LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

František Xaver Šalda (1919)

... – nic než všude táž abstraktní šeď, táž pustota únavné, beztvaré povrchnosti, kterou se neumí autor propáliti k individuálnosti. Není jedinkého žertu, jedinkého vtipku, ani nejmenší špetky komiky nebo humoru v tomto domněle náboženském románu Laichtrově. Jaké smutné vysvědčení pro něj! Již tím jest odsouzen v očích toho, kdo ví, jak důvěrně souvisí náboženský život s komikou a humorem – vždyť Kierkegaard pokládal přímo humor za průchodné stadium k náboženství a za jeho časté inkognito!
(Román náboženský? In: 2125, Kritické projevy 11, Soubor díla sv. 20, Praha 1959, str. 150.)

Platón (-774)

Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má konec pohybu /25/ a tím i konec života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť z počátku musí vznikati všechno, co vzniká, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nebyl počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zahynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje samo sebe. Toto pak nemůže ani zanikati ani vznikati, sice by se musilo veškeré nebe i veškerá země shroutit a zastavit a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému sebe, oduševněné, protože toto je přirozená podstata duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě je promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. Dejme tomu tedy, že ...
(1005, Faidros, přel. Frant. Novotný, Praha 1937, str. 24-25.)

František Xaver Šalda (1931-32)

V plísni dní, které se velkou otrávené a bezútěšné, hledáš často zapomenutí u velikých starých mistrů, u silných, čestných duší, které v zbrojné kráse, pod krunýřem, nesly své přesvědčení a svou myšlenku do chladu a zloby času. Hledáš zapomenutí a nalézáš často povzbuzení a rozřešení svých en jistot, jako pod uchladlým popelem najdeš často rozžhavělý palčivý uhlík. Tak jsem nalezl ve starém Spinozovi toto vznešené slovo: „Pax est fortitudo animae.“ „Mír je statečnost duše.“ Jaká přímo božská definice! Jaký svět krásy a pravdy! Jakou žhavou jistotou dýše toto slovo! Statečnosti duše je třeba dnešním pacifistům. Ne akademického řečňování, ne chiliastického blouznění. A statečná je jen /9/ duše dělná, která má odvahu k činnosti, která se neomezuje na horlení proti válce, nýbrž jde na kořeny tohoto zla. A nalézá, že jsou v denních křivdách, v nespravedlnostech den co den páchaných a léta a léta kupených. Poslední náraz přivozuje pak již jen překypění číše; a to je právě válka. Čeliti nespravedlivostem a křivdám všedního života, den co den, hodinu co hodinu, hled, to je jediná cesta, jak udupávat válku v jejích prvních plamíncích. Ale to ovšem není možné bez celospolečenské reformy a přestavby a nejopravdovější vůle k nim a práce pro ně. Kdo nemá míru a pokoje sám ve svém nitru, nemůže jich dáti druhým. To platí nejen pro jednotlivce, nýbrž i pro země a státy. Válka není nic jiného než všechny at nespokojenost vnitřní, všechen ten rozklad a všechna ta slabost a bída a zbabělost a podlost vnitřní léta a léta skládaná a kupená, která jednoho dne vybuchne šílenstvím na vnějšek. Vnitropolitická musí býti nejprve práce opravdových pacifistů, vnitrospolečenská v plné důslednosti a závažnosti tohoto slova. Musí lučavkovitě rozkládat staré slepence obludných představ, symbolů a institucí společenských a od celly, ab ovo, budovat nové, lepší.
(S.O.S., in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 8-9.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Patočka udělal hodně pro to, aby toto spojení, totiž „péče o duši“, u nás nejen zakotvilo a zdomácnilo, ale aby se dokonce stalo jakýmsi novým sloganem. Původně ovšem jde o Platóna a o jeho „epimeleia tés psychés“, a mně se zdá, že onu epimeleia překládat jako „péči“ není zrovna nejšťastnější (v češtině je toto slovo dost zatíženo). Jde spíš o starost (německy Sorge) resp. (aby to nebylo příliš zatíženo pocitovostí) starání se, pracování na (vlastní) duši, tedy nikoli pouhé opečovávání. Ta „péče“ či „starost“ o duši totiž cílí k tomu, aby duše byla lepší a lepší, ba co nejlepší, nikoli o to, aby byla „zachována“. Podobně ostatně „péče o obec“ neznamená opečovávání obce, aby byla, aby zůstala, aby se nepoškodila, ale je to praktické ustavičné starání se o to, aby byla dobrá, aby žila, aby se v ní dobře žilo. To znamená, že vlastním cílem „péče o obec“ není sama obec, ale ti, kdo v ní žijí – těm se v ní má dobře žít. Podobně je tomu i s tou duší: vlastním cílem „péče o duši“ také není duše sama, ale to, jaký je život člověka, především pak jaké plody to „vychovávání“ a „vylepšování“ duše může a má mít. [Musíme ostatně mít stále na paměti, že spojení slov „péče o duši“ je historicky velmi významně spojeno s překladem Kralických, totiž se slovy\ Ježíšovými, že kdo by o svou duši pečoval (kdo by ji hledal, kdo by ji našel), ten ji ztratí, ale kdo ji ztratí pro něho, ten že ji najde (Mt 10,39; Mk 8,35; Lk 9,24 a 17,33). Soulad tu můžeme najít jen pod tou podmínkou, že budeme náležitě interpretovat, co máme vlastně na mysli, když mluvíme o „duši“; starého Platóna se v té věci bohužel ve všem držet nemůžeme, aspoň jak já mám za to: já prostě nemohu držet představu či myšlenku jakési nesmrtelné duše, aspoň trošku podobné těm nesmrtelným ideám, mezi něž původně patřila, ale pak nějakým nedopatřením ze světa idejí vypadla a byla uvězněna v těle, a tam aby čekala na to, až bude opět osvobozena.]
(Písek, 120427-1.)

František Xaver Šalda (1931-32)

Iracionálné prvky ve skutečnosti trvají tedy a jsou neredukovatelné. Již v oboru věd přírodních a exaktních se na ně naráží; sem náleží ... První, co tě napadne, přemýšlíš-li o rázu jevů historických, jest jejich jedinečnost. Jen jednou žil Caesar, Shakespeare, Goethe, Dostojevskij; jen jednou byla tu gotika, renaissance, barok, romantika, symbolism! A všechny nesnáze historie jsou právě v odpovědi na otázku, jak je možná věda o jedinečnostech. A chápeme i historiky – náleží k nim na příklad i u nás známý a milovaný Angličans Strachey – kteří /101/ prohlašují historii prostě za umění; právě ve vystihování a podávání jedinečnosti je to, co spojuje historii s uměním. Zde selhává úplně přírodovědná metoda, sváděti všecko na quanta a tím sjednocovati všecko matematickou metodou.
(Nynější rozpaky literárního dějepisectví, in: 1356, Šaldův Zápisník IV, str. 100-01.)