LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

František Xaver Šalda (1919)

... Neboť nikdy nebyl v Čechách takový ne/104/dostatek čestné chudoby, jako jest dnes. Čestné chudoby: rozuměj chudoby, která jest uctívána proto, že cítí se její mravní krása a moc; chudoby, která mohla se obohatiti a odmítla to, poněvadž chtěla zachovati neporušenu svou duševní výsostnost. Chudoby jako byla chudoba Mánesova a Alšova, Smetanova a Nerudova, Němcové a Havlíčkova. Chudoby, která dávala darem, aby zůstavila příklad a aby napověděla, že jsou jisté špinavé ruce, z nichž opravdový umělec nebo tvůrce nemůže přijmout nic, co by neponížilo. ...
Chudoba, již mám na mysli, není bída nebo nuzota. Chudoba, čestná chudoba jest všude tam, kde tvůrce žije ze mzdy za své dílo, a ne z renty, ne z kapitálu, kterého získal obchodními triky a kalkulacemi; kde jest dělníkem, jemuž den dává za práci chléb.
Takové chudoby jest nám dnes třeba jako soli; nejen v uměleckém životě, ale především v životě politickém. Politika jako cesta k obohacování se, to jest slovo pro úpadek dnešní doby; to jest zlo, které nebylo známo v Čechách ještě před padesáti nebo šedesáti lety, to jest rakovina, která se nasadila v národní tělo zároveň s oficiálností české politiky, rozuměj od chvíle, kdy česká politika opustila stanovisko zásadního odboje a jala se smlouvati se s Vídní a dobývati tzv. úspěchů hmotných. Trest za ně šel vzápětí. A dnes, kdy „vdolky svobody“ – abych mluvil obrazem Štefánikovým – jedí nejen ti, kteří jich nepekli, nýbrž nejčastěji i ti, kteří bránili je péci, stává se tato hanba obecnou.
Vlastní příčina, proč úcta k nám na Západě, u spravedlivé a poučené ciziny klesá, jest v tom, že není u nás čestné chudoby, že není u nás úcty k pravé zásluze a vědomí pravých hodnot, /105/ nýbrž jen shon a chvat po chvilkovém úspěchu, koupeném sebenečestněji.
V době, kdy tato země jest černa od špinavých rukou, od rukou, které kradly, loupily, lichvařily, hazardně hrály a podváděly, dal by se celý obrodný program pravé kulturní politiky shrnouti ve dvě tři slova: Sem s čistýma rukama chudých!
(O čestné chudobě, in: Soubor díla FXŠ, sv. 20, Kritické projevy 11, Praha 1959,
str. 103-05.)

František Xaver Šalda (1927)

Mužný? Lyrický? Naprosto ne. Kritik má být kritický. Nic víc, nic míň; co mimo to, zbytečné. Jako básník má být básnický. A kdy je kritik kritický? Nejprve, na nižším stadiu: když je nedůvěřivý; když nevěří tomu, co mu o sobě napovídá autor; nýbrž zpřevrací všecko, aby ho usvědčil, aby se ujistil o opaku. A za druhé, na vyšším stadiu: když kriticky tvoří. A kdy to činí? Když vytváří kritéria. Kritik, který nestvořil svého kritéria nebo svých kritérií, není mně kritikem ve vyšším smyslu slova, i kdyby se mně stokrát denně dušoval mužností, chlapskostí atd. Je mně v nejlepším případě zábavný silák s nádechem dryáčnictví. Ale ne síla. Pozér a dekoratér, byť naruby. Síla se nevynáší a nestylisuje takto v herslo; nýbrž působí, tvoří, projevuje se v díle.
(Kritika a nekritika, in: Soubor díla FXŠ sv. 22, Kritické projevy sv. 13, Praha 1963, str. 207.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Staré úsloví říká, že omezení dělá mistra. Jistě na tom něco je; ovšem je otázkou, zda to platí pro každou činnost, nebo ještě lépe, zda můžeme uznat, že v každé činnosti (nikoli náhodné, ale promyšlené a zamýšlené) je takové „mistrovství“ opravdu žádoucí a cílem. (Bohužel se tato zkušenost někdy trivializuje poukazem k tomu, že nikdo nemůže přece dělat všechno, ale jen něco, a tím se ztratí vnímavost pro víc.) Tak třeba v posledních desetiletích a letech se rozšiřuje povědomí o tom, že specializace ve vědách sama nestačí, i když je zřejmé, že se bez ní už věda nemůže obejít. A tak se začíná stále silněji zdůrazňovat nejen význam hraničních disciplín, ale vůbec multidisciplinarita a interdisciplinarita. Možná, že to částečně souvisí s problémem řádu (a pořádku): když se to s pořádkem, plánováním a programováním přežene, uzavírají se tím vždy jakési cesty, které by eventuelně mohly vést někam jinam, než kam ukazuje stanovený a udržovaný program. Proto je třeba vždycky posuzovat, o jakou činnost jde a zejména v čem vlastně spočívá v její přínos, jaký je smysl určitého řádu a pořádku, který ovšem vždy k nějakému omezení vede. A to zase ukazuje, jak důležité je nechávat v každém „řádu“ jakási volná místa, jakési mezery, a také si stále dostatečně uvědomovat, že řád musí něčemu sloužit, být k něčemu dobrý (a k čemu: to, k čemu má řád sloužit, nemůže a nesmí být součástí, složkou toho řádu samého).
(Písek, 100919-2.)

