Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Co je vlastně jsoucí? Obvykle se tím míní, že něco jest, tj. že to je skutečné. A co když to není skutečné, můžeme o tom říci, že to „jest“? Tak třeba taková sedmička, tj. číslo 7: můžeme říci, že „jest“? Říkáme to ovšem, když třeba počítáme: 10 bez 3 „jest“ 7. Jak jinak bychom to mohli říci – že to „dělá“ 7? Ale nechme toho – jde o čísla: můžeme o číslech říci, že „jsou“? Někteří z nejstarších filosofů měli za to, že jen to, co se naprosto a nikterak nemění, je tou „pravou skutečností“; a právě pythagorejci byli přesvědčeni, že čísla jsou základem všeho. Jak tedy rozhodneme? Nechme tedy zatím stranou, zda lze čísla považovat co cosi „skutečného“, ale odepřeme jim „jsoucnost“ třeba s odůvodněním, že nemají žádnou svou „jsoucnost právě nyní“ (aspoň pokud je právě nemáme na mysli, tedy ve svém vědomí), tedy svou „aktuálnost“. Abychom mohlo o něčem říci, že to opravdu „jest“, musí to mít nějakou svou „aktuálnost“, tj. musí to být právě teď a právě tady. Dnes už takřka nikdo vážně nepočítá s tím, že „jsou“ nějaké skutečnosti, které by mohly být „aktuální“ vždy a trvale. Také to ovšem musíme dobře uvážit: především nemůžeme na ni takového ukázat, protože i to, nač bychom mohli tak dlouho ukazovat, kolik bychom stačili, a které by se (zdánlivě) vůbec neměnilo, by přinejmenším stále měnilo svou polohu, své místo, své „tady“. Víme přece, že tato planeta se pohybu velkou rychlostí jednak kolem slunce, jednak i se sluncem (a ostatními planetami a jejich měsíci) ještě větší rychlostí kolem centra naší Galaxie, ale dokonce ještě větší rychlostí spolu s celou galaxií prostorem mezigalaktickým (a mohli bychom pokračovat dále, ale stejně už dávno nevíme, kam vlastně se pohybujeme). A jak to je s tím „teď“, když to vůbec nejde s tím „tady“? Můžeme uvést třeba jen jako příklad nějaké jsoucno, které by zůstávalo naprosto identické se sebou samým (a tudíž zcela bez proměny), i když je „místně“ unášeno velkou rychlostí neznámo kam? Je sice pravda, že některá (předpokládaná) jsoucna jsou trvalejší než jiná, takže když se některá mění, jiná se zdají zůstávat. Ale to je právě jenom pouhé zdání, závislá na tempu našeho vlastního pozorování a vůbec života. Tzv. jsoucna můžeme seřadit podle toho jak dlouho jsou schopna „trvat“ beze změny tím, čím „jsou“ v každé chvilce, dokud trvají. Ale především neznáme žádné ani nejdéle trvající „jsoucno“, které by někdy nevzniklo a které by – třeba někdy za hodně dlouhou dobu – zase nezaniklo (byť v daleké budoucnosti). Zatím víme, že takovým nesmírně vytrvalým, byť velmi maličkým „jsoucnem“ je proton; nicméně i protony vznikají a zanikají, i když některé vznikly s počátkem našeho Vesmíru, jen málo z jich v dosavadním průběhu vesmírného vývoje už zanikly (a některé ještě zaniknou), a většina z nich možná zanikne až spolu se zánikem Vesmíru. Ale ještě vážnější to je s jejich „nitrem“, s tím, z čeho se „skládají“ (což je nevhodný termín, neboť nejde o žádnou „složeninu“). Nejen uvnitř atomů, ale i uvnitř subatomárních částic se stále něco děje, a nemáme nejmenšího důvodu, proč se domnívat, že by snad na nějakém velmi nízkém nebo nejnižším stupni panovala jakákoli nehybnost.
(Písek, 121023-1.)

Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1821)

Wer etwas wissen will, will zugleich, daß sein Wissen Realität habe. Ein Wissen ohne Realität ist kein Wissen. Was folgt daraus?
Entweder muß unser Wissen schlechthin ohne Realität – ein ewiger Kreislauf, ein beständiges wechselseitiges Verfließen aller einzelnen Sätze ineinander, ein Chaos sein, in dem kein Element sich scheidet, oder –
Es muß einen letzten Punkt der Realität geben, an dem alles hängt, von dem aller Bestand und alle Form unsers Wissens ausgeht, der die Elemente scheidet und jedem den Kreis seiner fortgehenden Wirkung im Universum des Wissens beschreibt.
Es muß etwas geben, in dem und durch welches alles, was da ist, zum Dasein, alles, was gedacht wird, zur Realität, und das Denken selbst zur Form der Einheit und Unwandelbarkeit gelangt. Dieses Etwas (wie wir es für jetzt problematisch bezeichnen können) müßte das Vollendende im ganzen System des menschlichen Wissens sein, es müßte überall, wo unser letztes Denken und Erkennen noch hinreicht – im ganzen kosmos unseres Wissens – zugleich als Urgrund aller Realität herrschen.
Gibt es überhaupt ein Wissen, so muß es ein Wissen geben, zu dem ich nicht wieder durch ein anderes Wissen gelange, und durch welches allein alles andere Wissen Wissen ist.
(Vom Ich als Prinzip der Philosophie – Kapitel 2, ex www:

Ladislav Hejdánek (2011)

První, co udělal (provedl) Ježíš, když přicházel do Jeruzaléma (po třech letech působení jinde, když „kázal a zvěstoval království Boží“, a když po dvakrát rozeslal i své učedlníky, aby „kázali království Boží a uzdravovali nemocné“), je líčeno (a tradičně vykládáno) jako mírové gesto: přichází Mesiáš a přichází nejen v míru, ale s dobrou zprávou, „žeť se jest přiblížilo k vám království Boží“. A na znamení toho, že přichází „Pomazaný“ (v zástupech se ozývalo volání: „Aj syn Davidův, Spasitel, Požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně!“), poslal své učedlníky pro oslici s oslátkem, a pak na ně nasedl a rozhodl se vejít do města. „A když vjel do Jeruzaléma, zbouřilo se všecko město, řkouce: I kdo jest tento?“ Proč takové „pobouření“? Inu, šlo přece o provokaci, která zpočátku ovšem nevyšla: zástupy lidí upřímně věřili, že Mesiáš přijde, a všichni věděli, že přijede na oslátku, a uvěřili, že „už je to tady!“ A všichni už si byli jisti, že „to prasklo“, že všechno už teď bude dobré – spása už přišla! To byl ovšem omyl, protože oni vlastně čekali osvoboditele od římské nadvlády. Proto musel ukázat nejen těm ve městě, kteří se podivovali, kdo že to přišel (a ovšem také těm – zákoníkům a farizeům -, kteří už předem vyšli mimo město Ježíšovi a jeho učedníkům vstříc, aby si o něm a o nich udělali obrázek a eventuelně jej i jeho lidi obviňovali z různých přestupků), ale vlastně „všem, všem, všem“, oč půjde a oč už od počátku jde. A tak po té první provokaci, která se tak trochu nezdařila, muselo dojít k druhé, a to mnohem větší a zejména nápadnější: „I všel Ježíš do chrámu Božího, a vymítal všecky prodavače a kupce z chrámu, a stoly penězoměnců a stolice prodávajících holubice převracel,“ a to s výtkou, že „dům modlitby učinili peleší lotrovskou“. Což ovšem přední kněží a zákoníky muselo velice rozhněvat, zvláště když slyšeli i malé děti, jak volají: „Aj syn Davidův, Spasitel!“
Takovým způsobem tedy začalo Ježíšovo „mírotvůrcovství“: odmítl se sice stát nějakým novým Makabejským, odmítl osvobozenecký boj proti Římu a jeho nadvládě, ale nechoval si nikterak „pokojně“, protože nejdůležitější „frontu“ viděl jinde. A proto vyvolal nepokoj. A aby nebylo pochyb, jak to (doufejme) myslel on sám, ocitujme několik dalších míst z evangelií.
Což se domníváte, že bych přišel pokoj uvésti na zemi? Nikoli, pravím vám, ale rozdělení. Nebo již od této chvíle bude jich pět v jednom domě rozděleno, tři proti dvěma, a dva proti třem. Bude rozdělen otec proti synu, a syn proti otci, mátě proti dceři, a dcera proti mateři, svegruše proti nevěstě své, a nevěsta proti svegruši své. (Luk. 12, 51-53)
Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč. Přišel jsem zajisté, abych rozdělil člověka proti otci jeho, a dceru proti mateři její, a nevěstu proti svegruši její. A nepřátelé člověka domácí jeho. (Mat. 10, 34-36)
Vydáť pak bratr bratra na smrt, i otec syna, a povstanou dítky proti rodičům, a zmordují je. A budete v nenávisti všechněm pro jméno mé, ale kdož setrvá až do konce, tenť spasen bude. (Mat. 10, 21-22)
(text článku pro KR; vyšlo pak in
(Písek, 110322-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Gegenstand object předmět
gegenständlich ? objectiv předmětný
Gegenständlichkeit ? objectivity předmětnost
vergegenständlichen objectify zpředmětnit
Vergegenständlichung objectification zpředmětnění
Nichtgegenstand nepředmět
gegenstandslos ? objectless nepředmětný
Gegenstandslosigkeit ? objectlessness nepředmětnost
Umgreifendes Encompassing objímající
ungegenständlich nepředmětný
Ungegenständlichkeit nepředmětnost
(Písek, 140522-2.)

