitém historickém období v Evropě. Ale jakmile se zrodil, stal se univerzálním vlastnictvím, které může používat celé lidstvo. Přemýšlím o tom, zda podobný model neplatí i pro západní lidská práva, a tuto otázku nechávám otevřenou. Osobně si však myslím, že pro tezi o univerzální platnosti lidských práv existuje několik důkazů.
Za prvé, ve dvacátém století jsme mohli sledovat celosvětové rozšířen demokratických institucí, které jsou vlastně zhmotněním „západního“ chápání lidských práv. Tím, že tyto instituce zakořenily v rozličných kulturách, dokázaly, že nejsou ryze západní.
Dále bych chtěl poukázat na pohyb lidí. Desítky milionů lidí přichází z tradičních, nezápadních společností na Západ, kde se usazují a velice často přijímají západní hodnoty. V opačném směru j tento tok lidí naprosto zanedbatelný. Pro mě to znamená, že většina lidí na celém světě, jak se v angličtině říká, volí demokracii nohama.
(Proslov na Fóru 2000 – viz též: www.forum2000.cz.)
(Všeobecná platnost lidských práv, in: Liter. noviny č. 43, 24.10.2001, str. 11.)

Francis Fukuyama (2002)

Nyní ještě k našemu současnému diskursu o lidských právech. Kdo se objektivně podívá na způsob, jakým probíhá tato diskuse na Západě, musí přiznat, že vidí především obrovský zmatek. V posledních desetiletích se práva ohromně zmnožila. … Dochází k jakési explozi práv a tím i k narůstání všeobecného zmatku.
To je ovšem jen jedna z příčin, mám jich tu celý seznam. Další z důvodů onoho zmatku lze vidět v tendenci k jakési inflaci práv. …
Další zdroj zmatku v oblasti lidských práv souvisí s využíváním jazyka lidských práv pro vedení ideologického boje mezi liberální demokracií a socialismem. Tady odkazuji na práva první a druhé generace, na rozdíl mezi individuálními a sociálními právy. Tento boj se ještě stále vede na fórech o lidských právech, ačkoli věřím, a jistě tu budou lidé, kteří se mnou nebudou souhlasit, že ho po roce 1989 prakticky již vyhráli zastánci lidských práv první generace. Tehdy se v plném světle ukázalo, že práva druhé generace jsou sice bohulibá, ale ve skutečné společnosti jich nelze dosáhnout jinak než na úkor zásadních práv první generace, jako je právo na soukromé vlastnictví, shromažďování nebo na svobodu projevu. Je velmi těžké komplexním způsobem uplatňovat sociální práva, aniž by se nejdřív dodržovala práva první generace.
Jiná příčina popsaného zmatku souvisí s kulturním relativismem, s argumentem, že lidská práva vycházejí z různých hodnot, které mezi sebou nelze poměřovat.
Vezmeme-li toto všechno v úvahu, může nás to svádět k otázce, zda bychom neměli přestat diskutovat a zaujmout raději k lidským právům čistě utilitární přístup. Vycházet prostě z definice zájmů. Není snad ani potřeba říkat, že tudy cesta nevede. Jazyk lidských práv, diskuse o jejich charakteru a původu, je totiž v současném světě jedinou branou, kterou se můžeme dostat k diskursu o těch nejdůležitějších morálních otázkách.
(Proslov na Fóru 2000 – viz též: www.forum2000.cz.)
(Všeobecná platnost lidských práv, in: Liter. noviny č. 43, 24.10.2001, str. 11.)

Francis Fukuyama (2002)

Dovolte, abych se teď zmínil o tom, odkud vlastně lidská práva pocházejí, a využil tak příležitosti do určité míry projasnit zmatek, který právě s jejich původem souvisí. Myslím, že můžeme uvažovat o třech základních zdrojích práva: práva od Boha, od člověka (ženy nebo muže) a ta, která se odvozují od přírody. Postupně se budu všem třem věnovat.
