Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1935-36)

Básnické dílo není dotvořeno tou chvílí, kdy je dopsáno. Literární historie velmi neprávem obmezuje se na to, že nám vypisuje jen genesi díla, čímž rozumí jeho vytvoření od prvních podnětů a popudů až do jeho hmotného dohotovení. Druhá, a často větší a nesnadnější část úkolu, ji čeká: vypsat, jak dílo se obměňovalo v mysli těch generací následujících, které se jím zabývaly, které z něho žily, které se jím sytily a živily. To je druhá část životopisu díla – a ta velmi často, ano pravidlem, bývá zanedbávána. U Máchy bije to zvláště do očí, jak se po jeho smrti jeho dílo rozrostlo a rozkošatělo, právě jako hořčičné seménko paraboly Ježíšovy, v mohutný, bohatě rozvětvený a rozkošatělý strom. Svůj život nemáme jen pro sebe, jako ho nemáme ze sebe; ani básnický život nepatří jeho nositeli, ale přerůstá jej nesmírně. I náš duch je v jistém vztahu a po jistém smyslu jen slupka, která chová živé semeno – jen je jakási plecha obilná, z níž vypadne zrno; plecha odpadne, ale zrno se ujme v prsti nových a nových dob a rozroste se v bohatství tvarů, o němž se ti nesnilo.
Po generaci vrstevníků Máchových, které byl Máj „škvárem“, které Máj „na kritiku ještě nedozrál“, přišly generace nové, které hleděly na dílo Máchovo zcela jinak: novýma očima. Přitahovalo je právě svými ná/156/pověďmi, tvárnými i myšlenkovými možnostmi v něm ukrytými. Čtly nejen to, co bylo napsáno v jeho řádcích, ale i mezi jeho řádky. Nová pokolení nalézala v něm namnoze ne-li celé odpovědi, alespoň náznaky odpovědí na otázky, které je mučily, na otázky jejich doby, jejich dne, jejich chvíle. Každá nová doba dává nový smysl starým dílům, pokud ovšem jsou hodnotná – je jejich vlastní prubířský kámen, na němž se přezkoušívá jejich životná nosnost a průkaznost. Rozvíjí a dopovídá jejich smysl. Skutečnost historická je něco neuzavřeného, její perspektiva se prohlubuje a přestavuje s každým novým úkolem, s každý novým výtvorem, který přináší nový čas.
(Hořčičné semeno Máchovo, in: 7424, Zápisník VIII, 1935-36, Praha 21994, fotoreprint, str. 155-56.)

František Xaver Šalda (1935)

