Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2006)

V přírodě (a tím rozumím „živou přírodu“, tj. všechna jsoucna, která vznikají zrodem a zanikají úhynem či smrtí) je dost časté, že se některý organismus pokouší vypadat „jako něco jiného“ (buď jako jiný organismus, nebo jako něco neživého, třeba kámen, apod.), což nelze prostě zahrnout třeba pod snahu o „nenápadnost“, neboť jindy třeba naopak jde o vyslovenou nápadnost (třeba oranžové skvrny mloka, kresba na motýlích křídlech atd.). Smyslem takových „opatření“ (zatím se nemusíme zabývat tím, jak je takových „opatření“ dosahováno) je nějaký jiný organismus oklamat; tento zřejmý „cíl“ se liší od jiného takového cíle (který je kupodivu spíše uznáván), totiž zachování života bojem, zápasem, eventuelně útěkem, tedy v obou případech pohybem a aktivitou. Chtít tuto otázku aktivity obcházet poukazem na okolnosti a snad ještě nahodilé „překlepy“ v přepisu DNA a RNA je něco, co sice nemusí nutně překážet vědeckému zkoumání v některých směrech (jak už to ostatně platí o každém redukcionismu), ale rozhodně to brání i vědeckému zkoumání v jiných směrech, a především to je nepřípustné v jakémkoli pokusu o řešení filosofické (které jinak musí vědecký výzkum a jeho výsledky respektovat, i když vždycky tak, že kriticky poukazuje na jeho neúplnost a na některé, často zamlčené, ale filosoficky pochybné předpoklady). Jde o to, že výklad pomocí tzv. vlivu („působení“) okolností a prostředí je pouhým krycím názvem pro něco, co samo potřebuje objasnění a vysvětlení; rozhodujícím problémem totiž – jako při každém tzv. kauzálním vysvětlování – je schopnost různé „vlivy“ selektivně rozlišit, některé použít a jiné nechat stranou. Náhodný výskyt některých vlivů sice může nabývat nejrůznějších podob, takže – jak říkají někteří fyzici – možné je takřka všechno, je to je v největším počtu případů naprosto nepravděpodobné. Otázkou tedy je, jakým „působením“ (a působení „čeho“) může dojít k tomu, že takové nepravděpodobnosti se dějí častěji, že se opakují nebo že se stávají méně nepravděpodobnými – tedy odkud se bere ta „negativní entropie“. A my tu negativní entropii čili negentropii musíme vidět také tam – a právě tam -, kde dochází k něčemu takovému jako „podvádění“ předstíráním něčeho jiného, kdy se tedy nějaká skutečnost „nedává“ tak, jak skutečně „jest“, nýbrž jako by byla něčím jiným – a nějak na tom vydělává, nějak z toho profituje.
(Písek, 060820-3.)

Francis Fukuyama (2002)

(Proslov na Fóru 2000 – viz též: www.forum2000.cz.)
(Všeobecná platnost lidských práv, in: Liter. noviny č. 43, 24.10.2001, str. 11.)

Francis Fukuyama (1993)

Je-li však spolkový život v souladu s Tocquevillovým míněním nejlepší zárukou, že se občané demokracie nestanou posledními lidmi, pak v soudobých společnostech čelí neustálému ohrožení. Možnost smysluplného společenství nesnižují vnější síly, ale samotné principy svobody a rovnosti, jež jsou jeho základem a v dnešním světě se stále více prosazují.
Podle anglosaské verze liberální teorie, která stála u zrodu Spojených států, mají lidé dokonalá práva, ale nikoli povinnosti ke svým společenstvím. Tyto povinnosti jsou nedokonalé, protože se odvozují od práv; společenství existuje jen proto, aby chránilo práva. Morální závazky jsou proto výhradně smluvní. Nestojí za nimi Bůh, strach o věčný život nebo přirozený řád vesmíru, ale spíše soukromý zájem smluvní strany na dodržení smlouvy s ostatními.
(7336, Konec dějin a poslední člověk, Praha 2002, kap. 30, str. 305.)

Pavel Eisner (1948)

A slova přináležitá: křivditi, křivé svědectví, křivdivý – zde všude představa geometrická, aplikovaná na oblast hodnot mravních, v dokonalé shodě s opakem křivdy a křivdění, s oblastí pravdy a pravosti, kde se rovněž vychází z představy geometrické a prostorové –stačí srovnat rčení pravá vlna – pravý úhel anebo slova právo a pravítko.
Není to výhradní zvláštnost česká, ale to jí neubírá na památnosti. Zvlášť památná je však tvarová a zvuková spodoba slov křivda a pravda. Bezprostředně vybízí, abychom křivdu pokládali za opak pravdy, za lež tedy, a abychom v nepravdě viděli křivdu páchanou na bližním.
Kéž bychom pokládali, kéž bychom ty dvě tak viděli – pravdu a křivdu!
(7557, Čeština poklepem a poslechem, Praha 1996, str. 140 – heslo „Křivda“.)