Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.


<<    <   2 / 29   >    >>
záznamů: 145

Víra a budoucnost

Ladislav Hejdánek (2003)
Mladý (relativně) Patočka v řeči k úmrtí Edmunda Husserla (1938) mluví o Husserlově „víře v moc ideálna“. O víc než desetiletí později (asi pod vlivem resp. pod inspirací Rádlovy Útěchy) začíná rozvrhovat myšlenku tzv. negativního platonismu, tj. myšlenku pochopení idejí jako negativních jsoucen, „ne-jsoucen“; kupodivu se zdá, že mu nenapadá tématizovat víru v tato ne-jsoucna, ačkoli v oné řeči praví, že tato víra je „konstitutivní pro evropskou vzdělanost vůbec“ a dává ji do těsné souvislosti s vírou v „tento smysl lidských dějin“. Pod vlivem těchto Patočkových myšlenek se mi jevilo jako naprosto nezbytné udělat malý krůček dál, totiž onu „moc“ ne-jsoucího (ne-předmětného) ideálna chápat rovněž jako ne-jsoucí (ne-danou), nýbrž jako přicházející, adventivní, a tedy „oslovující“ ne-předmětnou, niternou stránku subjektu. Tento krůček se mi jevil tím nutnější a ,logičtější‘ (pochopitelně nikoli ve smyslu školské logiky), když jsem si ujasnil původní smysl toho světodějného objevu starých židovských proroků, pojmenovaného slovem, překládaným od dob LXX do všech jazykových převodů Bible jako „víra“. Původně šlo skutečně o plné, životní spolehnutí na to jediné spolehlivé v tomto světě, totiž na to adventivní, na to přicházející. V tom také spočívá vlastní zdroj a také důsažnost dějinnosti a tím i základ skutečných dějin (které se „dějí“ jenom tam, kde jednají „dějinné subjekty“). Patočka ovšem vznik („založení“) umístil do Řecka; to bylo velké nepochopení, i když nikoli pouhý omyl; Rádl asi dobře viděl, že ta „víra“, jakou se domníval vidět v klasickém (homérském) Řecku, je blízká víře proroky objevované a vyhlašované, ale viděl také (ostatně podobně jako Hegel), že tato (jen praktická, ale nereflektovaná) víra byla v době vzniku a rozvíjení filosofického myšlení již podlomena, protože – jak bychom dnes řekli – zbavena své orientovanosti na skutečný svět (tedy i svět smyslového poznání, i když nejenom ten – viz onen podtext pesimismu, který je stále cítit ve vztahu k běhu tohoto světa) a na jeho dějinnost a dějiny a „děje“ vůbec. (Písek, 031018-1.)
vznik lístku: říjen 2003

