Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Palacký ()

Nevím, kdo první pronesl tu větu, jakožto výklad ponětí o státu, že prý „stát jest společnost mocí chráněná“, ani nechci dávati se do zpytování, má-li definice tato všecky potřebné logické vlastnosti, je-li … Ale vyznati se musím, že výklad ten dobře se mi líbí z té příčiny, poněvadž nepouštěje se ani také do mnohostranného rozbírání ponětí o společnosti, chci jen obrátiti pozor na to, že není společnosti jakékoli bez ouvazku právního, který drží dohromady oudy její, že tedy podstata její záleží v jisté míře práv a povinností, vztahujících se k jistému počtu osob. Z toho následuje, že v ponětí společnosti již obsažen jest moment práva vůbec, a že tudíž ve výkladu nahoře podaném o státu zahrnují se zjevně nejen oba hlavní působcové jeho, právo totiž i moc, ale i oučel, pro kterýž se působí, t. bezpečí všech společníkův neboli občanův. /
Stát tedy vůbec jen tam vzniknouti a trvati může, kde společnost jakákoli, malá nebo veliká, mocna jest chrániti, a, jak se samo sebou rozumí, také uchrániti se naproti všem jiným buď osobám neb společnostem. Nemá-li tedy který stát dosti moci čili síly, aby mohl i doma udržeti a pojistiti vládu práva, i odolati každému násilí z ciziny naň se valícímu, přestává býti zvláštním státem, a buďto rozpadá se na více států neodvislých, anebo musí podniknouti pod jinou vyšší jednotu státní. Míra tedy státní jednoty může býti velmi rozličná, dle okolností času i místa, jak totiž kde obec která stačí odolati vůlí i silou svou vůli a síle kterékoli jiné obce, jí se dotýkající. Ve starém Řecku i ve starém Slovansku mohlo trvati množství státův drobných, pokudkoli neměli činiti nežli se sousedy sobě více méně rovnými; jakmile ale počali dotýkati se jich státové prostrannější a mohutnější, ku př. tam Peršané, Macedoni, Římané, zde Huni, Avarové, Karolingové atd. musili i oni buďto podnikati skrze federaci pod jednotu státní vyšší a mocnější, aneb ztratiti dokonce samostatný byt svůj. I Čechy mohly uhájiti samostatnost a nezávislost svou, pokud obklíčeny byly státy jim v síle více méně rovnými, jakové byly Polsko, Uhersko a Německo nespojené. Za naší doby ale centralisace světová, množící se více a více, nedovoluje netoliko utvoření se, ale ani dlouhého trvání státův nevelikých, zvláště uprostřed pevniny Europské etc.etc.
(Zůstalo nedopsáno, poprvé vyšlo in: Radhost III, 255-256.)(Politický aforismus o státu [1848], in: 3322, Spisy drobné I., Praha 1898, S. 7-8.)

František Palacký ()

… Dále o tom mluviti nechci, an bych sotva ubrániti se mohl trpkých reflexí; doložím jen, že co tu vynáším na jevo, nemá nikoli do sebe půvabu novosti, jelikož ve smyslu tomtéž měl jsem čest již po dvakrát vysloviti se veřejně ve sněmovně panské ve Vídni (21.června i 27.srpna 1861), jakož dosvědčují zápisky její stenografické. Nevážím já sobě výčitky, od protivníkův tak často činěné, že vždy ohřívám a opakuji tytéž řeči již zastaralé. Stáří pravdy sahá nad stáří všehomíra: jen lež zjevuje se vždy nová, jelikož umírá pokaždé v okamžení, jak mile poznána bývá.
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)

František Palacký (1865)

... Nevážím já sobě výčitky, od protivníkův tak často činěné, že vždy ohřívám a opakuji tytéž řeči již zastaralé. Stáří pravdy sahá nad stáří všehomíra: jen lež zjevuje se vždy nová, jelikož umírá pokaždé v okamžení, jak mile poznána bývá.
(Idea stát Rakouského, in: Spisy drobné, díl I., Praha 1898, str. 243.)

Ludwig Wittgenstein (1937-44)

23. Die Krankheit einer Zeit heilt sich durch eine Veränderung in der Lebensweise der Menschen und die Krankheit der philosophischen Probleme konnte nur durch eine veränderte Denkweise und Lebensweise geheilt werden, nicht durch eine Medizin die ein einzelner erfand.
Denke, daß der Gebrauch des Wagens gewisse Krankheiten hervorruft nd begünstigt und die Menschheit von dieser Krankheit geplagt wird, bis sie sich, aus irgendwelchen Ursachen, als Resultat irgendeiner Entwickelung, das Fahren wieder abgewöhnt.
(5981, Bemerkungen über die Grundlagen der Mathematik, Werkausgabe Bd. 6, Suhrkamp 1984, S. 132.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Pojmovost toho typu, jakou vynalezli staří Řekové, je dnes těžce otřesena, a to proto, že byla a dosud je spjata se zpředmětňováním všeho, co je pojmově uchopeno, i když to samo nemá předmětný charakter (nebo to nemůže být na předmětnost redukováno). O skutečnou krizi jde proto, že není předem jasné, zda bude překonána, ba dokonce, zda vůbec může být překonána. Tato krize nemůže být překonána odvratem od pojmů a pojmovosti a návratem k narativitě; překonána může být jen tak, že najdeme (nebo spíš vynalezneme) jiný, nový typ pojmového myšlení. To znamená: krize pojmovosti nemůže být zažehnána ani překonána tím, že od pojmovosti upustíme, nýbrž tak, že rozpoznáme, v čem přesně je stará pojmovost nevyhovující a v čem naopak musí být zachována a snad i vylepšována a zdokonalována. Po mém soudu jde o pečlivé a zcela zřetelné odlišení dvou významů dosud užívaného termínu „předmět“ (objekt, Gegenstand apod.), nebo ještě lépe rozlišením tematizace od zpředmětnění. Už jen jazykově je slovo předmět zatíženo: jde o to, co je „hozeno před“ čili „před-meteno“; v němčině jde o to, co „stojí před“ (was uns gegenüber steht), přičemž v obou případech jde o nápodobu latinských a původně řeckých termínů (obiectum, PROBLÉMA). Na rozdíl od narativity dovoluje pojmovost přesnou identifikaci intencionálního cíle; proto musí být pojmovost zachována a nikoli omezována nebo zpochybňována. Ale protože je již od řeckých počátků zatížena zpředmětňováním, tj. vytvářením předmětných myšlenkových modelů i pro skutečnosti, které mají nejen předmětnou, ale také nepředmětnou stránku, a zejména pro tzv. ryzí nepředmětnosti, musíme přijít na to, jak pojmově přesně mínit (intendovat) i ne-předměty, tj. jak pracovat s myšlenkovými modely, které nezpředmětňují to, to není předmětné. O krizi pojmovosti tedy jde v tom smyslu, že zatím není jasné, zda se nám to podaří. (Zatím nechme stranou přesvědčení některých, že to vůbec není možné; nemělo by smysl je vyvracet čistě teoreticky – taková argumentace se stane zcela zbytečnou ve chvíli, kdy se ukáže, že to možné je. Předpokládat něco takového předem je neúčelná a představuje vlastně překážku myšlenkového experimentu.) (Písek, 040104-1.)