František Xaver Šalda (1919)

Pravdu! Nic než pravdu! A jen pravdu! Národu musí vědec a básník říkat jen pravdu, podávat jen ryzí pravdu! Našel jsem, lidé, pravdu! Tak hudruje, kouleje přitom strašlivě očima, revoluční vědec Kazimír Sádlo. Jest to jeho způsob opíjeti se vědeckým ctnostnictvím a dělati tím universitní kariéru. ... Má pravdu nejinak hmotně než jiný jablko nebo kámen v hrsti.
A zatím: celá jeho pravda, již takto na trhu vykřikuje, smrdí hůř než ryba týden leklá.
A zatím: pravda! Co jiného než cíl stále unikající, dráždící křídla k letu závratnějšímu a závratnějšímu? Slovo podobenství pro tvorbu a její hrůzy a sladkosti! Vteřinová duha, rozklenutá nad svárem slunce a bouřky! Chvíle sladké iluse – sen bojovníka, když na chvíli zdříml ... s otevřeným zrakem! Šíp vystřelený do ohniska, které stále uniká, neboť jest samo šíp ... jiného vyššího ohniska! Stupeň na hvězdném žebříku Jakubově, který se bortí, jakmile jsi na něj položil ne nohu, ale myšlenku!
A jaká by to byla pravda, aby se nestala nepravdou, sotva byla vyslovena? Což snese vězení slov déle než paprsek sluneční klec ... ona, která jest jen jiné slovo pro nejvyšší svobodu duše?
Pravda stojí za tolik, zač byla koupena. Jsou pravdy lacinější /119/ než housky; jsoun jiné, pro něž větší škoda shýbnouti se než pro rezavý hřebík na silnici. A jsou jiné, jež nemohou býku zaplaceny ani životem, ani smrtí. A jest ona jediná, poslední, stále tušená ... Křídla ti rostou, myslíš-li na ni, a duše volá: Zab mne bleskem své záře, abych nikomu nepravil o slávě a kráse tvojí, – ale dříve přej mi na vteřinu zahlédnouti ji ...
Kdo netvoří, neměl by míti právo mluviti o pravdě, jako kdo nemiluje, neměl by mluviti o štěstí; soudně, soudněš, pravím, měl by býti zakázán tlach takový!
Ale mluví, může mluviti o svém štěstí opravdový milenec? Jeho štěstí jest právě jeho samota a neštěstí mělo by jméno tržiště. A opravdu tvořivý člověk, umnělec, vědec, že by mohl žvaniti o pravdě? Snad, až se budou prodávati a kupovati panny mezi lehkými holkami.
(Vruby a vroubky na poutnické holi F.X. Šaldy, in: 2125, Soubor díla FXŠ sv. 20, Kritické projevy sv. 11, Praha 1959, str. 118-19.)

František Xaver Šalda (1919)

Slovo mluvené a slovo psané vždycky se rozcházelo a bude se vždycky rozcházeti; jest tu jedno označení pro dvojí věc zcela různou. Mluvené slovo jest dorozumívací prostředek, psané slovo bylo a jest pomník. Mluví se pro vteřinu a z potřeby vteřiny, ale píše se pro věk. Mluví se do vzduchu, ale ryje se rydlem do kovové desky, teše se do stěny skalní. Obojí výraz má různý účel, různou optiku, různou perspektivu. V prvním případě jde o účelnost praktickou, o úspornost, v druhém o monumentálnost, o stavbu a členitost architektonickou.
(Vruby a vroubky na poutnické holi F.X. Šaldy, in: 2125, Soubor díla FXŠ sv. 20, Kritické projevy sv. 11, Praha 1959, str. 120.)