Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Palacký ()

Nevím, kdo první pronesl tu větu, jakožto výklad ponětí o státu, že prý „stát jest společnost mocí chráněná“, ani nechci dávati se do zpytování, má-li definice tato všecky potřebné logické vlastnosti, je-li … Ale vyznati se musím, že výklad ten dobře se mi líbí z té příčiny, poněvadž nepouštěje se ani také do mnohostranného rozbírání ponětí o společnosti, chci jen obrátiti pozor na to, že není společnosti jakékoli bez ouvazku právního, který drží dohromady oudy její, že tedy podstata její záleží v jisté míře práv a povinností, vztahujících se k jistému počtu osob. Z toho následuje, že v ponětí společnosti již obsažen jest moment práva vůbec, a že tudíž ve výkladu nahoře podaném o státu zahrnují se zjevně nejen oba hlavní působcové jeho, právo totiž i moc, ale i oučel, pro kterýž se působí, t. bezpečí všech společníkův neboli občanův. /
Stát tedy vůbec jen tam vzniknouti a trvati může, kde společnost jakákoli, malá nebo veliká, mocna jest chrániti, a, jak se samo sebou rozumí, také uchrániti se naproti všem jiným buď osobám neb společnostem. Nemá-li tedy který stát dosti moci čili síly, aby mohl i doma udržeti a pojistiti vládu práva, i odolati každému násilí z ciziny naň se valícímu, přestává býti zvláštním státem, a buďto rozpadá se na více států neodvislých, anebo musí podniknouti pod jinou vyšší jednotu státní. Míra tedy státní jednoty může býti velmi rozličná, dle okolností času i místa, jak totiž kde obec která stačí odolati vůlí i silou svou vůli a síle kterékoli jiné obce, jí se dotýkající. Ve starém Řecku i ve starém Slovansku mohlo trvati množství státův drobných, pokudkoli neměli činiti nežli se sousedy sobě více méně rovnými; jakmile ale počali dotýkati se jich státové prostrannější a mohutnější, ku př. tam Peršané, Macedoni, Římané, zde Huni, Avarové, Karolingové atd. musili i oni buďto podnikati skrze federaci pod jednotu státní vyšší a mocnější, aneb ztratiti dokonce samostatný byt svůj. I Čechy mohly uhájiti samostatnost a nezávislost svou, pokud obklíčeny byly státy jim v síle více méně rovnými, jakové byly Polsko, Uhersko a Německo nespojené. Za naší doby ale centralisace světová, množící se více a více, nedovoluje netoliko utvoření se, ale ani dlouhého trvání státův nevelikých, zvláště uprostřed pevniny Europské etc.etc.
(Zůstalo nedopsáno, poprvé vyšlo in: Radhost III, 255-256.)(Politický aforismus o státu [1848], in: 3322, Spisy drobné I., Praha 1898, S. 7-8.)

František Palacký ()

… Dále o tom mluviti nechci, an bych sotva ubrániti se mohl trpkých reflexí; doložím jen, že co tu vynáším na jevo, nemá nikoli do sebe půvabu novosti, jelikož ve smyslu tomtéž měl jsem čest již po dvakrát vysloviti se veřejně ve sněmovně panské ve Vídni (21.června i 27.srpna 1861), jakož dosvědčují zápisky její stenografické. Nevážím já sobě výčitky, od protivníkův tak často činěné, že vždy ohřívám a opakuji tytéž řeči již zastaralé. Stáří pravdy sahá nad stáří všehomíra: jen lež zjevuje se vždy nová, jelikož umírá pokaždé v okamžení, jak mile poznána bývá.
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)

Henri Bergson (1932)