Socialismus – jeho budoucnost

Ladislav Hejdánek (2007)
Tázat se po budoucnosti socialismu je vlastně jako tázat se po budoucnosti křesťanství. V obou případech jde o otázku, kterou historizující pozitivista musí odmítnout, protože na ni není schopen odpovědět. A pokud ji neodmítne, musí si ji přeinterpretovat, přesněji: musí otázku redukovat na prognózu, spočívající v odhadech, založených na tzv. dané minulosti a na tzv. aktuálně dané přítomnosti. Proč „takzvané“? Protože to není ani skutečná minulost, ani skutečná přítomnost, nýbrž jen jakési „suché kosti“, totiž jakási pseudo-objektivita, zbavená vztahu k lidem jakožto aktivním dějinným subjektům. To konkrétně znamená, že na otázku, jaká je budoucnost socialismu, nelze odpovědět jinak, než že to záleží na socialismu samém, tj. na jeho aktivním vztahu k přicházející budoucnosti. A protože socialismu sám není žádný „subjekt“, abychom mohli mluvit o jeho aktivitě a akcích, činech, bude to záležte především na socialistech samých. Tedy stejně jako když by nám šlo o budoucnost křesťanství: bude to záležet na křesťanech samých a jejich vztahu k budoucnosti. Všude tam, kde vidíme úsilí některých křesťanů a církevních hodnostářů a theologů zachovávat všechno dosavadní a bránit se změnám, jde o úsilí přenést do budoucnosti něco (pokud možno co nejvíc) z toho, co tu už bylo a jest. A v takovém případě je – přinejmenším dnes – jakoby právem možno vynášet skeptické soudy. A zase to platí stejně na socialismus: všechny dosavadní útvary, které můžeme označit jako „socialistické“ nebo které se dokonce samy jako socialistické (třeba jen na začátku) označovaly, měly nejrůznější vady a někdy dokonce vedly k hrůzným následkům. Pokud budeme posuzovat budoucnost socialismu na základě této minulosti (která sahá až do přítomnosti), můžeme být zcela právem skeptičtí. (Což ovšem neplatí jen o socialismu, nýbrž také o všech pokusech protisocialistických nebo pokusech o obnovu toho stavu, proti kterému se vlastně socialismus již svým vznikem a pak ve svém růstu a posilování postavil. Daleko případnější než takové odhady na základě minulosti, a to už nemluvím o těch, kteří ani o nějaké objektivizující odhady neusilují, ale vycházejí ze zásadního odmítnutí všech typů socialismu a přímo z nenávisti k němu, je z bible známá rada Gamalielova. Ale my nechceme zůstávat ani u toho, nýbrž chceme se přiznat ke svým sympatiím a ke svému respektu a uznání toho základního, co k socialismu od počátku vedlo a co bychom se mohli pokusit aspoň pro sebe formulovat tak, aby to vyjadřovalo naši orientaci, ale aby nám to také dávalo k dispozici jakési měřítko či normu, jimiž bychom poměřovali jak současnou skutečnost, tak to, co se nám jeví jako trendy a tendence, které budou mít asi ještě nějaký vliv na formování budoucnosti, s kterým je třeba počítat, a to ať už tak, že toho můžeme využít, nebo naopak proto, abychom se tomu mohli co nejlépe bránit.
(Písek, 080321-1.)
vznik lístku: březen 2008

Chudí a budoucnost

Ladislav Hejdánek (2008)
Socialismus představuje v jistém smyslu jakousi degradaci, ne-li perverzi ústředního momentu oné „dobré zvěsti“, s níž Ježíš oslovoval své současníky nejprve mimo centrum a potom i v Jeruzalémě. Tím rozhodujícím a přímo centrálním bodem, dalo by se říci fundamentálním důrazem bylo, že ona dobrá zvěst, ono „evangelium“, je v první řadě adresována chudým. Socialismus v naprosté většině svých odrůd a proudů to reinterpretoval do podoby jakési právní zásady, či ještě lépe do podoby právního nároku. Ježíš vskutku vyhlašoval příchod nových pořádků, ale trval na tom, že tyto nové pořádky nejsou „z tohoto světa“, což podle mne znamená, že nejsou a nemohou být budovány na základě ničeho, co je běžné, samozřejmé a tzv. „přirozené“ a nějak už obsaženo v „tomto světě“, že tedy to není nic původem „světského“, nýbrž že to přichází „do světa“ resp. „na svět“, aby to ony dosavadní světské pořádky změnilo. Socialismus, jako ho známe ze všech dějinných proměn a projevů, na tyto své kořeny v Ježíšově evangeliu stále víc zapomínal, emancipoval se stále víc ode všeho, co nebylo a není „z tohoto světa“, a onen výhled chudých do lepších časů, do lepší budoucnosti zakládal na organizování nesporně početnějších chudých proti nepočetným bohatým. Socialismus tak vlastně vyhlásil docela jiné evangelium, zcela odlišnou „dobrou zprávu“, totiž že chudí tady mají své vlastní zájmy a že na uspokojení těchto svých zájmů mají plné právo. Prosazení těchto práv není žádnou samozřejmostí a není vůbec jednoduché, protože naráží na odpor mocných, bohatých a nejrůznějším způsobem také ideologicky „vyzbrojených“. Proto se chudí musí navzájem solidarizovat, sjednotit a pustit se do zápasu, do boje. Práva chudých musí být vybojována proti bohatým. Chudí celého světa se musí spojit a nesmí připustit, aby byli zneužiti ve válkách proti chudým jiných částí světa. Bohatí ať si své spory řeší sami s jinými bohatými. – Tohle všechno má ovšem svou nepochybnou logiku, a je to podloženo rozsáhlými dějinnými zkušenostmi. Proniklo to do vědomí a svědomí i všech nás, kteří víme o křesťanských kořenech socialismu (a dokonce i komunismu) a kteří na ně nechceme zapomínat jen proto, že došlo k málo čekaným zvratům a převrácenostem, kterých pohotově využívají ideologové bohatých a mocných tohoto světa. Jako příklad nad jiné poučný nám může posloužit jedna pozoruhodná věta z Rádlovy přednášky z roku 1924: „Práva chudého člověka na plnou hospodářskou rovnost s bohatými jsou tak svatá, že žádná víra není správná, která přímému uznání jejich se vyhýbá.“ (in: Sociální demokracie a náboženství, Dělnická osvěta 10/1924, str. 38.)
(Písek, 080308-1.)
vznik lístku: březen 2008

