Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek ()

Přestaneme-li předsudečně (neboť s oporou jen v tzv. intuici) předpokládat, že základními jednotkami, takříkajíc „stavebními kameny“, univerza (tj. vesmíru, jehož jsme součástí, ale kterému se pokoušíme porozumět), nejsou „částice“, partikule, nýbrž události (jakožto kousky událostného dění, vnitřně integrované, takže můžeme mluvit o jejich počátku a konci, tj. o počátku a konci jejich integrovanosti, která z nich dělá skutečné „jednotky“, sjednocené celky, mající časový charakter, totiž právě počátek, průběh a konec), musíme se tázat na povahu jejich schopnosti na sebe navzájem reagovat (a protože každá reakce je založena no schopnosti akce, tj. schopnosti být aktivní, tedy „aktivně reagovat“ což znamená, že tato reakce není nutně a jednoznačně predeterminována tím, nač je reakcí). Tu se zdá být nepochybné, že reaktibilita událostí není stejná, ale že jak citlivost, tak zejména práh této citlivosti jsou pevně spjaty s typem události a zejména s její relativní komplexností (či relativní jednoduchostí), tedy s tím, o čem můžeme mluvit jako o úrovni události. Proto můžeme také mluvit o tom, že události nižší úrovně mají omezenější vnímavost ve vztahu k jiným událostem, resp. že jejich reaktibilita má vyšší práh a menší výběr prostředků, zatímco vyšší události mají přinejmenším v některých směrech práh vnímavosti i reaktibility výrazně nižší a prostředky, jakým způsobem budou reagovat, výrazně bohatější. Připustíme-li, aby se naše další úvahy ubíraly naznačeným směrem dost důsledně, dojdeme k závěru, že všechno to, co pozorovatel na lidské úrovni může zjišťovat, je vposledu zcela závislé na nejnižších stupních úrovně reaktibility. Způsob, jak na sebe reagují nejnižší složky skutečnosti, nemá charakter kauzální – to je první závěr našich úvah. Viděno z odstupu (tj. z hlediska jakéhosi předpokládaného „pozorovatele“, což však nemusí být nutně člověk, nýbrž prostě jen jiný subjekt, tj. jiná vnitřně integrovaná událost) je třeba připustit, že přinejmenším na kvantové úrovni může být např. vzájemná reakce jádra a některého z jeho elektronů do jisté míry různorodá, a že tato různost nemůže být jednoznačně převedena na nějaký předchozí stav, z něhož prostě neplývá. Teprve tam, kde máme k dispozici statistický velký počet podobných atomů s příslušnými elektrony, lze vysledovat jistý převažující trend, který se nám makroskopicky jeví jako nějaký zákonitý vztah (ačkoliv může mít a ve skutečnosti také má mnoho výjimek). Mluvit v takovém případě o nějaké „fakticitě“ či jako o „reálném stavu“ např. fyzikálního systému je zcela zavádějící, neboť jakákoli taková „fakticita“ je výsledkem mnohočetné reaktibility interagujících subsložek pozorovaného a popisovaného systému. Z toho můžeme odvodit, že skutečnost je vždy mnohem složitější a mnohovrstevnatější než to, co pak předvědecky nebo vědecky rekonstruujeme na na základě svých intuic, základě své vnímavosti resp. původní úrovně své reaktibility nebo na základě předem zaujatých intelektuálních pozic, spjatých s teoretickými předpoklady, které mohou být do značné míry vadné a poplatné své době. (Písek, 000731-1.)

František Xaver Šalda (1935-36)

Básnické dílo není dotvořeno tou chvílí, kdy je dopsáno. Literární historie velmi neprávem obmezuje se na to, že nám vypisuje jen genesi díla, čímž rozumí jeho vytvoření od prvních podnětů a popudů až do jeho hmotného dohotovení. Druhá, a často větší a nesnadnější část úkolu, ji čeká: vypsat, jak dílo se obměňovalo v mysli těch generací následujících, které se jím zabývaly, které z něho žily, které se jím sytily a živily. To je druhá část životopisu díla – a ta velmi často, ano pravidlem, bývá zanedbávána. U Máchy bije to zvláště do očí, jak se po jeho smrti jeho dílo rozrostlo a rozkošatělo, právě jako hořčičné seménko paraboly Ježíšovy, v mohutný, bohatě rozvětvený a rozkošatělý strom. Svůj život nemáme jen pro sebe, jako ho nemáme ze sebe; ani básnický život nepatří jeho nositeli, ale přerůstá jej nesmírně. I náš duch je v jistém vztahu a po jistém smyslu jen slupka, která chová živé semeno – jen je jakási plecha obilná, z níž vypadne zrno; plecha odpadne, ale zrno se ujme v prsti nových a nových dob a rozroste se v bohatství tvarů, o němž se ti nesnilo.
Po generaci vrstevníků Máchových, které byl Máj „škvárem“, které Máj „na kritiku ještě nedozrál“, přišly generace nové, které hleděly na dílo Máchovo zcela jinak: novýma očima. Přitahovalo je právě svými ná/156/pověďmi, tvárnými i myšlenkovými možnostmi v něm ukrytými. Čtly nejen to, co bylo napsáno v jeho řádcích, ale i mezi jeho řádky. Nová pokolení nalézala v něm namnoze ne-li celé odpovědi, alespoň náznaky odpovědí na otázky, které je mučily, na otázky jejich doby, jejich dne, jejich chvíle. Každá nová doba dává nový smysl starým dílům, pokud ovšem jsou hodnotná – je jejich vlastní prubířský kámen, na němž se přezkoušívá jejich životná nosnost a průkaznost. Rozvíjí a dopovídá jejich smysl. Skutečnost historická je něco neuzavřeného, její perspektiva se prohlubuje a přestavuje s každým novým úkolem, s každý novým výtvorem, který přináší nový čas.
(Hořčičné semeno Máchovo, in: 7424, Zápisník VIII, 1935-36, Praha 21994, fotoreprint, str. 155-56.)