... Co se to ale stalo? Jakým způsobem se spravedlnost vynořila ze společenského života, uvnitř kterého nejasně spočívala, povznesla se nad něj, výše než všechno ostatní, a stala se kategorickou a transcendentní? Připomeňme si tón a akcent izraelských proroků. To jejich hlas slyšíme, když se /57/ stala a byla strpěna velká nespravedlnost. Z hloubi staletí pozvedají svůj protest. Spravedlnost se sice od jejich dob podstatně rozšířila. Ta, kterou kázali, se týkala především Izraele; jejich rozhořčení nad nespravedlností, to byl Jahvův hněv nad neposlušným lidem nebo nad nepříteli tohoto vyvoleného lidu. Pokud některý z nich jako Izajáš mohl pomýšlet na univerzální spravedlnost, to proto, že Izrael, vyvolený Bohem mezi ostatními národy, spojený s Bohem smlouvou, se tyčil tak vysoko nad ostatním lidstvem, až se jednoho dne stal vzorem. Přinejmenším ale dali spravedlnosti vášnivě imperativní povahu, a tu si již podržela a otiskla ji od té doby do nekonečně rozsáhlejší látky. – ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 56-57.)

František Palacký (1865)

... Nevážím já sobě výčitky, od protivníkův tak často činěné, že vždy ohřívám a opakuji tytéž řeči již zastaralé. Stáří pravdy sahá nad stáří všehomíra: jen lež zjevuje se vždy nová, jelikož umírá pokaždé v okamžení, jak mile poznána bývá.
(Idea stát Rakouského, in: Spisy drobné, díl I., Praha 1898, str. 243.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Myšlenka rovnosti se sice v celých dějinách jeví jako velice přitažlivá pro mnohé lidi (a zejména pro ty, kteří mají šanci na takové „rovnosti“ vydělat), ale je popravdě v rozporu se „spravedlností“. Už Aristotelés trefně připomněl, že máme-li „rovně“ (stejně) jednat s nerovnými, musíme s nimi jednat „nerovně“ (nestejně, odlišně). Vidíme to dnes třeba na přístupu mladých lidí ke studiu, tj. k vzdělávání: nejde jen o to, aby zkoušky byly stejné (rovné) pro všechny, ale např. také o to, aby „rovné“ přijímací zkoušky ve skutečnosti nepreferovaly mladé lidi, kteří už v rodině měli příznivé podmínky a tedy náskok před jinými. Prostupnost mezi různými vrstvami společnosti potřebuje nejen rovná pravidla, ale také určitou asistenci ze strany těch privilegovaných. Na druhé straně však tato asistence nesmí mít jen „formální“ povahu, tj. nesmí být pouhým „usnadněním“ v podobě snížení nároků. (Typickým fenoménem byl v letech po „únoru“ nábor tzv. dělnických kádrů, motivovaný především zásadní nedůvěrou k „buržoazní inteligenci“, vyplývající – zejména u nás – z komplexu polovzdělanců ve vedení KSČ.) Mám za to, že právě v tomto ohledu byla situace za první republiky docela otevřená, i když ovšem nikoliv ideální. Má zkušenost ze střední školy: celá řada přijatých spolužáků měla v prvních letech značné problémy ve srovnání se syny lékařů, advokátů, pedagogů apod., zatímco v dalších letech to mnozí v soutěži nejen dotahovali, ale často se dostávali mezi špičky (a posléze uspěli i na vysokých školách). Zároveň bylo docela poučné sledovat, jak někteří starší profesoři (kteří sami studovali ještě za Rakouska) dávali jakoby už předem najevo jakési téměř opovržení ve vztahu ke studentům z nižších vrstev (v našem případě to bylo asi nejnápadnější v případě prof. Mikana – třeba když šlo o Vláďu Čejchana nebo učitele hudby Lišku apod.). U mladších profesorů, kteří vystudovali už v republice, to téměř nebylo vidět. Nedávno jeden rozhlasový program o Krieglovi připomněl, jak byl po svém příchodu z Haliče do Prahy příjemně překvapen jednáním profesorů, a to bylo ještě před rozpadem Rakouska. Řekl bych, že proti úsilí „zdola“ o dosažení rovnosti tu stojí „spravedlivé“ jednání shora: prostě spravedlnost je vyšší cíl než pouhá rovnost, a to i tam, kde volání po rovnosti je oprávněné a tudíž jakoby „spravedlivé“.
(Písek, 080411-4.)