Pravda a budoucnost

Ladislav Hejdánek ()
Česká etymologie slova „pravda“ (ostatně jako mnoha dalších slov, jako spravedlnost, právo, pravidlo, pravítko, náprava, oprava, výprava, rozprava, praviti atd.atd.) poukazuje původně na prostorovou orientaci. Dnes je ve fyzice čas chápán jako jedna z dimenzí vedle prostorových. Ale Patočka např. deklaruje prostorové dimenze za dimenze času, tj. prostor považuje za jednu z dimenzí času (7100, doslov k „Přirozenému světu“, 1969, Praha 21970, s. 156). Přijmeme-li toto nové vidění a hodnocení času, musíme reinterpretovat onen etymologický poukaz slova „pravda“ (a všech dalších slovo se stejným kořenem) tak, aby onen poukaz k prostoru byl vztažen k mnohem základnější skutečnosti, jíž je čas. Každé jsoucno je vůbec možné jen díky času (Patočka: „čas (…) je to, bez čeho není možné ani jsoucno jednotlivého ve světě …“, dtto.), neboť každé (pravé) jsoucno je (pravá) událost. A událostné dění je možné jen v čase, resp. každé dění je neodlučně spjato s časem a časovostí. Proto sama pravda musí být chápána jako dění pravdy, jako něco, co přichází. Ovšem pravda nikdy není přišlá, nikdy není aktuálně tu, před námi, nýbrž podržuje si vždy svůj adventivní charakter. Dění pravdy musíme tedy rozumět jinak, než jak rozumíme dění (pravé) události – pravda se děje tak, že přichází jako nepředmětná výzva, ale sama se nezpředmětňuje. To, co se děje potom, už není dění pravdy samé, nýbrž je děním odpovědi na tuto výzvu. To zároveň znamená, že čas přicházející (a tedy dějící se) pravdy je jiný než čas lidské (nebo jakékoli jiné) odpovědi na tuto přicházející pravdu: lidská odpověď není pokračováním dějící se, přicházející pravdy, nýbrž je právě jen odpovědí na ni. Pravda se tedy vztahuje až druhotně a prostředečně na to, co "jest" (i na to, co „bylo“), zatímco v první řadě a především se vztahuje k oslovovaným subjektům. Vlastním hájemstvím, doménou pravdy je proto budoucnost; k přítomnosti (vždy k aktuální přítomnosti) se pravda vztahuje tak, že přichází jako oslovení, jako výzva, kdežto minulost stojí až na posledním místě – a může být buď „spasena“ nebo definitivně odvržena a znicotněna. (Písek, 000430-2.)
vznik lístku: duben 2000

Věda a životnost

František Xaver Šalda (1919)
... Stále ještě se pokládá u nás za vědu spíše vykramařování mrtvé učenosti než umění správně položiti a rozřešiti naléhavý životný prpobvlém a pomoci tak vývoji v jeho tísni o krůček kupředu ...
(Epilog jubilea Jiráskova, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, s. 228.)
vznik lístku: duben 2010