Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Francis Fukuyama (2002)

Druhým zdrojem práva je člověk nebo, chcete-li, společnost jedné konkrétní kultury. Toto právo je v zásadě pozitivistické. Jinými slovy, jakmile společnost něco definuje jako právo, automaticky se to právem stává. Existují zde sice určité procedurální testy, které mají právo posoudit (schvalování většinou hlasů, zakotvení práva v ústavě), ale není žádný test , který by prověřoval samu podstatu lidského práva. Tady stojíme před zcela zásadní otázkou. Pokud má pravdu Huntigton, pak nejsou lidská práva, jako je právo na shromažďování, náboženství nebo na svobodu projevu, univerzálně platná, ale musíme je chápat jen v kontextu západní kultury.
A pokud Huntington nemá pravdu, a lidská práva, jak je známe na Západě, jsou univerzální, jaký k nim pak mají poměr ostatní kultury? Je historickým faktem, že mezi tradičním křesťanstvím a současnými světskými lidskými právy existuje spojitost. Není náhoda, že pojem moderních lidských práv vzešel z půdy moderního křesťanského rozkolu, přesněji řečeno z protestantské reformace. Mnoho filosofů, Hegel, Toqueville nebo i antidemokrat Nietzsche, tvrdili, že moderní liberální demokracie je ve skutečnosti sekularizovanou formou křesťanství. Ale navzdory tomuto kulturně danému původu lidských práv si musíme položit otázku, zda naše koncepce práva, i když pochází ze Západu, není sama určitým univerzálním statkem. Zde můžeme uvést příklad z vědy. Pro vědu je charakteristický manipulativní přístup k přírodě, který vznikl v určitém historickém období v Evropě. Ale jakmile se zrodil, stal se univerzálním vlastnictvím, které může používat celé lidstvo. Přemýšlím o tom, zda podobný model neplatí i pro západní lidská práva, a tuto otázku nechávám otevřenou. Osobně si však myslím, že pro tezi o univerzální platnosti lidských práv existuje několik důkazů.
Za prvé, ve dvacátém století jsme mohli sledovat celosvětové rozšířen demokratických institucí, které jsou vlastně zhmotněním „západního“ chápání lidských práv. Tím, že tyto instituce zakořenily v rozličných kulturách, dokázaly, že nejsou ryze západní.
Dále bych chtěl poukázat na pohyb lidí. Desítky milionů lidí přichází z tradičních, nezápadních společností na Západ, kde se usazují a velice často přijímají západní hodnoty. V opačném směru j tento tok lidí naprosto zanedbatelný. Pro mě to znamená, že většina lidí na celém světě, jak se v angličtině říká, volí demokracii nohama.
(Proslov na Fóru 2000 – viz též: www.forum2000.cz.)
(Všeobecná platnost lidských práv, in: Liter. noviny č. 43, 24.10.2001, str. 11.)

Francis Fukuyama (2002)

Nyní ještě k našemu současnému diskursu o lidských právech. Kdo se objektivně podívá na způsob, jakým probíhá tato diskuse na Západě, musí přiznat, že vidí především obrovský zmatek. V posledních desetiletích se práva ohromně zmnožila. … Dochází k jakési explozi práv a tím i k narůstání všeobecného zmatku.
To je ovšem jen jedna z příčin, mám jich tu celý seznam. Další z důvodů onoho zmatku lze vidět v tendenci k jakési inflaci práv. …
Další zdroj zmatku v oblasti lidských práv souvisí s využíváním jazyka lidských práv pro vedení ideologického boje mezi liberální demokracií a socialismem. Tady odkazuji na práva první a druhé generace, na rozdíl mezi individuálními a sociálními právy. Tento boj se ještě stále vede na fórech o lidských právech, ačkoli věřím, a jistě tu budou lidé, kteří se mnou nebudou souhlasit, že ho po roce 1989 prakticky již vyhráli zastánci lidských práv první generace. Tehdy se v plném světle ukázalo, že práva druhé generace jsou sice bohulibá, ale ve skutečné společnosti jich nelze dosáhnout jinak než na úkor zásadních práv první generace, jako je právo na soukromé vlastnictví, shromažďování nebo na svobodu projevu. Je velmi těžké komplexním způsobem uplatňovat sociální práva, aniž by se nejdřív dodržovala práva první generace.
Jiná příčina popsaného zmatku souvisí s kulturním relativismem, s argumentem, že lidská práva vycházejí z různých hodnot, které mezi sebou nelze poměřovat.
Vezmeme-li toto všechno v úvahu, může nás to svádět k otázce, zda bychom neměli přestat diskutovat a zaujmout raději k lidským právům čistě utilitární přístup. Vycházet prostě z definice zájmů. Není snad ani potřeba říkat, že tudy cesta nevede. Jazyk lidských práv, diskuse o jejich charakteru a původu, je totiž v současném světě jedinou branou, kterou se můžeme dostat k diskursu o těch nejdůležitějších morálních otázkách.
(Proslov na Fóru 2000 – viz též: www.forum2000.cz.)
(Všeobecná platnost lidských práv, in: Liter. noviny č. 43, 24.10.2001, str. 11.)

