Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Francis Fukuyama (2002)

Druhým zdrojem práva je člověk nebo, chcete-li, společnost jedné konkrétní kultury. Toto právo je v zásadě pozitivistické. Jinými slovy, jakmile společnost něco definuje jako právo, automaticky se to právem stává. Existují zde sice určité procedurální testy, které mají právo posoudit (schvalování většinou hlasů, zakotvení práva v ústavě), ale není žádný test , který by prověřoval samu podstatu lidského práva. Tady stojíme před zcela zásadní otázkou. Pokud má pravdu Huntigton, pak nejsou lidská práva, jako je právo na shromažďování, náboženství nebo na svobodu projevu, univerzálně platná, ale musíme je chápat jen v kontextu západní kultury.
A pokud Huntington nemá pravdu, a lidská práva, jak je známe na Západě, jsou univerzální, jaký k nim pak mají poměr ostatní kultury? Je historickým faktem, že mezi tradičním křesťanstvím a současnými světskými lidskými právy existuje spojitost. Není náhoda, že pojem moderních lidských práv vzešel z půdy moderního křesťanského rozkolu, přesněji řečeno z protestantské reformace. Mnoho filosofů, Hegel, Toqueville nebo i antidemokrat Nietzsche, tvrdili, že moderní liberální demokracie je ve skutečnosti sekularizovanou formou křesťanství. Ale navzdory tomuto kulturně danému původu lidských práv si musíme položit otázku, zda naše koncepce práva, i když pochází ze Západu, není sama určitým univerzálním statkem. Zde můžeme uvést příklad z vědy. Pro vědu je charakteristický manipulativní přístup k přírodě, který vznikl v určitém historickém období v Evropě. Ale jakmile se zrodil, stal se univerzálním vlastnictvím, které může používat celé lidstvo. Přemýšlím o tom, zda podobný model neplatí i pro západní lidská práva, a tuto otázku nechávám otevřenou. Osobně si však myslím, že pro tezi o univerzální platnosti lidských práv existuje několik důkazů.
Za prvé, ve dvacátém století jsme mohli sledovat celosvětové rozšířen demokratických institucí, které jsou vlastně zhmotněním „západního“ chápání lidských práv. Tím, že tyto instituce zakořenily v rozličných kulturách, dokázaly, že nejsou ryze západní.
Dále bych chtěl poukázat na pohyb lidí. Desítky milionů lidí přichází z tradičních, nezápadních společností na Západ, kde se usazují a velice často přijímají západní hodnoty. V opačném směru j tento tok lidí naprosto zanedbatelný. Pro mě to znamená, že většina lidí na celém světě, jak se v angličtině říká, volí demokracii nohama.
(Proslov na Fóru 2000 – viz též: www.forum2000.cz.)
(Všeobecná platnost lidských práv, in: Liter. noviny č. 43, 24.10.2001, str. 11.)

Francis Fukuyama (2002)

