Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1931-32)

Iracionálné prvky ve skutečnosti trvají tedy a jsou neredukovatelné. Již v oboru věd přírodních a exaktních se na ně naráží; sem náleží ... První, co tě napadne, přemýšlíš-li o rázu jevů historických, jest jejich jedinečnost. Jen jednou žil Caesar, Shakespeare, Goethe, Dostojevskij; jen jednou byla tu gotika, renaissance, barok, romantika, symbolism! A všechny nesnáze historie jsou právě v odpovědi na otázku, jak je možná věda o jedinečnostech. A chápeme i historiky – náleží k nim na příklad i u nás známý a milovaný Angličans Strachey – kteří /101/ prohlašují historii prostě za umění; právě ve vystihování a podávání jedinečnosti je to, co spojuje historii s uměním. Zde selhává úplně přírodovědná metoda, sváděti všecko na quanta a tím sjednocovati všecko matematickou metodou.
(Nynější rozpaky literárního dějepisectví, in: 1356, Šaldův Zápisník IV, str. 100-01.)

František Xaver Šalda (1931-32)

Slova, kterými jsem zde karakterisoval genia řeckého, nejsou a nemohou ani býti urážkami, rouháním nebo nevděkem; znám velmi dobře, co dluhujeme Helladě. V této skice chtěl jsem jen říci, kde genius řecký selhává a kde si žádá doplnění protichůdným geniem židovským; a proč toto doplnění a tento korektiv jsou právě dnes na čase.
(Genius řecký a genius židovský, in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 267.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Vřele doporučuji, abychom si otázku míru a vytváření, „budování“ míru co možná nikdy nezjednodušovali. On ten mír nepřichází sám a samovolně, není nám jen nějak a někým „darován“ (a už rozhodně ne velkými mocnostmi a jejich státníky), ale musí být „vybojován“, „vyzápasen“, někdy dokonce i „vyválčen“. Pacifisté nikdy neměli a ani dnes nemají pravdu; pacifismus znamená lidské selhání, protože vždycky znamená také zradu na těch podrobených, ničených a zabíjených. Boží vláda zatím jen přichází, a zčásti už je „mezi námi“, ale chce to ještě hodně práce, ba hodně dřiny na „vytváření míru“, a někdy i hodně zápasů, hodně bojů, někdy dokonce válečných. Ačkoli se nám v minulosti ten komunistický žargon a žvanění o „boji za mír“ tak zajídal, nesmíme z vaničky vylévat i děťátko: bez boje za aktuálně přicházející království Boží a za jeho rychlejší a pevnější přicházení žádný skutečný mír nelze vybudovat. Jen si musíme dát pozor, abychom si na té „svaté válce“, které bychom se třeba i tu a tam rádi zúčastnili, nechtěli bokem něco soukromě přivydělat, jen se tak „přiživit“. Právě to je a bude tím největším problémem každého dnešního a také budoucího „boje za mír“. Blahoslavení ti, kdo se rozhodli a rozhodují pečlivě a promyšleně budovat mír, opravdový mír! Blaze jim, neboť se nenechají odradit ani nutností tu a tam postupovat tvrdě, a dokonce v krajním případě i vojensky. Ty okrajové, často jen nahodilé fenomény, na které ukazuje Ježíš, totiž že bude docházet také k rozdělení lidí (a dokonce uvnitř rodin), nás nesmí odradit. Mír totiž je nedělitelný; opravdový mír je mírem pro všechny – a nikoli jen pro některé, a nikoli jen pro většinu (natož jen pro menšinu). Perspektivou může být jen celosvětový mír – a žádné Kunvaldy! Žádné oddělené a jen sebe bránící a sebe zachraňující „oázy míru“!
(text článku pro KR; vyšlo pak in
(Písek, 110323-3.)