Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Albert Schweitzer (1931)

… Tak činí eschatologické pojetí života Ježíšova konec všemu pochybování o věrohodnosti evangelií Markova a Matoušova. Ukazuje, že podávají zprávu o veřejné činnosti Ježíšově podle věrného, až do podrobností spolehlivého podání. Je-li v tomto podání něco temného nebo zmateného, vyplývá to v podstatě z toho, že již sami učedníci nerozuměli v celé řadě případů smyslu slov a činů Ježíšových.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 48.)

František Palacký ()

Nevím, kdo první pronesl tu větu, jakožto výklad ponětí o státu, že prý „stát jest společnost mocí chráněná“, ani nechci dávati se do zpytování, má-li definice tato všecky potřebné logické vlastnosti, je-li … Ale vyznati se musím, že výklad ten dobře se mi líbí z té příčiny, poněvadž nepouštěje se ani také do mnohostranného rozbírání ponětí o společnosti, chci jen obrátiti pozor na to, že není společnosti jakékoli bez ouvazku právního, který drží dohromady oudy její, že tedy podstata její záleží v jisté míře práv a povinností, vztahujících se k jistému počtu osob. Z toho následuje, že v ponětí společnosti již obsažen jest moment práva vůbec, a že tudíž ve výkladu nahoře podaném o státu zahrnují se zjevně nejen oba hlavní působcové jeho, právo totiž i moc, ale i oučel, pro kterýž se působí, t. bezpečí všech společníkův neboli občanův. /
Stát tedy vůbec jen tam vzniknouti a trvati může, kde společnost jakákoli, malá nebo veliká, mocna jest chrániti, a, jak se samo sebou rozumí, také uchrániti se naproti všem jiným buď osobám neb společnostem. Nemá-li tedy který stát dosti moci čili síly, aby mohl i doma udržeti a pojistiti vládu práva, i odolati každému násilí z ciziny naň se valícímu, přestává býti zvláštním státem, a buďto rozpadá se na více států neodvislých, anebo musí podniknouti pod jinou vyšší jednotu státní. Míra tedy státní jednoty může býti velmi rozličná, dle okolností času i místa, jak totiž kde obec která stačí odolati vůlí i silou svou vůli a síle kterékoli jiné obce, jí se dotýkající. Ve starém Řecku i ve starém Slovansku mohlo trvati množství státův drobných, pokudkoli neměli činiti nežli se sousedy sobě více méně rovnými; jakmile ale počali dotýkati se jich státové prostrannější a mohutnější, ku př. tam Peršané, Macedoni, Římané, zde Huni, Avarové, Karolingové atd. musili i oni buďto podnikati skrze federaci pod jednotu státní vyšší a mocnější, aneb ztratiti dokonce samostatný byt svůj. I Čechy mohly uhájiti samostatnost a nezávislost svou, pokud obklíčeny byly státy jim v síle více méně rovnými, jakové byly Polsko, Uhersko a Německo nespojené. Za naší doby ale centralisace světová, množící se více a více, nedovoluje netoliko utvoření se, ale ani dlouhého trvání státův nevelikých, zvláště uprostřed pevniny Europské etc.etc.
(Zůstalo nedopsáno, poprvé vyšlo in: Radhost III, 255-256.)(Politický aforismus o státu [1848], in: 3322, Spisy drobné I., Praha 1898, S. 7-8.)

František Palacký ()

… Dále o tom mluviti nechci, an bych sotva ubrániti se mohl trpkých reflexí; doložím jen, že co tu vynáším na jevo, nemá nikoli do sebe půvabu novosti, jelikož ve smyslu tomtéž měl jsem čest již po dvakrát vysloviti se veřejně ve sněmovně panské ve Vídni (21.června i 27.srpna 1861), jakož dosvědčují zápisky její stenografické. Nevážím já sobě výčitky, od protivníkův tak často činěné, že vždy ohřívám a opakuji tytéž řeči již zastaralé. Stáří pravdy sahá nad stáří všehomíra: jen lež zjevuje se vždy nová, jelikož umírá pokaždé v okamžení, jak mile poznána bývá.
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)

Ladislav Hejdánek (1991)

Když říkáme, že již se vznikem první církve došlo ke změně křesťanské orientace v tom smyslu, že Ježíš jako svědek víry se stal předmětem víry, pak zřejmě nejstarší dokumenty pro tuto změnu můžeme najít právě u Pavla, v jeho listech. U Pavla bylo něco takového usnadněno tím, že se s Ježíšem za jeho života nikdy osobně nesetkal. Není pravděpodobné, že by sám Pavel byl jako první prorážel tuto novou orientaci; naopak máme důvody, proč se domnívat, že tuto koncepci prostě od prvních křesťanů převzal, a teprve potom ji domýšlel a energicky šířil. Nicméně právě v této záležitosti spočívá obrovský vnitřní rozpor celého křesťanského zvěstování. Evangelium jakožto dobrá zpráva není už jenom MYTHOS, není jen spásným vyprávěním, magicky mocným povídáním, ale má svůj „předmět“, který je sám tím rozhodujícím: něco se stalo, událo, a ona dobrá zpráva je zvěstí o tom, co se událo. Důraz na to, že se to událo – a že to tedy není jen nějaké posvátné dění, které se stále znovu opakuje – je v první církvi zcela nepochybný a přetrvává až do doby, kdy jsou formulována základní vyznání víry. Rozhodující tedy není posvátná nauka, nýbrž historická událost. Křesťanství je nemyslitelné jako učení o zcela vymyšleném mesiášovi. Rozhodující je, že v Ježíši z Nazaréta šlo o konkrétního, skutečného, „pravého“ člověka, nikoliv pouze o heroa nebo dokonce boha, jak tomu bylo v mýtech. A nyní tu je následující otázka: co vlastně z tohoto konkrétního, skutečného, „pravého“, historického Ježíše zůstalo v křesťanském zvěstování? Jak lze srovnat s tou nesmírnou závažností historické skutečnosti Ježíšovy tak přemrštěný důraz na správné učení o Kristu, pravověrnou christologii? Je vůbec možná nějaká věda (byť theologická) o jedinečném člověku? (Praha, 91nnoo.n.)

František Palacký (1865)

... Nevážím já sobě výčitky, od protivníkův tak často činěné, že vždy ohřívám a opakuji tytéž řeči již zastaralé. Stáří pravdy sahá nad stáří všehomíra: jen lež zjevuje se vždy nová, jelikož umírá pokaždé v okamžení, jak mile poznána bývá.
(Idea stát Rakouského, in: Spisy drobné, díl I., Praha 1898, str. 243.)