… Dvě pravdy, dvě morálky, dvojí svědomí, dva systémy měřítek, to je mi pitvorná nehoráznost, ne-li něco horšího. Svědomí není ani individuálistické, ani kolektivistické, a pravda právě buď je, anebo není; a je-li, je vždycky jedna a universálná. Pravda jako mravnost je mi v usilování, v nejopravdovějším usilování celé bytosti, přiblížit se co nejvíce absolutnu, překonávat a překonávat stále a stále odpor determinismu a relativismu. To je mi sama podstata jak pravdy, tak mravnosti i svědomí. Člověk se rodí spoutaný v řetězech okolností, zděděných názorů a forem determinovaných prostředím a do smrti musí se z nich vybavovat a osvobozovat. Osvobozující se bytost a bytost věřící v možnost osvobození jest mi bytost /110/ mravná; každá jiná nemravná. Nevěřím tedy, že jsou nutné dva systémy měřítek, abychom pochopili ruskou svobodu. …
(Dopis Boh. Mathesiovi, in: 3162, Šaldův Zápisník, Praha 1934-35, s. 109-110.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Pod vlivem hlavně řecké tradice a jejího dualismu si křesťané tradičně vykládají tato slova jako potvrzení, že kromě tohoto světa, v kterém žijeme, je tu ještě jiný svět (jakoby paralelně s tím „naším“). Přesto se v povědomí křesťanů udržuje také ještě povědomí, že se tento druhý, vyšší (horní), božský svět uskutečňuje uprostřed toho našeho, toho běžného světa. Ale toto povědomí zůstává jen na okraji a navíc je často zpochybňováno různými katastrofickými vizemi hrůz, které mají přijít, až se tento svět, tento věk bude schylovat ke konci. Apokalyptické představy jako by jen potvrzovaly, že poslední rozuzlení, záchrana, spása přijdou „odjinud“ – a míní se tím „z nebe“ ve smyslu „z jiného světa“. Představy této „jinosvětnosti“ či „zásvětnosti“ podporují onen hlavně od Řeků přejatý dualismus, který je pak ovšem nutně zatížen obrovským problémem, jak tyto oba světa vůbec souvisí, jaké mezi nimi mohou být vůbec vztahy a má-li „tento (náš) svět“ ještě jinou úlohu než pouhých kulis, pouhých nahodilých okolností, uprostřed nichž se jen připravuje každý na svůj vstup do světa pravého, oslaveného, božského, nebeského. Proto když je třeba vyložit, co Ježíš míní svým důrazem na to, že „království“ (nejčastěji boží nebo nebeské, ale to může být doplněno zbožnými dušemi) přichází, že musí být zvěstováno a jeho příchod připravován, téměř vždy se počítá s tím, že jde o jakési prolamování onoho „pravého“ království shora do tohoto světa, který je dole. Po mém soudu jde však o nesprávný výklad a o volbu nesprávného kontextu, totiž především prostorového. „Přicházení“ si nesmíme představovat ani chápat jako přechod shora dolů, nýbrž jako přechod z budoucnosti do přítomnosti. „Ne z tohoto světa“ ve skutečnosti znamená: toto království (tato vláda, tyto nové poměry apod.) je něčím zcela novým, co sice je třeba připravovat (tedy připravovat cestu a také sebe), ale co přichází nikoli z minulosti. Jinak řečeno: toto království nelze budovat z materiálu, který tu už byl a jest. Při vší nezbytné lidské asistenci je to základní a rozhodující tím, co přichází samo, co přichází zásadně navíc ke všem těm naším přípravným snahám. A právě toto „navíc“ je možno jen zvěstovat a dosvědčovat. A co z toho tedy vyplývá? Je třeba popřít „dvojsvětí“, tedy „dvojí svět“: svět je jeden, ale kromě své aktuální danosti má také svou minulost a svou budoucnost. To nejsou odlišné, oddělené světy, nýbrž patří rozhodně k sobě, i když nejsou zaměnitelné. O tom, jak spolu budoucnost, přítomnost a minulost souvisí, je třeba uvažovat jinak než prostorově. (Písek, 040111-1.)

František Xaver Šalda (1919)

... Stále ještě se pokládá u nás za vědu spíše vykramařování mrtvé učenosti než umění správně položiti a rozřešiti naléhavý životný prpobvlém a pomoci tak vývoji v jeho tísni o krůček kupředu ...
(Epilog jubilea Jiráskova, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, s. 228.)

František Xaver Šalda (1919)

1. Mimochodem řečeno: Proč Otec Perdrix a proč ne Tatík Korotvička? Musíme se konečně naučit pokládat překladatelství za to, čím jest: za umění, a to znamená svobodnou tvorbu. Nahrazovati otročinu filologického doslovného pensa svobodnou tvorbou v duchu a pravdě. Ne mechanicky překládat, nýbrž organicky přebásňovat a po případě i dobásňovat. Tedy jménu, které má v původním díle výraznou symboliku, stvořit cosi rovnocenného v češtině. Tedy například neopsat pohodlně titul /302/ románu Voltairova Candide, nýbrž odvážit se a pokusit se o to, nalézti mu obdobu: třeba Jelimánek. Nic tak nesvědčí o posavadním otročím duchu českém jako naše běžná, úzkostlivě nemyslivá a netvořivá a stínově plazivá praxe překladatelská.
(O čestné chudobě, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 101-02.)