Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1935-36)

Básnické dílo není dotvořeno tou chvílí, kdy je dopsáno. Literární historie velmi neprávem obmezuje se na to, že nám vypisuje jen genesi díla, čímž rozumí jeho vytvoření od prvních podnětů a popudů až do jeho hmotného dohotovení. Druhá, a často větší a nesnadnější část úkolu, ji čeká: vypsat, jak dílo se obměňovalo v mysli těch generací následujících, které se jím zabývaly, které z něho žily, které se jím sytily a živily. To je druhá část životopisu díla – a ta velmi často, ano pravidlem, bývá zanedbávána. U Máchy bije to zvláště do očí, jak se po jeho smrti jeho dílo rozrostlo a rozkošatělo, právě jako hořčičné seménko paraboly Ježíšovy, v mohutný, bohatě rozvětvený a rozkošatělý strom. Svůj život nemáme jen pro sebe, jako ho nemáme ze sebe; ani básnický život nepatří jeho nositeli, ale přerůstá jej nesmírně. I náš duch je v jistém vztahu a po jistém smyslu jen slupka, která chová živé semeno – jen je jakási plecha obilná, z níž vypadne zrno; plecha odpadne, ale zrno se ujme v prsti nových a nových dob a rozroste se v bohatství tvarů, o němž se ti nesnilo.
Po generaci vrstevníků Máchových, které byl Máj „škvárem“, které Máj „na kritiku ještě nedozrál“, přišly generace nové, které hleděly na dílo Máchovo zcela jinak: novýma očima. Přitahovalo je právě svými ná/156/pověďmi, tvárnými i myšlenkovými možnostmi v něm ukrytými. Čtly nejen to, co bylo napsáno v jeho řádcích, ale i mezi jeho řádky. Nová pokolení nalézala v něm namnoze ne-li celé odpovědi, alespoň náznaky odpovědí na otázky, které je mučily, na otázky jejich doby, jejich dne, jejich chvíle. Každá nová doba dává nový smysl starým dílům, pokud ovšem jsou hodnotná – je jejich vlastní prubířský kámen, na němž se přezkoušívá jejich životná nosnost a průkaznost. Rozvíjí a dopovídá jejich smysl. Skutečnost historická je něco neuzavřeného, její perspektiva se prohlubuje a přestavuje s každým novým úkolem, s každý novým výtvorem, který přináší nový čas.
(Hořčičné semeno Máchovo, in: 7424, Zápisník VIII, 1935-36, Praha 21994, fotoreprint, str. 155-56.)

František Xaver Šalda (1935)

… Dvě pravdy, dvě morálky, dvojí svědomí, dva systémy měřítek, to je mi pitvorná nehoráznost, ne-li něco horšího. Svědomí není ani individuálistické, ani kolektivistické, a pravda právě buď je, anebo není; a je-li, je vždycky jedna a universálná. Pravda jako mravnost je mi v usilování, v nejopravdovějším usilování celé bytosti, přiblížit se co nejvíce absolutnu, překonávat a překonávat stále a stále odpor determinismu a relativismu. To je mi sama podstata jak pravdy, tak mravnosti i svědomí. Člověk se rodí spoutaný v řetězech okolností, zděděných názorů a forem determinovaných prostředím a do smrti musí se z nich vybavovat a osvobozovat. Osvobozující se bytost a bytost věřící v možnost osvobození jest mi bytost /110/ mravná; každá jiná nemravná. Nevěřím tedy, že jsou nutné dva systémy měřítek, abychom pochopili ruskou svobodu. …
(Dopis Boh. Mathesiovi, in: 3162, Šaldův Zápisník, Praha 1934-35, s. 109-110.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Nejdůležitějších několik problémů, jimiž se musí zabývat v současné a nejblíže příští době, je spjato s důsledky rozpadu a rozvratu substančního myšlení. Nic netrvá beze změny, jsou jen různé rychlosti proměn. Pro porozumění změnám však nestačí srovnávat různé „stavy“ a zjišťovat rozdíly mezi nimi, ale třeba se pokusit pochopit a myšlenkově uchopit přechod od jednoho stavu k druhému, tedy kontinuálnost změny. Různé „stavy“, mezi nimiž se má odehrávat „kontinuální změna“ (a nikoli pouze střída malých odlišností), musí být do kontinuity spojovány a integrovány jen tak, že ta kontinuita odněkud začíná a někde končí, a to nejen prostorově, ale také a zejména časově. Jinak řečeno, jedním ze základních problémů je pojetí kontinuální změny, která má počátek, průběh a konec. Takové změně říkáme „událost“. A proto hned dalším velkým problémem je pojetí toho, jak dochází k počátku takové „události“. Má-li totiž jít o skutečný její začátek, nemůžeme tento začátek odvozovat po všech stránkách a ve všem z něčeho, co tu bylo ještě dříve, protože nic, co předcházelo počátku události, se nemohlo stát její součástí, dokud do jejího průběhu, do jejího celku nebylo pojato, přijato, zapojeno a organizačně učiněno její součástí. Aby totiž něco, co určité události, o kterou nám jde, mohlo být učiněno součástí jejího průběhu, je zapotřebí aktivního výkonu ze strany této události, jehož výsledkem bude nová integrita oné události. K tomu je ovšem nezbytně zapotřebí toho, aby tu ona událost už byla, aby byla už započata, aby už měla příležitost si ustavit svůj „subjekt“ jako zdroj svých akcí a aktivit; nic podobného nemůže být provedeno zvnějšku a nemůže být ani žádným následkem něčeho vnějšího. A tak se dostává k dalšímu ze základních problémů, totiž jak může událost jako celek aktivně zareagovat na cokoli „vnějšího“, a tudíž jak může ustavit svůj subjekt (resp. jak se může taková událost ustavit jako subjekt). Po mnohých staletích, po více než dvou a půl tisíciletích se tedy takřka ústředním problémem především filosofickým (ale určitě ne pouze filosofickým resp. na rámec filosofických výzkumů omezeným, protože jde také o problémy teoretické fyziky, a to jak fyziky toho nejmenšího, tak fyziky toho největšího, ale také a stále víc o problémy biologie, zejména o problém organismu jako individua, jako celku, atd.) problém startu, počátku, zahájení, a to jak v jednotlivých případech, tak v případě veškerenstva. Tedy starý problém ARCHÉ, i když nutně nově uchopovaný a formovaný (i formulovaný).
(Písek, 081101-1.)

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Homér ()

Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)