Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Elias Canetti (1967)

O jednom jediném člověku, takovém, jaký je, by se dala napsat celá kniha. Ani tím by nebyl vyčerpán, a nebyl bys s ním nikdy hotov. Budeme-li však sledovat způsob, jak o člověku uvažujeme, jak si ho vybavujeme a uchováváme v paměti, pak dojdeme k mnohem jednoduššímu obrazu: zbude jen několik vlastností, jimi se vyznačuje a odlišuje od ostatních. Tyto vlastnosti v duchu přeháníme na úkor ostatních, a jakmile je jednou pojmenujeme, hrají ve vzpomínce na onoho člověka rozhodující roli. Představují to, co se nám nejhloub vtisklo do mysli, představují charakter.
Každý člověk v sobě nosí řadu charakterů, jež představují sumu jeho zkušeností a určují jeho vlastní obraz lidstva. Takových typů není příliš mnoho, předávají se dál a dědí se z generace na generaci. Časem ztrácejí na ostrosti a stávají se obecnými klišé. Říká se pak: lakomec, hlupák, blázen, závistivec. Bylo by zapotřebí vymýšlet nové, ještě neopotřebované charaktery a otvírat pro ně lidem oči. Sklon vidět lidi v jejich různosti je elementární a je třeba ho podporovat. Tento sklon se nesmí dát odradit tím, že k celému člověku patří daleko víc, než kolik obsáhne ten který charakter. Přejeme si, aby lidé byli velmi různí, nechtěli bychom je mít stejné, i kdyby takoví byli.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46-47.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)