František Xaver Šalda (1935)

… Dvě pravdy, dvě morálky, dvojí svědomí, dva systémy měřítek, to je mi pitvorná nehoráznost, ne-li něco horšího. Svědomí není ani individuálistické, ani kolektivistické, a pravda právě buď je, anebo není; a je-li, je vždycky jedna a universálná. Pravda jako mravnost je mi v usilování, v nejopravdovějším usilování celé bytosti, přiblížit se co nejvíce absolutnu, překonávat a překonávat stále a stále odpor determinismu a relativismu. To je mi sama podstata jak pravdy, tak mravnosti i svědomí. Člověk se rodí spoutaný v řetězech okolností, zděděných názorů a forem determinovaných prostředím a do smrti musí se z nich vybavovat a osvobozovat. Osvobozující se bytost a bytost věřící v možnost osvobození jest mi bytost /110/ mravná; každá jiná nemravná. Nevěřím tedy, že jsou nutné dva systémy měřítek, abychom pochopili ruskou svobodu. …
(Dopis Boh. Mathesiovi, in: 3162, Šaldův Zápisník, Praha 1934-35, s. 109-110.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Někteří myslitelé považují za možné, že „skutečnost“ věcí lze srovnávat, takříkajíc „měřit“, a že je možno shledávat, že některé jsou skutečnější a jiné méně skutečné. Zde ovšem nejde o pouhou modalitu v tradičním smyslu (v němž se „skutečné“ ještě odlišovalo na tři možné mody, totiž na to, co je plně skutečné, co je pravděpodobné a co je možné).
(Písek, 090125-1.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Pod „skutečností musíme myslit (a rozumět) mnohem víc. než bývá zvykem (zejména protože stále ještě přetrvává pozitivistický předsudek o tzv. fakticitě a tzv. faktech). Skutečné není jen to, co právě, aktuálně „jest“, ale také to, co bylo a třeba už není, ale na co pozdější „skutečnosti“ nějak reagovaly a tedy navazovaly (takové „navazující reagování“ má charakter jakési „paměti“ ve velmi širokém významu, tedy paměti, která nemusí být vůbec vázána na jakékoli vědomí). Dále ke skutečnosti v jiném, odlišném významu náleží také to, k čemu ještě nedošlo, co ještě nenastalo, ale co později vskutku nastane. A tak, jako aktuální skutečnost nikdy nenavazuje na všechno, co předcházelo (a zejména nikoli ve stejné míře a stejným způsobem), nýbrž jen výběrově (selektivně), tak – byť zcela jinou formou a na základě jiné „vnímavosti“ se aktuální skutečnost vybírá z toho, co nastává, může nebo má nastat (pochopitelně podle okolností), co „uskuteční“, tedy kterou cestou se ve svém sebe-uskutečňování vydá. Pochopitelně to zpětně má vliv na naše chápání toho, co je „skutečné“ a jak to je „skutečné“: především tzv. aktuální skutečností může být jen skutečnost, která je vůbec schopna reagovat, tedy která je schopna akcí a aktivit (odtud také to adjektivum „aktuální“). Takže musíme také rozlišovat mezi „skutečnostmi“, které takových aktivit schopny nejsou, a skutečnostmi „akce-schopnými“. Charakteristickým rysem takových skutečností, které jsou schopny vlastních akcí (aktivit), je jejich vnitřní integrovanost (pochopitelně založená také na jejich aktivitě, a tudíž integrovanost vždy jen do jisté míry uskutečňovaná, dosahovaná, udržovaná, ale také upadající a znovu posilovaná). Vlastní aktivita (a akceschopnost) některých „skutečností“ vyžaduje nejen jistou orientovanost v okolí a ve vlastním prostředí, ale také jakoby „v sobě“, ve svém vlastním, vnitřním „prostředí“; a všude tam, kde je taková vlastní aktivita prováděna a uplatňována, je zároveň nezbytná již zmíněná selektivita. A tím je jakoby „dána“ možnost lepšího a horšího, správného a mylného, „pravého“ a „nepravého“. Nepravé rozhodnutí, nesprávná aktivita, chybná akce není méně „skutečná“ ve smyslu fakticity (neboť k ní opravdu došlo, byla vskutku provedena, uskutečněna), ale je „skutečná“ jakýmsi horším, druhořadým, méně perspektivním (nebo dokonce bezperspektivním) způsobem. Otázkou velké důležitosti však zůstává, je-li možno (a je-li legitimní) uvažovat o integritě „původu“ pravosti alespoň obdobně, jako uvažujeme o sjednocenosti „původu“ všeho „skutečného“ (což evropskému myšlení vtiskli presokratici).
(Písek, 100111-1.)