Ladislav Hejdánek (2011)

České slovo „jednotlivost“ nepřevzalo všechny spodní (etymologické) významy původně latinského slova „partikulárnost“, neboť na rozdíl od latiny nepoukazuje k „části“ (a „částečnosti“), nýbrž k „jednomu“, tedy vlastně k „jednotě“. To má ovšem nejen svou důležitost, ale má to také velký dosah: když mluvíme o jednotlivých buňkách v nějakém svalu, necháváme stranou to, jak dalece jsou sehrané při každé aktivitě toho svalu; a podobně také ten sval jako jednotlivost jakoby oddělujeme od toho, jakou funkci plní v rámci celého organismu. A proto také když mluvíme (a myslíme) o „části“ organismu nebo „části“ svalu, vypouštíme ze zřetele onu vazbu či spojitost buňky či tkáně s celým svalem, a také vazbu či spojitost (funkci, účel, smysl atd.) svalu s celým organismem, a tak podobně. Příklad to jistě ozřejmí, půjdeme-li ještě „níže“, např. až k atomům. „Věda“ o vodíku resp. atomech vodíku, která by chtěla vyložit všechno o svém „předmětu“, by přece nemohla vypustit, jaké jsou nejrůznější možnosti zapojení atomů vodíku do sloučenin s jinými prvky, a zase nikoli branými jednotlivě, ale v nejrůznějších kombinacích a ve velmi složitých molekulách, makromolekulách, a ovšem také dále ve významu a funkci nejen atomů vodíku, ale o všech těch makromolekul a jejich zapojením třeba v buňkách a v obec v organismech (od nejnižších, jednobuněčných, až po ty nejvyšší), a nemohla by vypustit ani význam a funkci vody pro život, ale také pro celý Vesmír (třeba jak velké zásobárny vody jsou někde v blízkosti obřích černých děr atd.) ... Takže opravdová, plná, úplná, nic nevynechávající „věda“ o atomech vodíku by se nutně v jistém míře stala vědou o celém vesmíru, a životě vůbec a tak dále a tak podobně. Z toho také vyplývá, že „předmět“ ve smyslu intence, intencionálního zaměření, soustředění jistým směrem. je něco naprosto jiného než abstrakce „předmětu“ chápaného osamoceně, izolovaně od blízkých i vzdálenějších souvislostí a vztahů , zkrátka kontextů. Takže se stává naprosto zřejmou ona naše teze, že takové soustředění na něco určitého, které odsekává, odřezává ty důležité, vlastně nejdůležitější souvislosti s tím „ostatním“, znamená právě ono problematické „zpředmětňování“, které můžeme považovat za částečně legitimní pouze ve smyslu metodického omezení, ale nikoli ve smyslu hlubšího, úplnějšího „poznání“ a „vědění“.
(Písek, 110821-3.)