LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

František Xaver Šalda (1919)

... Stále ještě se pokládá u nás za vědu spíše vykramařování mrtvé učenosti než umění správně položiti a rozřešiti naléhavý životný prpobvlém a pomoci tak vývoji v jeho tísni o krůček kupředu ...
(Epilog jubilea Jiráskova, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, s. 228.)

František Xaver Šalda (1919)

1. Mimochodem řečeno: Proč Otec Perdrix a proč ne Tatík Korotvička? Musíme se konečně naučit pokládat překladatelství za to, čím jest: za umění, a to znamená svobodnou tvorbu. Nahrazovati otročinu filologického doslovného pensa svobodnou tvorbou v duchu a pravdě. Ne mechanicky překládat, nýbrž organicky přebásňovat a po případě i dobásňovat. Tedy jménu, které má v původním díle výraznou symboliku, stvořit cosi rovnocenného v češtině. Tedy například neopsat pohodlně titul /302/ románu Voltairova Candide, nýbrž odvážit se a pokusit se o to, nalézti mu obdobu: třeba Jelimánek. Nic tak nesvědčí o posavadním otročím duchu českém jako naše běžná, úzkostlivě nemyslivá a netvořivá a stínově plazivá praxe překladatelská.
(O čestné chudobě, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 101-02.)

Johann Wolfgang Goethe (1808-1832)

Mephistopheles:
Nachher, vor allen andern Sachen,
Müßt Ihr Euch an die Metaphysik machen!
Da seht, daß Ihr tiefsinnig faßt,
Was in des Menchen Hirn nicht paßt;
Für was dreingeht und nicht drein geht,
Ein prächtig Wort zu Diensten steht.
Doch vorerst dieses halbe Jahr
Nehmt ja der besten Ordnung wahr.
Fünf Stunden habt Ihr jeden Tag,
Seid drinnen mit dem Glockeschlag !
Habt Euch vorher wohl präpariert,
Paragraphos wohl einstudiert, Damit Ihr nachher besser seht,
Daß es nichts sagt, als was im Buche steht;
Doch Euch des Schreibens ja befleißt,
Als diktiert’s Euch der Heilig’ Geist !
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 59.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Slovo „metafyzika“ nebylo – jako neologismus – původně raženo žádným filosofem, ale mělo účel knihovnický. Veškeré významy, které jsou pro pozdější dobu nebo pro nás dnes s tímto označením spojeny, jsou tedy dodatečné a druhotné. Proto také nelze trvat na jejich platnosti, které by mohla být odvozena ať už z dlouhé tradice, ať z nějaké nepochybné etymologie. Právě naopak: protože ona „stará“ metafyzika se stala definitivně neudržitelnou a náleží nepochybně pouze do nějakého „muzea“ myšlenek, je název sám vlastně uvolněn pro nový výklad (nové interpretace) a pro „zavěšení“ nových významů, nových konotací (a pochopitelně i pro zrušení a vyloučení některých důležitých konotací starých). Jistou zdaleka nikoli nevýznamnou oporou je ostatně také to, že ono původně knihovnické označení místa, kam konvolut Aristotelových názvem neopatřených textů byl zařazen, bylo takto spjato s „knihou“ (resp. několik „knih“, dnes už jen „kapitol“ v našem smyslu), připisovanou Aristotelovi (právem, i když samým Aristotelem asi takto koncipována nebyla, jak lze přesvědčivě doložit, takže ji musíme považovat za jakýsi sborník textů, které původně asi náležely do odlišných kontextů). Sám Aristotelés měl zřejmě na mysli to, čemu říkal „první filosofie“, ale ten sborník, který odedávna nese ten knihovnický název „Metafyzika“, obsahuje jednak texty, které do „první filosofie“, jak jí Aristotelés rozuměl, rozhodně nenáleží (např. jedna knih či kapitola se týká kategorií, a podle Aristotela výklad o kategoriích nejenom že nepatří do první filosofie, ale nepatří vůbec do filosofie, nýbrž do zvláštní disciplíny či skupiny disciplín, které byly od jeho časů chápány jako „logika“, ale na rozdíl od něho byly do filosofie obvykle znovu zařazovány); ale na druhé straně chybí v tomto spisu výklady témat, o nichž se sice naprosto pevně říká, že do první filosofie náleží, ale v žádné „knize“ (kapitole) Metafyziky o nich ani souhrnně pojednáno není, nýbrž jsou tam jen drobné zmínky a poukazy jinam, k jiným textům. Pokud bychom se tedy chtěli vrátit k Aristotelovu chápání „první filosofie“ jako k předpokladu a základu nějakého nového pojetí „metafyziky“, musili bychom akceptovat dosti tvrdé oddělování tohoto názvu od zmíněného „sborníku“ textů, které k sobě původně ani nepatřily a které Andronikos z Rhodu jen vnějšně a formálně označil jako spis, který je v knihovně umístěn „vedle Fysiky“, což ovšem zase nebyla kniha o jedné z disciplín „první filosofie“, ale spíše kniha (přesněji 8 knih) o „fysických věcech“, tedy vlastně o jednu z „praktických“ filosofických disciplín. – A pokud jde o etymologii: „META“ bychom pak mohli (a jak mám za to, měli a musili) chápat nikoli ve smyslu místní blízkosti, nýbrž ve smyslu alternativy k „FYSICE“, přičemž samu FYSIS bychom musili podrobit novému, velmi důkladnému přezkoumání, abychom si tak zjednal dosti pevnou základnu pro rozhodování o tom, co bude nyní náležet do sféry (tématiky) „metafyziky“ v onom novém smyslu.
(Písek, 080117-4.)

František Xaver Šalda (1919)

Náboženskostí se člověk individualisuje – stává se z něho jedinec, osobnost vyhráněná, odlišená od osob a osobností ostatních. Neboť: co jest náboženskost? Nic jiného než schopnost míti poměr k božství. Nuže: můj poměr k božství jest něco zcela jiného než poměr tvůj; a tvůj jest něco zcela jiného než poměr jeho nebo její. Takový poměr k božství jest založen na vnitřních zážitcích a zkušenostech, kterých není možno svést na nijakén všeobecné pravidlo; ve většině případů není možno anbi jasně jich vysloviti /149/ a sděliti jazykem obecně přístupným a srozumitelným. ...
Náboženskost jest něco, co nenávidí schematičnosti. Ethika vztahuje se k člověku jako k bytosti rodové; příkazy ethické platí pro každého člověka a ukládají se člověkovi průměru. Náboženskost obrací se k osobnosti, hledá osobnost a žádá si osobnosti i vytváří osobnost jako dílo životné. Hledaje svůj poměr k božství, opouštíš všecky lidi ostatní, vzdaluješ se jim, unikáš jim. Zde jde o tvé vyšší žití nebo bezžití; a ve chvílích, kdy se o něm rozhoduje, čerta je ti po celém světě.
(Román náboženský? In: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, s. 148-49.)