Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alexander Fraser Tyler (1787)

„A democracy is always temporary in nature; it simply cannot exist as a permanent form of government. A democracy will continue to exist up until the time that voters discover that they can vote themselves generous gifts from the public treasury. From that moment on, the majority always votes for the candidates who promise the most benefits from the public treasury, with the result that every democracy will gfinally collapse due to loose fiscal policy, which is always followed by a dictatorship.“
„The average age of the worlds greatest civilizations from the beginning of history, has been about 200 years. During those 200 years, these rations always progressed through the following sequence:
From Bondage to spiritual faith;
From spiritual faith to great courage;
From courage to liberty;
From liberty to abundance;
From abudance to complacency;
From complacenthy to apathy;
From apathy to dependence;
From dependence back into bondage.“
(The Fall of the Athenian Republic,
www:
--- --- --- --- --- --- ---
(špatný překlad na www: )
Při svém zamyšlení o příčinách pádu demokracie v antických Athénách skotský právník a historik Sir Alexander Fraser Tyler (1747-1813) napsal:
„Demokracie nemůže existovat jako permanentní forma vlády – může trvat pouze tak dlouho, nežli voliči zjistí, že si mohu dovolit odhlasovat velkorysé výhody na účet státní pokladny. Od této chvíle hlasuje většina vždy pro ty kandidáty, kteří jí slibují nejvíce požitků z veřejných financí. Proto demokracie vždy zkolabuje kvůli nedostatku finanční odpovědnosti... průměrná doba trvání vrcholu velkých světových civilizací byla přibližně dvě století... všechny postupně procházely těmito stádii: od otroctví k víře, od víry k odvaze, od odvahy ke svobodě, od svobody k hojnosti, od hojnosti k sobectví, od sobectví k sebeuspokojení, od sebeuspokojení k apatii, od apatie k závislosti, od závislosti zpět k otroctví.“

František Xaver Šalda (1927)

Mužný? Lyrický? Naprosto ne. Kritik má být kritický. Nic víc, nic míň; co mimo to, zbytečné. Jako básník má být básnický. A kdy je kritik kritický? Nejprve, na nižším stadiu: když je nedůvěřivý; když nevěří tomu, co mu o sobě napovídá autor; nýbrž zpřevrací všecko, aby ho usvědčil, aby se ujistil o opaku. A za druhé, na vyšším stadiu: když kriticky tvoří. A kdy to činí? Když vytváří kritéria. Kritik, který nestvořil svého kritéria nebo svých kritérií, není mně kritikem ve vyšším smyslu slova, i kdyby se mně stokrát denně dušoval mužností, chlapskostí atd. Je mně v nejlepším případě zábavný silák s nádechem dryáčnictví. Ale ne síla. Pozér a dekoratér, byť naruby. Síla se nevynáší a nestylisuje takto v herslo; nýbrž působí, tvoří, projevuje se v díle.
(Kritika a nekritika, in: Soubor díla FXŠ sv. 22, Kritické projevy sv. 13, Praha 1963, str. 207.)

František Xaver Šalda (1919)