Původním zdrojem práva, který ale my na Západě od dob liberálního osvícenství odmítáme, byl Bůh nebo náboženství. John Locke začíná své druhé Pojednání o vládě dlouhou polemikou, ve které hovoří o svatém právu králů a o sekularismu západní koncepce práv. Dnes by se mohlo zdát, že právě v sekularismu, který mnoho muslimů odmítá, leží zásadní dělítko mezi islámským světem a Západem. Než řekneme, že se tu jedná o nepřekonatelný kulturní rozdíl, musíme se ale nejprve zamyslet nad tím, proč vlastně světský stát na Západě vznikl. Osobně se domnívám, že růst moderního liberalismu a zrod světského státu mají své kořeny v neschopnosti západní společnosti dosáhnout na určitém politickém základě náboženské shody. Právě tato neschopnost vedla k horečným sektářským rozbrojům v šestnáctém a sedmnáctém století. I české země prodělaly krvavé bitvy mezi nejrůznějšími sektami, které vždy prosazovaly své náboženství na úkor druhých. Právě hrůzy třicetileté války vedly Hobbese, Locka nebo Montesquieua a jim podobné filosofy k argumentu o nutnosti oddělení státu od církve, protože pochopili, že shoda náboženství je neuskutečnitelná. Muslimové dnes stojí před podobnou volbou.
Trvají-li na jednotě náboženství a politiky, oddělují se nejen od křesťanského a sekulárního světa, od židů, hinduistů a dalších kulturních skupin, ale v dlouhodobější perspektivě se mi zdá, že se rozdělí i mezi sebou. A to ze stejných důvodů, z jakých v době náboženských válek rozdělilo lidi křesťanství. …
(Proslov na Fóru 2000 – viz též: www.forum2000.cz.)
(Všeobecná platnost lidských práv, in: Liter. noviny č. 43, 24.10.2001, str. 11.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Rozdíl mezi dvojím myšlenkovým přístupem ke skutečnosti můžeme demonstrovat na příkladu „cesty“. Cestu totiž můžeme chápat jako prošlapané, možná i upravené (a často upravované, protože udržované), do mapy zakreslitelné (a dokonce z letadla vyfotografovatelné) spojení mezi dvěma místy, třeba vesnicí A a městečkem B. To je zpředmětňující myšlenkové uchopení něčeho, co má ve skutečnosti mnohem komplikovanější povahu; naše zpředmětňující uchopení tedy redukuje skutečnost v její plnosti na něco jakoby pevného, trvalého. Že „cesta“ v tomto pojetí není trvalá ve smyslu neměnnosti, známe velmi dobře z běžné zkušenosti, neboť tu cestu je třeba udržovat; odtud povolání cestáře, který měl určitý počet cest na starosti a byl odpovědný za jejich udržování. Cesta musí ovšem být udržována i tehdy, kdy jde jen o vyšlapanou stezku: ta se udržuje tím, že se po ní chodí. Silnice, po které se nejen chodí, ale také jezdí, a dokonce po které jezdí i velké a těžké povozy, se ovšem tímto provozem neudržuje, nýbrž naopak poškozuje a ničí, takže musí být udržována za cenu nákladných oprav. Přesto ta zpředmětněná cesta, která od pozitivních i negativních proměn v důsledku provozu prostě odhlíží, má nepochybně smysl jen proto, že onen provoz je po ní možný a že je snadnější a jednodušší, než kdybychom museli jít nebo jet neupraveným a neprošlapaným terénem. Z toho je velmi dobře patrno, jak taková cesta, kterou můžeme zakreslit v mapě nebo vyfotografovat, má smysl jen proto, že se po ní chodí nebo jezdí. A to chození nebo jízda nemohou být ani zakresleny, ani vyfotografovány ve své plnosti, nýbrž vždy jen o něco, dokonce o to nejdůležitější ochuzeny (dnes bychom to cestování mohli např. nafilmovat, ale to je