Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Duše: Kdysi, když jsem tento svět považovala za stálý, rozněcoval ve mně jeho vzhled lásku k přítomnému; teď ve mně jeho proměnlivost podivuhodným způsobem probouzí touhu po budoucím. Cit mne uchvacuje a touha vede tam, kde všechno ubíhá, a už teď miluji na věcech právě to, že pomíjejí, protože ta proměna sama i příklad všech věcí mne tím víc podněcuje přejít tam. Všechno se mi zdá být v jakési pohotovosti a k mým uším doléhá jeho volání a výzva celé přírody, všeho, co běží, aby dospělo ke svému cíli.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 97.)

Arthur C. Clarke (1953-56)

Ve vědomí, že dlouho vytoužený cíl byl nakonec dosažen a že život teď změní svůj běh v úsilí o realizaci nových úmyslů, leží nepopsatelný žal. …
(7110, Město a hvězdy, Plzeň 1992, str. 203.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Koncept „cíle“ (télos) a „zacílenosti“ (téličnosti) je připisován zejména Aristotelovi, a pravděpodobně z tohoto důvodu je od počátku nové doby napadán a kritizován jako cosi „nevědeckého“. Jakmile však přijmeme myšlenku „celku“ resp. „celků“ (a celkovosti, zlostnosti), a jakmile začneme uvažovat o celku či celcích v perspektivě časové, musíme také akceptovat to, že každá pravá událost jakožto „celek v čase“ svým průběhem směřuje k tomu, aby se stala, aby se uskutečnila, aby dospěla ke svému vyústění (tzv. konci, což je ovšem označení jen něčeho v oné události či spíše jen něčeho na ní).
(Písek, 110106-1.)