Francis Fukuyama (2002)

Dovolte, abych se teď zmínil o tom, odkud vlastně lidská práva pocházejí, a využil tak příležitosti do určité míry projasnit zmatek, který právě s jejich původem souvisí. Myslím, že můžeme uvažovat o třech základních zdrojích práva: práva od Boha, od člověka (ženy nebo muže) a ta, která se odvozují od přírody. Postupně se budu všem třem věnovat.
Původním zdrojem práva, který ale my na Západě od dob liberálního osvícenství odmítáme, byl Bůh nebo náboženství. John Locke začíná své druhé Pojednání o vládě dlouhou polemikou, ve které hovoří o svatém právu králů a o sekularismu západní koncepce práv. Dnes by se mohlo zdát, že právě v sekularismu, který mnoho muslimů odmítá, leží zásadní dělítko mezi islámským světem a Západem. Než řekneme, že se tu jedná o nepřekonatelný kulturní rozdíl, musíme se ale nejprve zamyslet nad tím, proč vlastně světský stát na Západě vznikl. Osobně se domnívám, že růst moderního liberalismu a zrod světského státu mají své kořeny v neschopnosti západní společnosti dosáhnout na určitém politickém základě náboženské shody. Právě tato neschopnost vedla k horečným sektářským rozbrojům v šestnáctém a sedmnáctém století. I české země prodělaly krvavé bitvy mezi nejrůznějšími sektami, které vždy prosazovaly své náboženství na úkor druhých. Právě hrůzy třicetileté války vedly Hobbese, Locka nebo Montesquieua a jim podobné filosofy k argumentu o nutnosti oddělení státu od církve, protože pochopili, že shoda náboženství je neuskutečnitelná. Muslimové dnes stojí před podobnou volbou.
Trvají-li na jednotě náboženství a politiky, oddělují se nejen od křesťanského a sekulárního světa, od židů, hinduistů a dalších kulturních skupin, ale v dlouhodobější perspektivě se mi zdá, že se rozdělí i mezi sebou. A to ze stejných důvodů, z jakých v době náboženských válek rozdělilo lidi křesťanství. …
(Proslov na Fóru 2000 – viz též: www.forum2000.cz.)
(Všeobecná platnost lidských práv, in: Liter. noviny č. 43, 24.10.2001, str. 11.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Vztah metaforičnosti je charakteristický pro veškerou skutečnost, pro celý reálný Vesmír. Každý reálná částice a každé reálné kvantum představuje událost, která se děje uprostřed jiných částic a kvant a v nějakém druhu souvislosti s nimi. Pouze virtuální částice je původně (svým vznikem) na ničem „reálném“ nezávislá a s ničím reálným (původně) nesouvislá. (Může se ovšem nahodit i případ, kdy virtuální částice se „náhodou“ vyskytuje v časové i prostorové blízkosti nějaké reálné (event. nějakého reálného kvanta) a pak může – výjimečně – dojít k interakci. Necháme-li však virtuální částice (a virtuální kvanta) stranou svého zájmu, platí, že každé kvantum a každá částice svým „chování“, průběhem svého „dění“ poukazuje mimo sebe, na nějaké jiné částice nebo jiná kvanta. Veškerá fyzika je založena na tom, že i nejmenším částice a kvanta na sebe nějak „typicky“ reagují, a formuluje pak tzv. zákony, platné pro jejich vztahy. Pochopitelně je úroveň toho, jak na sebe navzájem poukazují kvanta a nejmenší částice, velmi nízká, takže nahodilé odchylky jsou velmi vzácné. Chápeme-li však tuto „zákonitost“ či „typičnost“ správně, tj. nikoli kauzálně, nýbrž jako úroveň a