Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

To, co člověk považuje za skutečné, je, jak již bylo řečeno, z velké části determinováno tradicí kultury, v níž vyrůstá. Tato „sociální konstrukce skutečnosti“ (P. Berger a Th. Luhmann) je takzvanému vtištění podobná potud, že její následky lze jen těžko zvrátit a v mnoha případech jsou zcela nezvratné. Existuje tedy malá naděje, že přesvdčíme lidi, kteří si od ra/160/ného mládí osvojovali hodnoty technokratického systému, o tom, že právě těmito hodnotami je lidstvo stále větší rychlostí hnáno do propasti nelidskosti. Tyto souvislosti spousta mladých lidí plně chápe. Podíl starších lidí, ktzeří toto přesvědčení sdílejí, je menší; odklon od hodnot technokratické společnosti a otevřenost pro nové hodnoty jsou z výše uvedených důvodů u starších lidí těžko dosažitelné.
K tomu dnes přistupují neodbytné věcné tlaky, které zajatcům konkurenčního boje, zabraňují ve vyhlídce do budoucnosti. Moje naděje, že mé argumenty dojdou sluchu, se tedy zakládá na mladých lidech.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 159-60.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)