trik, počítající s tím, že nepostřehneme, že jde jen o jednotlivé nehybné záběry, ale velmi rychle za sebou). A tak se ukazuje, že tehdy, když se soustředíme nikoli na „cestu“ nějakým způsobem fixovanou a zbavenou dějovosti, necháme stranou to nejdůležitější, totiž ten děj našeho cestování, naší pouti po těch objektivovaných cestách. V běžném jazyce však tomuto pohybu po pevných cestách říkáme také „cesta“, ale míníme při tom naopak ten děj a to, co se při něm stalo, odehrávalo – a pomáháme si narativitou. Prostě vypravujeme, co se nám cestou z jednoho místa do jiného místa všechno přihodilo. A teď ovšem stojíme před úkolem, zachytit tuto dějovost, tento sled příhod a událostí také pojmově. Po dlouhá staletí si ani velcí myslitelé takřka nikdy plně neuvědomovali, že k tomu cíli potřebujeme prostě jiné pojmy, jiný typ pojmů, totiž takové pojmy, které nejsou spjaty s tzv. intencionálními předměty (chápanými jako cosi pevného), nýbrž které by byly stejně pevně a stejně určitě spjaty s příslušnými intencionálními ne-předměty. Obojí myšlenkovou zaměřenost v běžném životě a v ěžném myšlení i hovoru docela dobře rozeznáváme, ale jakmile to chceme pojmově zpracovat a uchopit, stále upadáme do starých, v průběhu dlouhých staletí do hloubky vyježděných kolejí, jimiž jsme vždy znovu strhováni někam stranou. (Písek, 030701-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Jazykový úzus je jistě v mnohém užitečný (jsou to „cesty jazyka“ resp. „mluvy“), ale někdy může být také značně matoucí. Slovo „cesta“ může být např. chápáno dvojím zásadně odlišným způsobem. Zpředmětňující myšlení, kterému tak často podléháme, se soustřeďuje na různé „cesty“ a „cestičky“, které byly někým prošlapány, vybudovány a udržovány, aby po nich mohli lidé „cestovat“. Ale pod „cestou“ můžeme mít na mysli také ten pohyb po cestách, které tu jsou sice k dispozici pro všechny, ale které samy v pohybu nejsou, které samy necestují, ale cestování jen usnadňují. „Plahočit se“ je totiž možno také bez takových cest; všichni to přece známe z vlastních drobných zkušeností nebo aspoň ze zpráv těch druhých: někdy se musíme prodírat kupředu „cestou-necestou“. Dochází k tomu tehdy, když nás naše putování zavede do bezcestí, kde už cesta skončila. V takových situacích si dobře uvědomujeme, jak důležité a potřebné jsou nejrůznější cesty, které pro nás prošlapali a vybudovali jiní. Ale běda těm, kteří se těmi vybudovanými cestami a silnicemi nechají vést, zavádět a ovládnout, zatímco sami zůstali bez vlastní orientace a bez vlastního cíle. Každá z těch prošlapaných a vybudovaných cest totiž vede tam i zpátky; a každá je nesmírně omezená a omezující, neboť je mnoho jiných směrů, záměrů a cílů, které jí jsou cizí, a nesmírně mnoho míst, kam tato určitá cesta nevede a kam nás nikdy nedovede. Kdo chodí jen po cestách (již hotových cestách), napodobuje v tom jen ty, kdo šli už před ním. Kierkegaard to jednou vyslovil aforismem velmi pregnantním, totiž že mnozí lidé docházejí k svým životním výsledkům podobně jako nezvedení školáci: podvedou svého učitele tím, že výsledky opíší z učebnice, místo co by úkol vypočítali sami.
V jednom bodě však onen aforismus přece jen kulhá: ve škole jsou (zásadně mají být) zadávané úkoly pro všechny žáky stejné. V životě tomu tak není: každý dostává svůj vlastní úkol, odlišný od ostatních. ...
(Písek, 070813-3.)
(ex: glosa pro „Dialog“, 11.-13.8.07)