povahu reaktibility, jíž se vyznačují „přirozené jednotky“ všech úrovní (my jim budeme říkat „subjekty“, protože jen subjekty jsou zdrojem aktivity a každá reakce je eo ipso akce), stává se dobře pochopitelným a přímo zřejmým, že se stoupáním úrovně subjektů stoupá také jejich schopnost se tu a tam vymknout oněm svíravým a donucujícím nezbytnostem a tak jejich „přirozená svoboda“. Ke skutečné svobodě dochází však až na úrovních nejvyšších, v našem případě na úrovni lidské, pokud ovšem je prostředí, v němž lidský subjekt vyrůstá a dospívá, náležitě připraveno asistovat při jeho vyšším a vyšším osvobozování. A toto osvobozování nikdy nespočívá jen v redukci předmětné svázanosti subjektu (ať „vnitřní“, přesněji „vlastní“ organizovaností, nebo podmíněností prostředí), nýbrž ve vynalezení nových způsobů „svobodné vázanosti“, jež na jedné straně dosavadní vázanosti většinou respektují, ale v čemsi podstatném je překračují a zpětně zahrnují do nového typu vázanosti. A teprve na této úrovni se svoboda, dosahovaná dodržováním „řádu“ nového, zvnějška nevynuceného typu, vzpřimuje a prosazuje k „metaforám“ a „metaforičnosti“ kulturního a politického druhu, výrazně sociálního a „politického“ v původním smyslu. (Písek, 040407-1.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Pochopíme-li metaforičnost jako významnou stránku každé reálné (realizované) skutečnosti, tedy ontologicky, máme otevřenou cestu k pochopení toho, čemu říkáme „nepředmětná stránka“, jíž se vyznačuje každé „pravé jsoucno“ (tedy subjekt resp. „přirozená jednotka“ apod.). To, co nám dokáže o každé „přirozené jednotce“ čili „pravém jsoucnu“ říci dnešní věda (především přírodní), redukuje každou skutečnost na pouhý předmět. To znamená, že takovou skutečnost vykládá tak, že ji nejprve izoluje (a tak z ní dělá pouhý „konstrukt“), a pak ji zapojuje do souvislostí, které musí rovněž konstruovat. Ve skutečnosti každé „pravé jsoucno“ je jednotou (nikoli totožností ani paralalitou) dvou stránek, nepředmětné a předmětné. Ale nejen to: také předmětná stránka funguje u „pravého jsoucna“ jako „jednota“, ale její jednota je zajišťována příslušnou vnitřní stránkou. (Sem by náleželo poznamenat, odkud se bere jednota vnitřní stránky samé, ale to je značně komplikovaná souvislost.) Je to právě vnitřní stránka pravého jsoucna, která sjednocuje a také koordinuje veškeré akce a aktivity daného jsoucna. A to právě znamená, že tyto aktivity, jakmile jsou jednou realizovány, berou na sebe určitou dávku „předmětnosti“ a mohou být chápány jako předměty (předmětné skutečnosti), ale tato jejich předmětnost má metaforickou povahu, neboť poukazuje jak k jiným skutečnostem (přes zprostředkující funkci vnitřní stránky), tak k samotné vnitřní stránce pravého jsoucna. Bez takto chápané „metaforičnosti“ každého pravého jsoucna nelze náležitě porozumět tomu, co bytostně přesahuje vnější stránku každého jsoucna, kterou lze dělit a analyzovat, a co umožňuje a zakládá její organizaci, díky které rozpoznáváme, že jde o „celek“. Rozdělíme-li celek na jeho „části“, pak to, co rozdělit nejde, je sám celek. A je tomu tak proto, že celek a jeho celostnost je zakládána zevnitř, tj. vnitřní stránkou resp. jejím prostřednictvím. (Písek, 040413-1.)