Nyní ještě k našemu současnému diskursu o lidských právech. Kdo se objektivně podívá na způsob, jakým probíhá tato diskuse na Západě, musí přiznat, že vidí především obrovský zmatek. V posledních desetiletích se práva ohromně zmnožila. … Dochází k jakési explozi práv a tím i k narůstání všeobecného zmatku.
To je ovšem jen jedna z příčin, mám jich tu celý seznam. Další z důvodů onoho zmatku lze vidět v tendenci k jakési inflaci práv. …
Další zdroj zmatku v oblasti lidských práv souvisí s využíváním jazyka lidských práv pro vedení ideologického boje mezi liberální demokracií a socialismem. Tady odkazuji na práva první a druhé generace, na rozdíl mezi individuálními a sociálními právy. Tento boj se ještě stále vede na fórech o lidských právech, ačkoli věřím, a jistě tu budou lidé, kteří se mnou nebudou souhlasit, že ho po roce 1989 prakticky již vyhráli zastánci lidských práv první generace. Tehdy se v plném světle ukázalo, že práva druhé generace jsou sice bohulibá, ale ve skutečné společnosti jich nelze dosáhnout jinak než na úkor zásadních práv první generace, jako je právo na soukromé vlastnictví, shromažďování nebo na svobodu projevu. Je velmi těžké komplexním způsobem uplatňovat sociální práva, aniž by se nejdřív dodržovala práva první generace.
Jiná příčina popsaného zmatku souvisí s kulturním relativismem, s argumentem, že lidská práva vycházejí z různých hodnot, které mezi sebou nelze poměřovat.
Vezmeme-li toto všechno v úvahu, může nás to svádět k otázce, zda bychom neměli přestat diskutovat a zaujmout raději k lidským právům čistě utilitární přístup. Vycházet prostě z definice zájmů. Není snad ani potřeba říkat, že tudy cesta nevede. Jazyk lidských práv, diskuse o jejich charakteru a původu, je totiž v současném světě jedinou branou, kterou se můžeme dostat k diskursu o těch nejdůležitějších morálních otázkách.
(Proslov na Fóru 2000 – viz též: www.forum2000.cz.)
(Všeobecná platnost lidských práv, in: Liter. noviny č. 43, 24.10.2001, str. 11.)

Francis Fukuyama (2002)

Dovolte, abych se teď zmínil o tom, odkud vlastně lidská práva pocházejí, a využil tak příležitosti do určité míry projasnit zmatek, který právě s jejich původem souvisí. Myslím, že můžeme uvažovat o třech základních zdrojích práva: práva od Boha, od člověka (ženy nebo muže) a ta, která se odvozují od přírody. Postupně se budu všem třem věnovat.
Původním zdrojem práva, který ale my na Západě od dob liberálního osvícenství odmítáme, byl Bůh nebo náboženství. John Locke začíná své druhé Pojednání o vládě dlouhou polemikou, ve které hovoří o svatém právu králů a o sekularismu západní koncepce práv. Dnes by se mohlo zdát, že právě v sekularismu, který mnoho muslimů odmítá, leží zásadní dělítko mezi islámským světem a Západem. Než řekneme, že se tu jedná o nepřekonatelný kulturní rozdíl, musíme se ale nejprve zamyslet nad tím, proč vlastně světský stát na Západě vznikl. Osobně se domnívám, že růst moderního liberalismu a zrod světského státu mají své kořeny v neschopnosti západní společnosti dosáhnout na určitém politickém základě náboženské shody. Právě tato neschopnost vedla k horečným sektářským rozbrojům v šestnáctém a sedmnáctém století. I české země prodělaly krvavé bitvy mezi nejrůznějšími sektami, které vždy prosazovaly své náboženství na úkor druhých. Právě hrůzy třicetileté války vedly Hobbese, Locka nebo Montesquieua a jim podobné filosofy k argumentu o nutnosti oddělení státu od církve, protože pochopili, že shoda náboženství je neuskutečnitelná. Muslimové dnes stojí před podobnou volbou.
Trvají-li na jednotě náboženství a politiky, oddělují se nejen od křesťanského a sekulárního světa, od židů, hinduistů a dalších kulturních skupin, ale v dlouhodobější perspektivě se mi zdá, že se rozdělí i mezi sebou. A to ze stejných důvodů, z jakých v době náboženských válek rozdělilo lidi křesťanství. …
(Proslov na Fóru 2000 – viz též: www.forum2000.cz.)
(Všeobecná platnost lidských práv, in: Liter. noviny č. 43, 24.10.2001, str. 11.)

Emanuel Rádl (1933)

Výklady Rickertovy ukazují, že hodnotami rozumí konec konců také jen objektivní skutečnosti, které se od přírodních liší jen tím, že to jsou názory lidské. ...
Jak by však bylo možno jednat neutrálně o hodnotách? Kdo nevěří, pro toho neplatí hodnoty; každá hodnota je moje hodnota a platí jen potud, pokud za ni sám ručím; podstatou kultury jest, že není neutrální.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 569.)