Pravdu! Nic než pravdu! A jen pravdu! Národu musí vědec a básník říkat jen pravdu, podávat jen ryzí pravdu! Našel jsem, lidé, pravdu! Tak hudruje, kouleje přitom strašlivě očima, revoluční vědec Kazimír Sádlo. Jest to jeho způsob opíjeti se vědeckým ctnostnictvím a dělati tím universitní kariéru. ... Má pravdu nejinak hmotně než jiný jablko nebo kámen v hrsti.
A zatím: celá jeho pravda, již takto na trhu vykřikuje, smrdí hůř než ryba týden leklá.
A zatím: pravda! Co jiného než cíl stále unikající, dráždící křídla k letu závratnějšímu a závratnějšímu? Slovo podobenství pro tvorbu a její hrůzy a sladkosti! Vteřinová duha, rozklenutá nad svárem slunce a bouřky! Chvíle sladké iluse – sen bojovníka, když na chvíli zdříml ... s otevřeným zrakem! Šíp vystřelený do ohniska, které stále uniká, neboť jest samo šíp ... jiného vyššího ohniska! Stupeň na hvězdném žebříku Jakubově, který se bortí, jakmile jsi na něj položil ne nohu, ale myšlenku!
A jaká by to byla pravda, aby se nestala nepravdou, sotva byla vyslovena? Což snese vězení slov déle než paprsek sluneční klec ... ona, která jest jen jiné slovo pro nejvyšší svobodu duše?
Pravda stojí za tolik, zač byla koupena. Jsou pravdy lacinější /119/ než housky; jsoun jiné, pro něž větší škoda shýbnouti se než pro rezavý hřebík na silnici. A jsou jiné, jež nemohou býku zaplaceny ani životem, ani smrtí. A jest ona jediná, poslední, stále tušená ... Křídla ti rostou, myslíš-li na ni, a duše volá: Zab mne bleskem své záře, abych nikomu nepravil o slávě a kráse tvojí, – ale dříve přej mi na vteřinu zahlédnouti ji ...
Kdo netvoří, neměl by míti právo mluviti o pravdě, jako kdo nemiluje, neměl by mluviti o štěstí; soudně, soudněš, pravím, měl by býti zakázán tlach takový!
Ale mluví, může mluviti o svém štěstí opravdový milenec? Jeho štěstí jest právě jeho samota a neštěstí mělo by jméno tržiště. A opravdu tvořivý člověk, umnělec, vědec, že by mohl žvaniti o pravdě? Snad, až se budou prodávati a kupovati panny mezi lehkými holkami.
(Vruby a vroubky na poutnické holi F.X. Šaldy, in: 2125, Soubor díla FXŠ sv. 20, Kritické projevy sv. 11, Praha 1959, str. 118-19.)

František Xaver Šalda (1919)

Slovo mluvené a slovo psané vždycky se rozcházelo a bude se vždycky rozcházeti; jest tu jedno označení pro dvojí věc zcela různou. Mluvené slovo jest dorozumívací prostředek, psané slovo bylo a jest pomník. Mluví se pro vteřinu a z potřeby vteřiny, ale píše se pro věk. Mluví se do vzduchu, ale ryje se rydlem do kovové desky, teše se do stěny skalní. Obojí výraz má různý účel, různou optiku, různou perspektivu. V prvním případě jde o účelnost praktickou, o úspornost, v druhém o monumentálnost, o stavbu a členitost architektonickou.
(Vruby a vroubky na poutnické holi F.X. Šaldy, in: 2125, Soubor díla FXŠ sv. 20, Kritické projevy sv. 11, Praha 1959, str. 120.)

František Xaver Šalda (1919)

O vladaření. – Jsou ctnosti, jež může konati i otrok, a koná-li je, získává svobody duše; kdežto pán, aby si ji jen zachoval, musí konati ctností desetkrát tolik, – aby jen vyrovnal nevýhodu, která jest pro jeho vnitřní život v tom, že jest vydán vnějškovým svodům zvůle.
Hluboká, nejhlubší myšlenka duše ruského lidu, která se vyjádřila ve vnějšek jako trpnost, jest strach z panování. Ruský lid otročil dobrovolně, nechtěl si vládnouti, poněvadž ve vladaření, v každém vladaření viděl největší nebezpečí pro duši: nejsnadnější možnost hříchu. Z tohoto poměru ruského lidu k vládě a vladaření hovoří mně podivuhodně hluboký pud mravní. Vpravdě: vládnouti jest cosi nejnebezpečnějšího, umění nejtěžší a nejvzácnější na světě. Ruský lid ve své moudrosti rád svaloval toto břemeno na cizí pošetilá bedra. Poslušenstvím cizího panství vykupoval si – svobodu duše.
A z této svobody zcela vnitřní, z této svobody duše, jíž si získával ve staleté porobě, vyrostla pak ta jedinečná poesie a beletrie ruská, Tolského i Dostojevského, Puškina i Lermontova, Tjutčeva i Někrasova – zároveň cudná i vášnivá, silná i něžná, opojná i kritická: i hlubina věčnosti i kouzlo prchající chvíle.
(Vruby a vroubky na poutnické holi F.X. Šaldy, in: 2125, Soubor díla FXŠ sv. 20, Kritické projevy sv. 11, Praha 1959, str. 122.)