Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1919)

... Jest to /141/ velmi karakteristické pro Laichtra a jeho náboženský život; ale také smutně karakteristické. Všichni opravdoví náboženští duchové a hledatelé věděli jedno: to, co vyslovil za ně všecky Rousseau (cituji jeho, poněvadž jest patrně p. Laichtrovi autoritou): Toujours les livres! Quelle manie! Stále knihy ! Čert vem všecky knihy! Náboženství jest návrat ke kořenům života, k čemusi prapůvodnímu, k samé životné zkušenosti a podstatě! A té dobrali se všichni lidé opravdu náboženští jen nejvyšším napětím vůle, jen vzletem srdce, jen ve chvílích dramatické křeče a životného přelomu: jen ve chvílích nejvyšší životnosti, kdy pronikli pod logicky konvenční povrch životní a zahlédli ve vytržení mysli, ve zvláštní zvýšené vnímavosti a jasnozřivosti samo jeho žhavé jádro, sám jeho opojný vír a var, jeho nevypočítatelnou hrůzu, krásu a sílu.
A zde: papír, stále papír! Ovšem: papírovému člověku stačí papír. ...
(Román náboženský? In: 2125, Kritické projevy 11, Soubor díla sv. 20, Praha 1959, str. 148 – 149.)

František Xaver Šalda (1919)

... – nic než všude táž abstraktní šeď, táž pustota únavné, beztvaré povrchnosti, kterou se neumí autor propáliti k individuálnosti. Není jedinkého žertu, jedinkého vtipku, ani nejmenší špetky komiky nebo humoru v tomto domněle náboženském románu Laichtrově. Jaké smutné vysvědčení pro něj! Již tím jest odsouzen v očích toho, kdo ví, jak důvěrně souvisí náboženský život s komikou a humorem – vždyť Kierkegaard pokládal přímo humor za průchodné stadium k náboženství a za jeho časté inkognito!
(Román náboženský? In: 2125, Kritické projevy 11, Soubor díla sv. 20, Praha 1959, str. 150.)

Henri Bergson (1932)

Všimněme si nejprve, že mystikové nechávají stranou to, co jsme nazvali „falešnými problémy“. Mohli bychom snad říci, že si nekladou žádné problémy, ať již pravé nebo falešné, a měli bychom pravdu. Přesto nám však přinášejí nevyslovenou odpověď na otázky, které filosofa musejí zaměstnávat, a obtíže, nad nimiž se filosofie neprávem zastavovala, mystikové mlčky berou, jako by neexistovaly. Kdysi jsme ukázali, že jistá část metafyziky, ať už vědomě či nevědomě, tíhne k otázce, proč ěco existuje. Proč je hmota, nebo proč jsou duchové, proč je Bůh, spíše než nic? Tato otázka však předpokládá, že skutečnost vyplňuje nějaké prázdno, že pod bytím je nicota, že teoreticky by nebylo nic, a že je tedy třeba vysvětlit, proč fakticky něco existuje. A tento předpoklad je čistou iluzí, neboť myšlenka absolutní nicoty má stejný smysl jako myšlenka kulatého čtverce. Nepřítomnost jedné věci znamená vždy přítomnost nějaké jiné věci – o níž raději nevíme, protože není tím, co nás zajímá, nebo tím, co očekáváme -, a proto je potlačení vždy jen nahrazením, dvojznačnou /181/ operací a nám vyhovuje, vidět z ní jen jednu stránku. Myšlenka zrušení všeho se tedy sama rozbíjí, je nepochopitelná, je to pseudomyšlenka, přelud představy. ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, Vyšehrad, Praha 2007, str. 180-81.)

František Xaver Šalda (1931-32)

V plísni dní, které se velkou otrávené a bezútěšné, hledáš často zapomenutí u velikých starých mistrů, u silných, čestných duší, které v zbrojné kráse, pod krunýřem, nesly své přesvědčení a svou myšlenku do chladu a zloby času. Hledáš zapomenutí a nalézáš často povzbuzení a rozřešení svých en jistot, jako pod uchladlým popelem najdeš často rozžhavělý palčivý uhlík. Tak jsem nalezl ve starém Spinozovi toto vznešené slovo: „Pax est fortitudo animae.“ „Mír je statečnost duše.“ Jaká přímo božská definice! Jaký svět krásy a pravdy! Jakou žhavou jistotou dýše toto slovo! Statečnosti duše je třeba dnešním pacifistům. Ne akademického řečňování, ne chiliastického blouznění. A statečná je jen /9/ duše dělná, která má odvahu k činnosti, která se neomezuje na horlení proti válce, nýbrž jde na kořeny tohoto zla. A nalézá, že jsou v denních křivdách, v nespravedlnostech den co den páchaných a léta a léta kupených. Poslední náraz přivozuje pak již jen překypění číše; a to je právě válka. Čeliti nespravedlivostem a křivdám všedního života, den co den, hodinu co hodinu, hled, to je jediná cesta, jak udupávat válku v jejích prvních plamíncích. Ale to ovšem není možné bez celospolečenské reformy a přestavby a nejopravdovější vůle k nim a práce pro ně. Kdo nemá míru a pokoje sám ve svém nitru, nemůže jich dáti druhým. To platí nejen pro jednotlivce, nýbrž i pro země a státy. Válka není nic jiného než všechny at nespokojenost vnitřní, všechen ten rozklad a všechna ta slabost a bída a zbabělost a podlost vnitřní léta a léta skládaná a kupená, která jednoho dne vybuchne šílenstvím na vnějšek. Vnitropolitická musí býti nejprve práce opravdových pacifistů, vnitrospolečenská v plné důslednosti a závažnosti tohoto slova. Musí lučavkovitě rozkládat staré slepence obludných představ, symbolů a institucí společenských a od celly, ab ovo, budovat nové, lepší.
(S.O.S., in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 8-9.)

František Xaver Šalda (1931-32)

Iracionálné prvky ve skutečnosti trvají tedy a jsou neredukovatelné. Již v oboru věd přírodních a exaktních se na ně naráží; sem náleží ... První, co tě napadne, přemýšlíš-li o rázu jevů historických, jest jejich jedinečnost. Jen jednou žil Caesar, Shakespeare, Goethe, Dostojevskij; jen jednou byla tu gotika, renaissance, barok, romantika, symbolism! A všechny nesnáze historie jsou právě v odpovědi na otázku, jak je možná věda o jedinečnostech. A chápeme i historiky – náleží k nim na příklad i u nás známý a milovaný Angličans Strachey – kteří /101/ prohlašují historii prostě za umění; právě ve vystihování a podávání jedinečnosti je to, co spojuje historii s uměním. Zde selhává úplně přírodovědná metoda, sváděti všecko na quanta a tím sjednocovati všecko matematickou metodou.
(Nynější rozpaky literárního dějepisectví, in: 1356, Šaldův Zápisník IV, str. 100-01.)