Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Milan Šimečka (1988)

Gorbačov nabídl lidem svobodu, mají jí teď tolik, že jim přetéká z hrnce. Snad jen devadesátiletí starci se mohou upamatovat na tolik svobody. Ruský lid se ovšem ptá, zda není lepší vodka nebo cukr. Reformátoři to mají ve východní Evropě špatné. Dostávají se obvykle ke slovu, až když předcházející garnitura vymrskala hospodářství a rozkradla, co se dalo. Reformátoři povolí otěže, lidé si vydechnou, /31/ a protože už je nikdo nebije po hubě za kritiku vrchnosti, říkají hlavně, že za diktátora byl větší pořádek, člověk dostal řádně svůj příděl a není známo, že by se kdy vykolejily vlaky nebo se dokonce potopily atomové ponorky. Je tomu tak na celém světě, že diktátoři nechávají za sebou snědený krám, rozvrácenou mravnost, rozšířenou zločinnost a lží zakrytou skutečnost; svoboda přichází obvykle dosti otrhaná a v rukou toho příliš nenese. Vítají ji jenom ti, kteří znají její hodnotu, ti druzí se po čase diví, že je tak obtížná, náročná a nepohodlná. U nás se naprosto výjimečně dostavil příslib svobody v roce 1968 v poměrném pořádku a poměrném dostatku. Proto ho asi všichni pokládali za tak nebezpečný. Jinak, co si pamatuji, se část našeho skvělého lidu vždy domnívala, že si vybírá mezi svobodou a vepřovou, a proto s oblibou naslouchala vtipu o dvou psech, kteří se potkávají na polsko-československých hranicích, jeden si běží zaštěkat a druhý se běží nažrat. Mnohokrát jsem slyšel vést tyto řeči a tajně jsem se styděl, většinou i mlčel, protože vysvětlování očividného faktu, že svoboda je v jistém ohledu předpokladem blahobytu a jeho rozumného užívání, je strašně komplikované a ne vždy úplně průkazné.
(7247, Konec nehybnosti, Praha 1990, str. 30-31)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)