Ladislav Hejdánek (1991)

Lidé už dávno přišli na to, že zdaleka ne všechno, co je dáno, co jest, je dobré už jenom proto, že to jest. Teprve Řekové, kteří provždy vešli do dějin lidské kultury svým vynálezem pojmů a pojmovosti, se pokusili tuto dávnou zkušenost zpochybnit, a musíme přiznat, že se značným úspěchem. Jak archaický člověk, tak ještě i prostý Řek byli přesvědčeni, že některé věci jsou dobré a jiné nedobré. Řečtí myslitelé, zejména od dob Parmenidových, však začali dokazovat, že skutečné je pouze to, co je dobré, zatímco to nedobré vlastně ani není. Důvod byl zřejmý: to, že něco jest, náleží k jeho dokonalosti. A dokonalost vyžaduje, aby to, co jest, nevznikalo ani nezanikalo. Každá změna znamená nedokonalost: buď je zdokonalením, a pak jí nedokonalost předcházela, anebo je úpadkem, a pak je nedokonalost jejím výsledkem. Přes veškeré pokusy o nejrůznější druhy filosofických kompromisů se nenašel způsob, jak tento problém uspokojivě vyřešit. Naopak byl tento neřešitelný problém zatažen do úvah křesťanských myslitelů, pro něž jednou z nejobtížnějších otázek byla otázka, odkud se vzalo ve světě zlo (unde malum). Také zde bylo nebezpečí, že zlo bude podceněno, protože bude chápáno jako pouhý nedostatek dobra nebo nepřítomnost dobra. Vznikly kolem toho obrovské dogmatické spory, jejichž společným zdrojem byla nepřiměřenost řecké myšlenkové výbavy oné velmi závažné problematice, která byla řeckému chápání cizí. V souvislosti s otázkou hodnot bychom onu starou otázku mohli formulovat následovně: odkud se v našem lidském životě a světě berou pahodnoty? Pod řeckým vlivem, o němž už většina myslitelů ani nevěděla, byla ještě v minulém a na počátku našeho století zdůrazňována otázka hodnot, která jako by mohla být řešena pouze dvojím způsobem: buď jsou hodnoty naším lidským výtvorem a tedy čímsi pouze subjektivním, anebo naopak jsou čímsi nám lidem objektivně a závazně daným. Obojí řešení se však ukazuje jako nevyhovující a neplatné, zejména však jako odporující našim nejvlastnějším zkušenostem. Hodnoty nemohou být naším výtvorem, protože ve vztahu k nim nic neplatí naše libovůle a svévole. Hodnoty jsou pro nás závazné, platné, musí být z naší strany respektovány. Na druhé straně nemohou být objektivní, protože nic objektivního na nás tak neútočí, nesnaží se nás přesvědčit, nic nechce tak orientovat a změnit náš život. Objektivní danosti musíme jen brát na vědomí, ale nemusíme se jimi řídit. A tak se ukazuje dnešní filosofii jako jeden z největších problémů toto: je třeba najít nové pojmové, myšlenkové prostředky, které by dovolily ještě nějaké třetí řešení: hodnoty nesmí být chápány ani jako objektivní, ani jako subjektivní, nýbrž jako něco nepředmětně skutečného. Rádl se to pokusil vyjádřit tak, že jde o to, co „býti má“. Ale to, co „býti má“, vlastně není, ještě není, nýbrž útočí na nás, abychom něco udělali pro jeho uskutečnění. A Rádl o tom, co vlastně není, ale má být, říká, že to je skutečnější, než to, co jest. To zajisté není uspokojivé řešení, ale je to velmi důležitý ukazatel na naší cestě k lepšímu chápání toho, co chápeme jako hodnoty. (Slovnik, rozhlas – 14.5.91) ( Praha, 910514-1.)