Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Ve filosofii je někdy velmi produktivní zavedení nového pojmu do již daných (zavedených) kontextů: tím totiž dojde k osvětlení toho, co se stalo nějak běžným, z nového úhlu, také k novému ,zvážení‘ nosnosti některých dosud užívaných pojmů (a pokud nešlo o starší pojmové kontexty, také k vytvoření nových pojmových rozvrhů, vhodných k upřesnění určitých ještě předpojmových porozumění, apod.). Typickým způsobem se již odedávna stalo užití takového nezvyklého nebo alespoň v novém pojetí posunutého a pozměněného významu některého slova, za nímž se původně může skrývat myšlenkový infiltrát (nekontrolovaný) či kontraband (záměrný), nyní však zavedením nového významu a přímo pojmu (kvůli přesnosti) odkrytý a odhalený jako neudržitelný. Něco takového však ještě nemůžeme považovat za „filosofický experiment“, neboť to nepřesahuje pouhý pokus na základě nápadu. Filosofický experiment musí být velmi dobře připraven a svým způsobem vymezen předem, aby bylo možno na každém dalším myšlenkovém kroku znovu a znovu ověřovat, zda nově zavedený pojem (či celý koncept) byl (a je) náležitě dodržován. Což pochopitelně platí i pro myšlenkový experiment; jeho eventuelní filosofičnost je tře zkoumat zvlášť.
(Písek, 121124-1.)

František Xaver Šalda (1931-32)

Iracionálné prvky ve skutečnosti trvají tedy a jsou neredukovatelné. Již v oboru věd přírodních a exaktních se na ně naráží; sem náleží ... První, co tě napadne, přemýšlíš-li o rázu jevů historických, jest jejich jedinečnost. Jen jednou žil Caesar, Shakespeare, Goethe, Dostojevskij; jen jednou byla tu gotika, renaissance, barok, romantika, symbolism! A všechny nesnáze historie jsou právě v odpovědi na otázku, jak je možná věda o jedinečnostech. A chápeme i historiky – náleží k nim na příklad i u nás známý a milovaný Angličans Strachey – kteří /101/ prohlašují historii prostě za umění; právě ve vystihování a podávání jedinečnosti je to, co spojuje historii s uměním. Zde selhává úplně přírodovědná metoda, sváděti všecko na quanta a tím sjednocovati všecko matematickou metodou.
(Nynější rozpaky literárního dějepisectví, in: 1356, Šaldův Zápisník IV, str. 100-01.)

František Xaver Šalda (1931-32)

Slova, kterými jsem zde karakterisoval genia řeckého, nejsou a nemohou ani býti urážkami, rouháním nebo nevděkem; znám velmi dobře, co dluhujeme Helladě. V této skice chtěl jsem jen říci, kde genius řecký selhává a kde si žádá doplnění protichůdným geniem židovským; a proč toto doplnění a tento korektiv jsou právě dnes na čase.
(Genius řecký a genius židovský, in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 267.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Experiment ve vědách (přírodních) je cílené provedení určitých aktivit, co nejlépe promyšlených, a to tak, abychom co nejpřesněji věděli, co děláme a jak to děláme. A přitom napjatě očekáváme, co „to“ udělá, aniž jsme to mohli předem odhadnout (natož předem určit); proto onen experiment právě provádíme, abychom to zjistili. Proto je třeba od experimentu přísně odlišit pouhý pokus o něco, který se může zdařit, ale také nemusí. Ale i když se zdaří, nemusíme ještě vědět, v čem ten zdar spočívá; abychom tomu lépe porozuměli, musíme něco podobného provádět víckrát (a s malými obměnami – to už se začíná experimentu blížit). Naproti tomu tzv. experimentování ve sféře umění je opuštění některého z pravidel, jež se zrodila a upevnila v jisté tradici (jde tedy o jisté uvolnění tradice, které se však liší od pouhé entropické tendence tím, že vedle jistého uvolnění tu je naopak zase jakési vytvoření a upevnění nových pravidel, zpravidla náročnějších, než byla ta opuštěná). Zatímco ve vědě úspěch experimentu spočívá v novém poznatku, úspěch experimentu v umění spočívá v tom, jak na výsledek budou reagovat jiní, jednak jiní umělci, zejména však posluchači, diváci, zkrátka umělecká „veřejnost“, umělecký svět vůbec. – Od obojího uvedeného typu „experimentování“ se však ještě významně liší experiment ve filosofii (viz tam).
(Písek, 121123-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Ve filosofii je „experiment“ čímsi mimořádně důsažným, s filosofováním nerozlučně, takřka bytostně spjatým. Každá (nová) filosofická myšlenka vlastně takovým experimentem je resp. jako takový experiment začíná. Ovšem aby bylo možno určitý myšlenkový pokus označit jako filosofický, je k tomu zapotřebí určitých myšlenkových předpokladů, zejména pak užití pojmů a pojmovosti. Tak třeba aby měla filosofický smysl věta, že všechno je voda (nebo vzduch atd.), je zapotřebí „experimentálně“ myslet (a tedy začít pojmově vypracovávat) myšlenku arché. Bez toho by se onen výrok, že všechno je voda, musel jevit jako banálně nesmyslný. Experimentálnost filosofického tázání po arché tedy nespočívá ve vymýšlení, zda jde spíše o vodu než o vzduch (či dokonce oheň), nýbrž v nasuzování a dalším detailním upřesňování pojmu arché (a třeba aniž by pojmenování samo předcházelo). Když Aristotelés zdůrazní, že každá změna musí probíhat na „něčem“, tj. na nějakém substrátu, který se nemění (resp. který není součástí oné změny), je to určitý myšlenkový, pojmový rozvrh, který pak může být domýšlen a eventuelně opraven, případně ovšem také zavržen. Výsledek není zřejmý ihned, ale může (a dokonce musí) být vždy znovu zjišťována jeho nosnost v nových kontextech, takže jen ve výjimečných případech je možno jej s jistotou prohlásit za nikam nevedoucí, nesprávně rozvržený nebo přímo mylný.
(Písek, 121123-2.)