Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1919)

Člověku opravdu nábožensky životnému a tvůrčímu jest náboženskost vášní, jakio člověku vědeckému jest vášní věděti a poznávati. Nemůže nábožensky životně netvořit, jako člověk tělesný ne/154/může nedýchat; a úplně lhostejno jest mu, v jakém stavu jsou současná filosofie náboženská, současné náboženství i současné církve. Netvoří jimi nebo z nich: nýbrž ze sebe a skrze sebe. Ony teprve ex post jeho tvorbu životně náboženskou vykládají, jí pro sebe zužívají, ji třídí a etiketují nebo po případě odmítají. V této vášni nábožensko-životní, která jest hnána sama sebou, která musí žehnouti a se stravovati a jíž všecko ostatní jest jen záminkou, leží veliký věčnostní rys. Vtěliti tuto vášeň v osobnost a osud lidský byl by nejen veliký a krásný úkol básnický, ale i vzácný příklad čistě lidský, za nějž by nemohla náboženství býti dost vděčna. …
… Estét jest každý, kdo proměňuje život ve formulky, kdo podává místo života schemata; každý, kdo přistupuje k životu z vnějška, a ne z nitra; každý, kdo nevidí a netvoří, nýbrž opisuje z druhé a třetí ruky. …
(Román náboženský?, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 153-54.)
[původně: Venkov 7.12., 14.12., 21.12. (č.287, s. 2-4; 292, s. 2-3; 298, s. 2-4), 1919; pak znovu in: Časové a nadčasové, str. 340-358.]

František Xaver Šalda (1919)

Aby mně bylo rozuměno: i moderní cestopis může a musí prodlévati na věcech vnějškových, na jevech vnějšího světa, ale /111/ musí vésti si při tom s takovou opravdovostí, že má právo napsati na svou první stránku: Tak jsem to viděl. Zrak má také svou logiku, svou zákonnost, která se ověřuje postupem času; a která vede také od vnějšku k nitru a dovoluje činiti závěry z onoho na toto.
(Cestopis, jaký nemá být, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 110-11.)
[původně: Venkov 5.10.1919, č.241, s. 2-3; pak znovu in: Časové a nadčasové, str. 372-377.]

František Xaver Šalda (1925)

Ale snad, namítne mi někdo, měla by býti jiná. To se mně zdá také. Mám totiž nejradši tu nápodobu, která vede k samostatnosti. A chytiti věc za ten konec zdálo by se mně věru již načase.
(Orientace staré i nové, in: , Kritické projevy 13, Praha 1963, str. 26.)
[původně: Kritika 2, č. 1, str. 5-9]

František Xaver Šalda (1919)

... Jest to /141/ velmi karakteristické pro Laichtra a jeho náboženský život; ale také smutně karakteristické. Všichni opravdoví náboženští duchové a hledatelé věděli jedno: to, co vyslovil za ně všecky Rousseau (cituji jeho, poněvadž jest patrně p. Laichtrovi autoritou): Toujours les livres! Quelle manie! Stále knihy ! Čert vem všecky knihy! Náboženství jest návrat ke kořenům života, k čemusi prapůvodnímu, k samé životné zkušenosti a podstatě! A té dobrali se všichni lidé opravdu náboženští jen nejvyšším napětím vůle, jen vzletem srdce, jen ve chvílích dramatické křeče a životného přelomu: jen ve chvílích nejvyšší životnosti, kdy pronikli pod logicky konvenční povrch životní a zahlédli ve vytržení mysli, ve zvláštní zvýšené vnímavosti a jasnozřivosti samo jeho žhavé jádro, sám jeho opojný vír a var, jeho nevypočítatelnou hrůzu, krásu a sílu.
A zde: papír, stále papír! Ovšem: papírovému člověku stačí papír. ...
(Román náboženský? In: 2125, Kritické projevy 11, Soubor díla sv. 20, Praha 1959, str. 148 – 149.)

František Xaver Šalda (1919)

... – nic než všude táž abstraktní šeď, táž pustota únavné, beztvaré povrchnosti, kterou se neumí autor propáliti k individuálnosti. Není jedinkého žertu, jedinkého vtipku, ani nejmenší špetky komiky nebo humoru v tomto domněle náboženském románu Laichtrově. Jaké smutné vysvědčení pro něj! Již tím jest odsouzen v očích toho, kdo ví, jak důvěrně souvisí náboženský život s komikou a humorem – vždyť Kierkegaard pokládal přímo humor za průchodné stadium k náboženství a za jeho časté inkognito!
(Román náboženský? In: 2125, Kritické projevy 11, Soubor díla sv. 20, Praha 1959, str. 150.)